Introvertovi odčerpává energii kontakt s lidmi. Vysoce citlivému introvertovi energii bere svět, lidi i jeho vlastní emoce. Jak se s takovým nastavením žije?

Začnu pointou. Chci totiž hned v úvodu sdělit něco důležitého vám, kteří jste potrefeni vztahem s vysoce citlivým introvertem (ať už jde o partnera, rodiče, sourozence nebo děti), pokud byste náhodou neměli trpělivost dočíst článek do konce.

Pokud chce být vysoce citlivý introvert pravidelně sám (z vašeho pohledu nepřiměřeně často a dlouho), neznamená to, že vás nemá rád nebo že nemá rád své děti, že vás přestává mít rád nebo že by chtěl být s někým jiným.

Jen si potřebuje dobít baterky, aby vás mohl stoprocentně vnímat, naslouchat vám, vnímat vaše potřeby dřív, než je sami zaznamenáte, a milovat vás hluboce pokud možno do konce života.

Odhaduje se, že vysoce citlivých lidí je v populaci asi 15 až 20 %, ale tipuji, že mezi čtenáři Psychologie.cz bude výskyt vyšší. Podle výzkumů doktorky Elaine Aronové přitom vysokou citlivost vykazují zhruba dvě třetiny introvertů a 6 % extrovertů.

Já v tomto článku popisuji jen své vlastní prožívání introverta, protože citliví extroverti jsou mi záhadou, ale je možné, že některé body ohledně prožívání citlivosti budou stejné.

Energie? Nedostatkové zboží

Jsem vysoce citlivý člověk, anglicky řečeno highly sensitive person, pro zjednodušení HSP. Pan doktor Honzák by asi protočil panenky, že tu je další nálepka, která umožňuje lidem, aby se na něco vymlouvali nebo ještě lépe se něčeho dožadovali, ale já jsem za ni vděčná. Nálepka HSP mi pomohla pochopit, co se se mnou děje a co s tím můžu dělat.

Vedle označení vysoce citlivý se také používá pojem vysoce reaktivní, což mi připadá výstižnější. Organismus reaguje velmi silně na podněty, což je provozně a energeticky náročné. To pak vede k časté únavě, přetížení a zkratům.

Já začala na tomhle světě tím, že jsem hned od narození hodně a hluboce spala (tak, že se na mě chodili dívat, jestli nejsem mrtvá). A nikdy mě to neopustilo. Potřebuji minimálně 8 a půl hodiny spánku, abych se cítila jakž takž. Ideální je devět hodin, v náročných obdobích i deset a více.

Postupem doby jsem si začala připadat jako atletka z karibské oblasti, co na olympiádě startuje bosá a běží daleko za ostatními, nechápe, proč je na olympiádě a ne na procházce důchodců, ale nakonec do cíle přeci jen došmajdá.

Únava a přetížení jsou mí věrní společníci. Ve snaze dostát běžným požadavkům na průměrného člověka si stále připadám s jazykem na vestě. Energie je moje nejvzácnější zboží. A musím přiznat, že jsem lakotná ohledně svého času a klidu. Miluji být s lidmi, věnovat jim stoprocentní pozornost, ale po omezenou dobu.

Smysly na stopkách

Moje senzitivita se projevuje mnoha způsoby. Nesnesu šperky nebo hodinky, protože mě svědí. Šminky jen minimálně, krémy v žádném případě, protože je to jako mít na obličeji voňavý igelit. Podpatky bojkotuji, protože jsou středověký mučicí nástroj. Textilie s vysokým podílem umělého materiálu mi „dusí“ kůži. Pach aviváže, silných parfémů a jiných umělých vonítek mě znervózňuje.

Příliš jasné světlo mě oslňuje. Léto trávím se staženou roletou. Někteří citliví musí mít stále brýle proti slunci a nesnesou ani zipy. Špatně snáším alkohol. Je mi špatně po malém množství a především prohlubuje únavu. Kofein miluji, ale také mi nedělá moc dobře. Nesnáším pálivé koření a umělé přísady do jídla. Z jídla v čínské restauraci mě polévají prudké vlny horka a brní mě svaly. Hluk a zvuky mě vyčerpávají. Hlasitá hudba v restauraci mě trýzní.

A pak jsou tu emoce. Asi cítím emoce druhých lidí silněji, než je obvyklé. Prudké výkyvy emocí se do mě zabodávají jak nože. Cítím i ty nepříliš zjevné emoce. Vnitřně neklidný člověk mě vyčerpává. Nemůžu být dlouho v jeho přítomnosti anebo vyvinu maximální úsilí na jeho zklidnění.

Také mé vlastní emoce mě vyčerpávají. Nesnesu dívat se na násilné filmy, horory a v posledních letech ani na televizní zpravodajství. Kvůli stresu ze silných emocí se vyhýbám konfliktům a sdělování věcí, u kterých se obávám, že druhé zraní nebo rozčílí.

To není moc hezká vlastnost. Myslím si, že lidé mají právo vědět, pokud je nějaký problém, zejména ohrožuje‑li existenci vztahu. Nikdy nebudu mít proříznutou pusu, ale nástroje nenásilné komunikace mi pomáhají moji neupřímnost omezit.

Pomoc, je toho na mě moc

Když je podnětů moc a nemůžu se chvíli dostat do klidného prostředí a odpočinout si, přijde přetížení. Je to jako když se do hodinového strojku nasype písek, jako když zkratuje elektrické vedení.

Mám pocit, že mi otekl mozek a tlačí na lebku, spánky jak ve svěráku, žaludek na vodě, špatně zaostřuji zrak, jako by mi nervovou soustavou běhali mravenci a celkově mám chuť vyletět z kůže. Začnu být roztržitá, zapomnětlivá. Když jsem hodně přetížená, přidá se nervozita se sklony k beznaději a plačtivosti.

Pokud vysoce citlivý člověk nedbá na své potřeby, snaží se všemu a všem vyhovět, snadno si užene nějaké to vyhoření či únavový syndrom. Přesně to se mi po pár životních stresorech stalo.

Dostihla mě smrtelná únava. To je únava, kdy přichází myšlenky na smrt, protože připomíná spánek a klid, pocit, že na další požadavek světa už nejsou síly, že už by to stačilo. Jen tak tak zvládnu osm hodin pracovní doby a ostatní už musím velmi uvážlivě zvažovat.

Moje tělo mě nutí, abych co nejvíc zjednodušila život, abych vymezila jasné hranice ve vztazích, nevyčerpávala se hloubáním nad pracovními úkoly a zvažováním souvislostí, abych hledala přímočará řešení, nutí mě, abych řekla ne věcem, které mě vyčerpávají a nejsou nezbytné.

A když je mi lépe a mám tendenci vracet se do starých kolejí, tak mi propad energie připomene, že cesta zpátky už není. Že už bych si konečně po všech těch letech mohla uvědomit, kdo jsem a co je v mých možnostech.

Dar jednoduchosti

Uvědomila jsem si, že nevydržím tolik co ostatní, že jsem mnohem dřív unavená a že mojí cestou je obyčejný jednoduchý život. Což je moc dobrá zpráva. HSP mají totiž jeden velký dar. Díky své citlivosti prožívají hluboké zážitky krásy, dojetí a štěstí při „obyčejných“ věcech, jemných melodiích života.

Nechápou, co to je rutina ve vztahu, protože je všechny ty malé společné rituály těší každý den, pousmání partnera hřeje, jeho úsměvné zvyky, tak mile známá řeč těla nebo zpívání v koupelně baví víc než komedie. Jejich láska je tichá, ale hluboká.

Je toho tolik, co se kolem vysoce citlivých introvertů děje, aniž by se pouštěli do adrenalinových zážitků, exotických dovolených nebo zářivých večírků. A když jsou odpočinutí, dávají lidem porozumění, harmonii, přijetí a lásku.

Jestli jste dočetli až sem a chybí vám pointa, připomínám, že je na začátku. Snad jen na závěr jednu radu. Nikdy neříkejte citlivým, aby nebyli takové citlivky. Nějak to nemají rádi.

Petra, čtenářka Psychologie.cz