Snad v každém sebestručnějším návodu na šťastnější život se dočtete, že chcete‑li být šťastnější, nemáte investovat do věcí, ale do zážitků. Jasně. Nejspíš to tak je. Přesto jsem vůči zážitkům trochu opatrná. Jsou totiž pomíjivé.

Z každého koncertu, výletu, romantického víkendu nebo dovolené se jednoho dne musím vrátit domů a… stejně nakonec budu v sedm třicet stát na tramvajové zastávce ve smogovém oparu všedního rána a vyhlížet svůj další normální den. Nebude mi pak ještě hůř?

Podle studie psycholožky Jaime L. Kurtz je to právě naopak – ze zážitků, které mají brzy skončit, si toho odnášíme dokonce víc než z těch, které se dají kdykoli zopakovat: „Máme‑li na paměti, že to, co právě děláme, brzy skončí, může to zážitek zintenzivnit a posílit naše prožívání přítomnosti.“

Možná proto se dnes a denně dobrovolně vystavujeme větším či menším zraněním. Pořizujeme si psy a děti, i když víme, že nás jednoho dne tak či onak opustí. A utrácíme za lahve dobrého vína, i když na jejich dně čeká zítřejší kocovina.

Jak jsem propásla Florentýnu

Dneska jsou to asi dva týdny, co bylo jen pár bloků od domu, kde bydlím, zavřeno bistro Florentýna. Je mi to líto, hlavně proto, že jsem v něm nebyla. Ani jednou.

Na oběd nebo na večeři do Florentýny jsem se chystala už od chvíle, kdy bistro zhruba před rokem otevřelo. Četla jsem o ní na internetu, slyšela jsem o ní od přátel a vždycky, když jsem okolo ní projížděla tramvají (asi dvakrát denně), jsem nakukovala dovnitř a říkala si, že tam někdy musím zajít.

Propást věci, které máme přímo u nosu, je pozoruhodně snadné. Tak třeba letošní podzim.

Jenže pokaždé se našel důvod, proč to protentokrát odložit a jít někam jinam. „Do Florentýny přece můžu zajít kdykoli. Je to jen pár kroků od našeho domu,“ řekla jsem si pokaždé. Jenže „kdykoli“ ve skutečnosti znamenalo „kdykoli jindy než dneska“.

Vždycky se našlo něco naléhavějšího. Florentýna zkrátka byla až příliš po ruce. Připadalo mi, že ji můžu navštívit někdy později, až budu mít víc času. Myslela jsem, že tam bude napořád.

Propást věci, které máme přímo u nosu a které jsou k dispozici na zdánlivě neomezeně dlouhou dobu, je pozoruhodně snadné. Tak třeba letošní podzim. Kdyby mě k tomu nedonutil můj nadšený tatínek, tak jsem letos zase nebyla pouštět draka. Ani jednou.

Součástí dnešního večírku je i zítřejší kocovina

„Snažím se říct, že… budoucí bolest je součástí nynějšího štěstí. Taková je dohoda.“

Na tuhle repliku z filmu Krajina stínů si vzpomenu pokaždé, když prožívám něco, o čem vím, že to brzo skončí. Ve filmu (je to vlastně životopis C. S. Lewise, autora Letopisů Narnie) to říká Anthony Hopkinsovi jeho novomanželka, která ví, že brzy umře na rakovinu, ale zatím je jí dost dobře, aby s ním mohla jezdit na romantické výlety po anglickém venkově.

„Neměli bychom o tom teď mluvit. Nekažme si čas, který máme,“ namítá Hopkins, a jeho žena Debra Winger mu oponuje: „Tím se to nezkazí. Tím je to skutečnější.“

Myslím, že totéž se dá aplikovat i na mnohem méně tragické a obyčejnější situace. Myslela jsem na to i v sobotu večer na večírku, který trval do devíti do rána a opravdu poctivě jsem na něm udělala všechno pro to, aby mi druhý den bylo strašně.

Věděla jsem, že mi bude strašně. A taky mi strašně bylo. Ale vlastně mi to tolik nevadilo, protože nedělní kocovina byla svým způsobem součástí toho sobotního večírku.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.