9. 11. 2020
Zpochybňovat lásku vlastní matky bývá ve společnosti považováno za neslušné, nevděčné, nemorální a sobecké. Je to tabuizované téma, protože ve většině společností je mateřství glorifikováno, jako by akt porození dítěte zaručoval schopnost milující péče. Susan Forward v knize Mothers Who Can’t Love píše, že to na základě jejích celoživotních poznatků s prací s emočně zanedbanými dcerami není pravda. Podle této kalifornské psychoterapeutky neexistuje především u traumatizovaných matek žádné magické přepnutí do „mateřského instinktu“, které by najednou zajistilo schopnost matky připoutat se k dítěti, číst jeho potřeby a senzitivně na ně reagovat péčí, kterou dítě v danou chvíli potřebuje.
Když se máma dozvěděla, že jsem se nedostala na osmileté gymnázium, udělala v kuchyni scénu. Chytla se za hlavu a začala naříkat, že to má těžký se mnou a že už má zase migrénu, ať jdu do svého pokoje, že to probereme zítra, protože jsem ji už stála s přípravou na přijímačky dost času a bylo to k ničemu. Zbytek večera brečela tátovi na rameno, ten na mě házel vyčítavé pohledy a utěšoval mámu. Cítila jsem do morku kostí, že se za mě stydí, že jsem nenaplnila jejich očekávání, selhala jsem, nechtěli mě ani vidět, říká Pavla (28 let) na jednom z našich setkání.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné