Skoro nepozorovaně

Občas se v našem životě dá něco do pohybu úplně nenápadně. Věci, které byly dlouho samozřejmé, najednou samozřejmé nejsou. Otázky, které jsme si dřív nepokládali, se nám vkrádají do mysli. Můžeme cítit, že tak, jak vše doteď fungovalo, už to dál nejde, ale zatím nevidíme, co se rodí.

Co se s námi děje ve chvíli, kdy ještě nerozumíme tomu, co se vlastně mění? Když se objeví neklid, nejasné vnitřní puzení, nejistota a úzkost?

Málokdy si prostě sedneme a začneme poctivě a do hloubky přemýšlet. Život běží dál. Je potřeba jít do práce, postarat se o děti, zaplatit složenky, zařídit všechno, co zrovna hoří. A je to vlastně přirozené. Věcem, které jsou naléhavé nebo nutné, věnujeme většinu své pozornosti.

Některé procesy jsou ale mnohem tišší. Nehlásí se hlasitě o slovo, nepřijdou s jasným požadavkem ani termínem. Jen v nás občas zanechají zvláštní pocit, že něco už není tak, jak bývalo.

Ani tam, ani zpátky

V této fázi většinou nevíme, co máme dělat. Rádi bychom, aby věci dávaly smysl a my věděli, na čem jsme a co nás nejspíš čeká. Je přirozené, že si chceme co nejrychleji udělat jasno a vyřešit tak svůj tísnivý pocit, že se něco musí stát. Jenže některé věci potřebují čas, aby mohly dozrát, a ukazují nám, jak složité mnohdy je vyznat se sám v sobě. Pro začátek totiž stačí, že jsme si toho vůbec všimli.

Známe to třeba z období, kdy přemýšlíme o změně práce. Jeden den máme pocit, že už je rozhodnuto. Víme, proč bychom měli odejít, a připadá nám, že nemá smysl dál čekat. Druhý den se podíváme na stejnou situaci a najednou vidíme všechno, co bychom odchodem ztratili. Podobné to bývá i ve vztazích nebo v jiných životních oblastech. Chvíli nás něco táhne jedním směrem, za chvíli druhým.

Postupně se tak začnou ozývat naše různé části. Jedna připomíná všechno, co je známé, bezpečné a na čem nám záleží. Druhá nás táhne k něčemu novému. Pak se ozve strach, že uděláme chybu. Nebo zvědavost, co by se mohlo stát, kdybychom se přece jen odvážili. Najednou je toho tolik, že se přestáváme orientovat. Nevíme, co je vlastně podstatné. Co je hlas strachu, co je zkušenost, co touha po změně a co jen únava z toho všeho. V hlavě začíná být chaos.

Mohlo by vás zajímat

Jedovatá slova

Jak se zachovat, když si na vás druhý bezdůvodně vylévá svoje negativní emoce?

Přečíst článek

Sám teď vlastně úplně nevím, kdy si dávám čas a kdy se už něčemu vyhýbám. Můžu si říkat, že něco potřebuje dozrát, ale taky se prostě můžu jen bát udělat další krok. A když jsem uvnitř toho všeho, není vůbec jednoduché poznat, co se mi to vlastně děje.

Doteky možností

Nevím, jestli existuje univerzální recept, který v podobných stavech pomůže. Spíš bych řekl, že ne. Přece jen se ale můžeme o něco opřít. Neutíkat. Znovu se vracet k prožitku, kterého bychom se nejraději zbavili. Dívat se na stejnou situaci z různých stran. Prožívat ji pokaždé trochu z jiného místa v sobě.

Sám se snažím nedělat důležitá rozhodnutí ve chvíli, kdy jsem ovlivněný silnou emocí. Dávám si čas a vlastně kultivuju určitý odstup, který mi pomáhá vidět jasněji. Myšlenky, které se vracejí, si zapisuju, protože se díky tomu lépe orientuji v jinak dost komplikovaném terénu.

Občas si představuji různé scénáře a zkouším se do nich vcítit. Něco ve smyslu: jaké by to bylo, kdybych se pro jednu z cest rozhodnul. Co by se ve mně dělo, kdybych šel tímhle směrem? Co se objeví, když si opravdu připustím ten druhý? Není ještě jiná varianta, kterou nevidím?

Když si věnujeme dostatek pozornosti, někdy se nám prostě rozsvítí. Uvidíme souvislost, která nám předtím unikala, či si ujasníme, jaké první krůčky učinit… Když dostanou prostor různé části nás samých, může se postupně začít vynořovat něco, co na začátku vůbec nebylo vidět. A někdy z toho nakonec vyplyne i rozhodnutí.

Můžeme si třeba uvědomit, že vlastně nemusíme odejít z práce, ale že stačí změnit postoj. Já si třeba letos poprvé řekl, že přes prázdniny nebudu skoro vůbec pracovat, abych byl s novým školním rokem čerstvý a odpočatý. Ale musel jsem si to dovolit. Nebo člověku může dojít, že fantazie o jiném partnerovi vede k otázce, jestli nám nechybí větší svoboda, která nemusí být vázaná čistě na vztah.

Celým srdcem

Čím větší prostor dokážeme dát všem našim aspektům, tím víc se do našeho rozhodování může promítnout celá naše zkušenost. I naše křehkost, místa, za která se stydíme. Tišší a plašší části nás samých. Vše, co jsme prožili pozitivního i negativního, co jsme pochopili. I to, co v nás zatím jen nezřetelně dozrává pod úrovní vědomé volby.

Mám rád představu, že vlastně nemusí zvítězit jedna naše část nad druhou. V procesu rozhodování se můžeme potkat se vším, co k našemu životu patří. S tím, čemu rozumíme, i s tím, co si o svoje místo teprve říká. A třeba až po čase zjistíme, že se něco posunulo. Skoro nepozorovaně.