Vyzkoušejte: Nová audio sekce
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Benjamin Björklund, www.benjaminbjorklund.com

Nejlíp je teď

Žádný úpadek civilizace. Ve zprávách to tak nevypadá, ale žijeme ve zlaté době.

Albert Kšiňan

Albert Kšiňan

20. 2. 2018

Vzdychání po starých časech a věštění soumraku civilizace patří ke koloritu naší epochy. Je zajímavé, jak obrovský mediální zájem přitahují různí proroci apokalypsy, dokolečka omílající teze o tom, že to s námi (myšleno většinou s euroamerickou civilizací) jde z kopce.

Však to znáte: v jednu chvíli jsme se měli dobře, prosperovali jsme, lidé byli spokojení, měli jsme správné hodnoty i směřování a mezi lidmi panoval smír. Tento zlatý věk však skončil a v současné době se nacházíme v úpadku, který může kulminovat až rozvratem naší civilizace.

Pro podporu tohoto tvrzení nechť si milý čtenář jen vzpomene na Římskou říši, která přece také byla velikou a mocnou společností, jenže její členové se měli až příliš dobře a usnuli na vavřínech. Zpohodlněli, začali řešit marginálie, což vedlo k mravnímu pádu, který akceschopnost říše rozložil. Pro zdravě agresivní barbary pak nebyl problém tuto zemi dobýt.

Tato moralistní interpretace (nikoliv historický fakt) pádu Říma nám má pak sloužit jako varování, jelikož události, které se staly před 1700 lety v oblasti Středozemního moře, by měly být z nějakého důvodu relevantní pro českou současnost. Dějinný vývoj se podle tohoto pohledu zřejmě podobá popové skladbě, neboť má rád refrény. Jde to s námi opravdu od desíti k pěti?

Podle čeho hodnotit epochu?

Absurdnost tvrzení o zlatých dobách, které již pominuly, je patrná při snaze tuto bájnou epochu přesně časově určit. Pokud dnes žijeme v úpadku, kdy jsme se tedy měli skutečně dobře? Je zajímavé, že při bližším pohledu na to, jak lidé vnímají svět, se vlastně jakákoliv doba nachází vždy těsně po zlatých časech. Nikdy snad neexistovalo období, kdy by lidé měli pocit, že žijí v nejlepším možném věku. Právě naopak.

Nahlédneme-li do historických pramenů, záhy zjistíme, že kritika současnosti se line celou lidskou historií – od Ciceronovy kritiky pokleslých mravů své doby (O tempora, o mores!) po sociologickou analýzu sebevraždy od T. G. Masaryka, který za hlavní příčinu tohoto fenoménu považuje mravní úpadek společnosti (mimochodem vydáno během idealizovaného období Belle Époque).

Tendence obracet se do minulosti a hodnotit ji jako lepší než současnost je souborem kognitivních zkreslení, která byla z psychologického hlediska již mnohokráte popsána. Na vině je například selektivní paměť (pamatujeme si spíše pozitivní než negativní události), abstraktnější vnímání minulosti (minulost vnímáme uceleněji než současnost) nebo nedostatečné zkušenosti (dříve nám mnohé zážitky přišly skvělé, protože byly zkrátka nové). Že tedy lidé mají tendenci přeceňovat minulost, to již víme – proč si ale myslí, že je dnešní doba horší? A můžeme namísto dojmologie najít fakta, která by potvrdila nebo vyvrátila domněnku, že je doba a společnost, v níž žijeme, horší?

To jsou otázky, které si ve své více než osmisetstránkové knize The Better Angels of our Nature (Ti lepší andělé v nás, česky zatím nevyšlo) z roku 2011 klade Steven Pinker, známý harvardský psycholog a lingvista. Abychom mohli nějaké společnosti a období vůbec hodnotit neboli srovnávat, musíme si nejprve definovat určitá kritéria, která pro jejich hodnocení použijeme.

  • Mohli bychom například říci, že právo na život (tedy možnost žít svůj život, aniž bych zemřel předčasně násilnou smrtí) je veskrze pozitivní charakteristikou.
  • Použijeme-li termín násilí pro obecný popis jevů zahrnujících vraždy, genocidu, mučení, válečný konflikt nebo tresty, budeme nejspíše souhlasit s tvrzením, že společnosti s menší mírou násilí jsou lepší než společnosti s větší mírou násilí.

A teď přijde pro mnohé překvapivá teze, která je základem Pinkerovy knihy: míra násilí v dějinách lidstva má sestupnou tendenci a v současnosti žijeme v nejmírumilovnějším období v historii. Pinker k těmto závěrům nedochází na základě planého filozofování, ale předkládá stovky statistik a faktických důkazů z oblasti historie, kriminologie či sociologie, které jasně ukazují na narůstající mírumilovnost s postupem dějin.

Pro mnoho čtenářů můžou tyto závěry znít jako špatný vtip. Copak nám tzv. moderní doba nepřinesla koncentrační tábory, genocidu, atomové bomby? Copak v minulosti byla taková míra kriminality jako dnes, kdy jsou lidé schopni zabít jeden druhého kvůli hloupému smartphonu? Neměl lidský život větší hodnotu v minulosti?

Brutální minulost

Ano, i přes tyto skutečnosti opravdu žijeme v nejlepší možné době, jenom to nedokážeme nahlédnout. Podle Pinkera jsme totiž obětí idealizovaného vnímání minulosti: její dezinfikované verze, která ovšem neodpovídá tehdejší realitě. Naši předkové totiž žili v době neskonale brutální, v době, kdy lidský život příliš neznamenal a smrt byla všudypřítomná.

Vrátíme-li se do pravěku, možná si představujeme lidi žijící v beztřídní harmonické společnosti lovců a sběračů. Vzhledem k tomu, že mnoho takových společenských uspořádání existuje i v dnešní době (především na odlehlých tichomořských ostrovech nebo v Amazonii), můžeme jejich zkoumáním usuzovat na naši prastarou minulost. Výzkumy ukazují, že míra násilí v těchto společnostech přesahuje více než stonásobně míru ve společnostech moderních.

Vzhledem k omezenosti zdrojů a nekonečnému cyklu krevní msty vedou tyto kmeny mezi sebou téměř nepřetržité války, v nichž umírá až polovina jejich dospělé mužské populace. Podobně vysoké odhady míry násilných úmrtí byly zaznamenány také mezi společenstvími Střední a Jižní Ameriky a indiánskými kmeny Severní Ameriky. Tím se zároveň dosti razantně vyvrací představa ušlechtilého divocha (Noble Savage), který žije morálně v souladu s přírodou, jakožto opaku amorální civilizace západní (viz Pocahontas, Tanec s vlky, Avatar atp.).

Spoustu příkladů brutality nalezneme třeba v bibli, tradičním zdroji morálky naší tak v poslední době vzývané „křesťanskožidovské“ tradice. Velkou část Starého zákona můžeme chápat jako historiografii židovského kmene Izrealitů a ti se s tím věru nemazali. Sám Všemohoucí jim při válečných taženích radí, že je potřeba vybít všechny muže včetně chlapců z porobeného kmene a také ženy, pokud ovšem nejsou panny, kteréžto mohou posloužit jako konkubíny. Kniha Deuteronomium, obsahující trestní zákoník, stanovuje smrt (například ukamenováním) jako trest mnoha přečinů, např. pro ženy, které nemohou dokázat, že byly při svatební noci panny, pro homosexuály, cizoložnice, rouhače, stejně jako pro pannu, která nekřičela o pomoc, když byla znásilněna.

Život ve středověku taky nebyl žádné peříčko. Pokud jste byli – jako valná většina lidí – sedláci, lopotili jste se tvrdě na polích, která vám nepatřila. Mnohem horší však byla velmi reálná možnost, že vy a vaše rodina padnete za oběť plundrování loupeživých rytířů nebo zahynete v některém z mnoha lokálních konfliktů. Domoci se práva a ochrany jste se mohli jen stěží, jelikož neexistovala policie. Na druhou stranu: pokud už jste se práva domohli, svou touhu po odplatě jste si mohli řádně užít.

Středověké právo běžně využívalo usekávání částí těla (nosu, ucha, prstů, jazyka) jako trestu i za vcelku nevážné přečiny jako drobná krádež, lovení na cizím pozemku, rouhání se. Speciálním případem byl pak trest smrti. Při jeho vykonávání se kladl důraz na prevenci dalších trestných činů – aby byl zastrašující dojem opravdu mocný, odsouzenci byli před skonem dlouze mučeni různými způsoby, například lámáním kolem, natahováním na skřipci, upalováním, rozčtvrcením koňmi nebo napichováním na kůl. To vše na veřejných prostranstvích před zraky obyvatelstva, které se s velkou oblibou srocovalo, aby přihlíželo této sadistické podívané.

Minimálně od dob Sumeru se setkáváme s konceptem otroctví neboli zacházení s lidmi jako s věcmi, které se dají koupit, prodat či vyměnit. Zdá se skoro nepředstavitelné, že ani ne před dvěma stovkami let sloužily desítky milionů lidí jako otroci, když je v dnešní době pro valnou většinu populace představa, že se dá člověk vlastnit, naprosto nepřijatelná. Stejně tak systematická diskriminace a zabíjení na základě odlišné rasy nebo náboženství byly po většinu lidské historie relativně standardním způsobem, jak zúčtovat s lidmi, kteří vypadají jinak než my nebo jen jinak přemýšlejí. A to nemluvím o tom, jak byla až do relativně nedávné doby potírána práva celé poloviny populace neboli žen.

Násilí klesá, vážení

Pinker ve své knize přesvědčivě dokazuje, že s postupujícími staletími můžeme pozorovat lineární trend značící celosvětový úbytek množství páchaného násilí až do dnešní doby. První a druhá světová válka jsou v tomto výjimky, jakési vlnky na této jinak stabilně klesající plošině. Nejsou však právě tyto dvě světové války argumentem proti hypotéze o poklesu násilí? Ve skutečnosti nikoliv.

Samozřejmě, že v absolutních číslech je druhá světová válka nejkrvavějším konfliktem v historii. Jenže tím je především proto, že na Zemi žilo v polovině dvacátého století nepoměrně více lidí než kdykoli předtím. Mnohem lepší je používat relativní čísla, tedy počet mrtvých v poměru k obyvatelstvu. Touto metodou zjistíme, že ve druhé světové válce zahynula cca 3 % světové populace. Srovnejme to s jinými konflikty v historii.

  • Například se uvádí, že v průběhu mongolského tažení ve 13. století zahynulo až 5 % světové populace.
  • Povstání An Lu-šana v 8. století v Číně mělo za následek úmrtí mezi  5–8 % světové populace.
  • Povstání tchaj-pchingů pak během 14 let vedlo k smrti 2–5 % celé světové populace.

Ačkoliv se války v minulosti odehrávaly v podstatně menším měřítku, ve skutečnosti byly jejich důsledky mnohem drastičtější, neboť jim padla za oběť větší část populace než u válek moderních. Stejně je tomu i u jiných násilných činů. Například podle dostupných statistik rovněž společně s přibývajícími staletími klesá míra vražd ve společnosti. Zatímco ve středověku se uvádí jako odhad 1 vražda na 1000 obyvatel, v současné době je míra vražd 1 ku 100 000. To je stonásobný pokles, jinými slovy stonásobně menší riziko, že mě někdo v noci zapíchne.

Proč máme tedy pocit, že je svět stále nebezpečnější a násilnější, ačkoliv je tomu přesně naopak? Jednak je to proto, že máme více informací. Dnes se díky internetu můžeme vmžiku dozvědět o jakékoliv události ve světě. Naši předkové neměli ani ponětí o vraždách a konfliktech v jiných částech země, natožpak světa. Navíc krev a násilí je vděčné téma, kterému se v médiích dostává mnohem většího pokrytí než třeba závěrům mezinárodní konference mineralogů.

Rozšiřující se kruh empatie

Ovšem mnohem závažnější důvod, proč vnímáme svět jako stále nebezpečnější, je podle Pinkera paradoxně rostoucí vnímání hodnoty člověka v rozmezí staletí, které vede k naší stále se zvyšující citlivosti k páchanému násilí a bezpráví. Je fascinující, jak se naše měřítka toho, co považujeme za amorální, proměňují. Zatímco ve středověku si celá rodina zpestřila nedělní odpoledne pohledem na nebožáka, kterému jsou kolem postupně lámány všechny údy, dnes velká část z nás považuje za přílišnou krutost popravu injekcí, jíž předcházelo mnoho let soudních odvolání a přezkumů.

Filozof Peter Singer tento proces popsal jako rozšiřující se kruh empatie. Podle něj mají lidé evolučně vrozenou míru empatie, která se původně vztahovala pouze na naše nejbližší, tedy rodinu a přátele. Postupem let se však tento kruh empatie rozšiřoval a začal zahrnovat celou komunitu, vesnici, národ, obě pohlaví, jiné rasy.

Tento proces se navíc neustále zrychluje. Zatímco během středověku se v oblasti vnímání ostatních lidí neudál žádný posun po dobu několika set let, renesance a pak především osvícenství výrazně akcelerovaly proces akceptace lidských práv druhých. Všimněme si, jak v průběhu 20. století byly vcelku rychlým způsobem zrovnoprávněny skupiny, které zažívaly po dlouhá staletí útlak: ženy, etnické a rasové menšiny, sexuální menšiny a do určité míry také lidé s psychologickými poruchami.

Tento nárůst humanity, spočívající v přiznávání stále většího množství práv, se ovšem netýká pouze lidí. Dnes většině z nás nepřijde pranic absurdního na názoru, že zvířata mají svá práva. Stejně tak se shodujeme, že by měl být uvězněn člověk, který utýral kočku, ačkoliv před více než sto lety bychom nad takovým chování ani nemrkli.

Náš kruh empatie je s postupem času schopen zahrnovat do sebe stále více bytostí, jejichž práva jsou chápána jako rovna těm našim. (Nejen) lidský život se stává stále hodnotnějším a lidé se k sobě chovají lépe než kdykoliv dřív. Míra násilí na celém světě konstantně klesá. Míra bezpečí, které zažíváme především v naší západní civilizaci, je historicky bezprecedentní. Podle všech dostupných dat se nenacházíme v civilizačním úpadku. Naopak: ve zlaté době žijeme právě nyní. Možná je k zamyšlení, že nám tato veskrze optimistická teze zní tak provokativně.