Nemocná duše

Psychická porucha je jako druhá osoba, která je pořád vedle vás a odmítá se pustit. Všechno musíte dělat spolu.

Do zhruba dvacátého čtvrtého roku svého života jsem byl jako všichni ostatní. Vystudoval jsem střední školu, udělal si řidičák, zamiloval se, měl dlouhý vztah, přesídlil jsem do většího města, vystudoval vysokou školu a po dokončení se přede mnou objevil velký životní rozcestník. Vydal jsem se do hlavního města, kde jsem měl začít nový život. A tak se i stalo. Našel jsem si práci, zařídil bydlení a bylo to. Začal jsem objevovat krásy Prahy, poznával nové lidi, nová místa, nové obzory. Všechno bylo tak, jak mělo být, a bylo to dobré. První půlrok v Praze byl… dobrý. Doteď vlastně nedokážu říct, jak to všechno začalo. Prošel jsem rukama několika doktorů. Psychologové, psychiatři, neurologové. Každý se mě na to ptal, ale nikomu jsem nedokázal říct – jak. I když jsem chtěl a i mě samotného to doteď zajímá.

Ze začátku je jen málo situací, které si pamatuju, ale asi proto si je pamatuju dobře. Objevil se tlak v hlavě. Jako by se mi tam rozpínal ocelový balónek. Něco mezi fyzickou a psychickou bolestí. Nebyla to vlastně bolest. Byl to tlak. Ale velmi nepříjemný tlak, který si potom se mnou v různých intenzitách přes dva roky hrál.

Druhý půlrok v Praze, kdy se začaly objevovat mé symptomy, jsem začal být paranoidní, úzkostlivý, depresivní, s narůstajícím tlakem v hlavě, který mi nedovoloval se uvolnit, něco dělat, tvořit, bavit se. Nedovoloval mi nic. A tak začal můj boj. Běh na trať, o jejíž délce jsem neměl ani potuchy.

Vyšel jsem z domova na ulici a prásk. Hlavou mi proletěla bolest, jako by mi ten balónek chtěl vytlačit mozek z hlavy. Nádech, výdech, sluchátka, hudba, oči dolů, tramvaj, rychle do školky, kde jsem pracoval. Lidi. Začal jsem je nenávidět. Proč? Vždyť mi neubližovali? Způsobovali mi bolest, aniž by něco dělali. Prostě tam byli.

Lidi za oknem, lidi na ulici, lidi na zastávce, lidi v tramvaji. Byli všude a pořád. A tak to začalo a pokračovalo. Po dlouhém dni v práci, kdy jsem se cítil v pořádku a šťastný, jsem zavřel dveře a bum. Zase. Jen co jsem zavřel ty dveře. Poklesla mi noha, zatočil se mi svět a do očí vletěly slzy. Nasedl jsem do tramvaje a musel jsem schovat obličej, aby nikdo z cestujících neviděl, že pláču.

Půl roku trvala doba, kdy jsem byl přesvědčen, že moje mužské ego všechno na světě zvládne. Jsme přece chlapi! Ale s tímto se nepopere ani ten nejsilnější chlap. V tento čas tu byla jen moje nejlepší kamarádka, můj nejlepší kamarád po telefonu v Brně a máma v Kroměříži. Prostě jsem si pořád myslel, že to přejde. Jenže potom přišel první záchvat.

Pravý opak euforie

Moc nepiju, ale miluju pivo. A když už si dám, tak si dám. Ten večer jsem měl asi osm piv a obešel jsem s kamarádkou L. půl Prahy. Potom jsme byli u mě doma a měli sex. Orgasmus – všechno, co máte v těle, každé zachvění, každý nerv vám vjede do hlavy, tam udělá tu euforii a zase se vše rozleze zpět do celého těla. Jenže mně se zpět nerozlezlo. Zůstalo to tam a explodovalo.

Svalil jsem se na postel, chytil se za hlavu a snažil se tu bolest nějak ukočírovat. Ale nešlo to, bolest rostla stále dál. Vlastně bolest. Mluvím o bolesti, ale to nebyla čistá bolest, bylo to všechno. Bolest, tlak, smutek, ztráta. Cítil jsem úplný opak šťastné euforie. Cítil jsem peklo. Náhle jsem se nemohl nadechnout. Do toho všeho, co mé tělo ovládalo, jsem se nemohl nadechnout a začal jsem lapat po dechu. Svalil jsem se na všechny čtyři na podlahu, potom jsem padl celý. Tato směsice pocitů trvala přes půl hodiny. L. mě přesvědčovala, že musíme zavolat záchranku, já ji zase přesvědčoval, že ne, že to zvládnu, že to přejde. Pomohla mi k oknu, na čerstvý vzduch, ale nic. Takže se volalo.

A potom už si jen pamatuju takové mžitky. Jak svírám nohy nějakého záchranáře, jak se ptám, jestli ho to nebolí, když ho tak mačkám, jak mi druhá záchranářka dává ten pytlíček na pusu a já nemohl dýchat už vůbec, jak mě dva berou za paže a zvedají, jak jim říkám, aby mi alespoň oblékli trenky či tepláky, jak mi pomáhají nastoupit do sanitky, jak se ptám, jestli můžu plivat na podlahu, jak slyším houkačky a cítím sevřenou ruku L., jak pláču, jak cítím, že bych byl raději mrtvý, jak ležím kdesi o samotě a propadám šílené panice, padám ze stolu, cítím šílenou agónii, jak mi doktorka a zřízenec pomáhají cosi polknout, jak to plivu, protože nemůžu dýchat a celý se třepu, a pak konec… Někdo mě něžně propleskává a přede mnou tvář paní doktorky. Usnul jsem hned poté, co se jim povedlo do mě dostat prášek. Potom už nasedáme s L. do taxíku, je světlo a jedeme zpět. Díky bohu za lidi, jako je L.

Bez prášků i s nimi

Později jsem zjistil, že to, co jsem prožil, se odborně jmenuje panická ataka, záchvat úzkosti. A na ten došlo potom ještě tolikrát, že už bych to ani nespočítal. Když jsem pak těm nejbližším řekl, co se stalo, byl jsem „donucen“ vyhledat odbornou pomoc. A musím přiznat, že i já jsem byl dost vyděšený a bylo mi jasné, že to musím udělat.

Na doporučení L. jsem zavolal jedné psychiatričce. Říkala, že to byla výborná ženská, že si sedly jak dvě kamarádky a tak dále. Objednal jsem se a přišel. Můj první doktor v této oblasti – a já si připadal jak debil, jak malý žáček, jak malý kluk káraný svojí maminkou. Takže tudy cesta nevedla. Nechal jsem si napsat Neurol a šel jsem. Ale poradila mi, ať raději než prášky zkusím psychologa. A jelikož prášky neberu, když opravdu nemusím, řekl jsem si, že to zkusím.

Našel jsem si kolem Letné tři psychology na internetu a volal. Objednal jsem se na první sezení k cizímu doktorovi. Na prvním sezení – šmarjá, do čeho jsem se to vrhnul. Měl jsem docela strach, nevěděl jsem, co to je, nikdy jsem o tom neslyšel, nevěděl jsem, co po mně bude chtít. Ale jedno jsem věděl. Je to doktor, psycholog, tak by mi měl nějakým způsobem pomoct.

Docela dost mě překvapilo, jak to může být jiné. Doktoři jsou taky lidé. A jak vám někdo sedne, a někdo ne, tak v tomto případě taky. Nebe a dudy. Starší pán s druhou bradou sahající až na klíční kosti, který se tak tak napasoval do své sedačky, a sympatie obrovská. A možná i proto, jak obyčejně a pohodově vypadal, jsem se cítil výborně. No výborně, opadl ze mě strach z nového neznámého.

Sedli jsme si, zapálili jsme si a konzultovali. Teda spíš jsem to já začal sypat. Chodil jsem k panu doktorovi co dva týdny v pravidelných termínech a chodil jsem k němu dalších dva a půl roku. Diagnóza – úzkostně depresivní porucha.

Jenže jsou věci, které ani nejlepší psycholog sám nevyřeší, a terapie nezabírá. Proto mi doporučil, ať navštívím psychiatra, pobavím se s ním a uvidím, co mi řekne. A tak jsem udělal. Opět jsem zavolal, domluvil si termín a už jsme konzultovali. Po tom všem, co jsem mu popsal, mi řekl, že by bylo asi nejlepší zkusit prášky. Začal mi povídat o pokročilosti farmacie a o psychofarmakách třetí generace. A jelikož jsem opravdu cítil, že to bez toho nezvládnu, a tížilo mě to jako nikdy nic před tím, kývl jsem.

Jsou dva druhy prášků. Jedny, jako je Neurol, které do pár minut člověka zklidní a zbavují ho vnitřního napětí. Druhý typ, který se bere pravidelně každý den. Prášek si za nějakou dobu najde určitou hladinku v těle a pomáhá člověku se tak nějak srovnávat za pochodu.

A jelikož jsem už Neurol měl a věděl jsem, co to je za prášky, tak jsem si k němu od prvního okamžiku vytvořil jistý druh respektu a bral ho pak vždy jen v těch nejhorších situacích. Od pana psychiatra jsem tedy dostal ten druhý typ. Konkrétně Cipralex. Psychofarmak či antidepresiv dnes již existuje celá řada a bůh ví, jak ti doktoři vybírají konkrétní prášky. Ale byl jsem upozorněn, že je to velmi individuální záležitost a ne každému zabere konkrétní prášek a že se někdy experimentuje a hledá, třeba i dlouho, než nějaký skutečně sedne a zabere.

Tak jsem se začal dávkovat. Jedna tabletka Cipralexu nezabírala, tak jsme navýšili na dvě tabletky denně. Dostavily se vedlejší účinky. Začal jsem se potit jak dobytek. Ráno jsem se probudil úplně mokrý po celém těle a peřiny jsem musel dát sušit. Během dne jsem vystřídal pět triček. Druhý vedlejší účinek byl ten, že jsem nemohl spát. Buď jsem večer nemohl usnout nebo jsem se v noci pořád budil nebo ráno časně vstával a už neusnul nebo všechno dohromady. A do třetice jsem ztratil schopnost sexuálního vyvrcholení. To vše se mě drželo prakticky celou dobu, i když se to po čase o něco zmírnilo. Potom jsme dali opět jen jeden prášek Cipralexu a přidali nový lék – Valdoxan. A tuto kombinaci, která zabrala docela spolehlivě, jsem bral další dva roky každý den. Jedna pilulka ráno, jedna večer.

Nechte mě být

První rok mé nemoci byl nejhorší. Když vás trápí něco, co vám zabraňuje žít, stane se z vás samotář. A ten se stal i ze mě. Už od samého začátku nástupu nemoci, ještě před doktory. Žil jsem život – práce, domov, práce, domov, práce, domov. Bydlel jsem na Žižkově s kamarádkou R. Přestěhoval jsem se k ní. Vlastně nastěhoval jsem se do jejího bytu, do obýváku. Ale měl to být můj pokoj a její byl vedle, o něco menší. S tím, že se tam bude chodit dívat na televizi a tak. Všechno bylo v pohodě, spolubydleli jsme krásně. Jenže se stupňováním mých stavů se to stávalo čím dál horší. Když přijdu z práce a z cesty, kde jsou kolem mě lidi a ničí mě, chci mít soukromí, ticho a klid. A když se tam valí ženská a říká, že potřebuje dodívat Slečnu Fajn… no, nic příjemného. Jenže to nebyla její chyba.

Já jí nic neřekl. To až potom. A samozřejmě jelikož to byl velmi empatický, hodný a výborný člověk, udělala mi prostor. O víkendech, kdy jsem byl doslova zavřený v místnosti, kde měla televizi, a trápil se, plakal, křičel, mi pomáhala, jak jen mohla. Nejtěžší je asi to, když vidíte druhého trpět a jediné, co po vás chce, je, ať ho necháte být. To každý nedokáže. A zvládla to. Nechala mě a jen sem tam otevřela dveře, zkontrolovala a zavřela nebo se zeptala. Sám nevím, jak bych reagoval. Pro mě je pomoc bližnímu něco jako zakořeněná posvátná povinnost, kterou dělám rád a cítím, že musím, takže klobouk dolů.

Jednou za čas se mi ulevilo, neseděl jsem v pátek a v sobotu doma na zadku a vyrazil jsem ven. Stalo se jednou s L. a mojí kolegyní a letitou kamarádkou Bí., že jsme vyrazili přímo do centra dění. Od každého doktora jsem měl zakázáno pít. Tedy ne úplně zakázáno, jen domluveno. „Jedno, dvě piva, uvidíte podle toho, jak se budete cítit, a stačí.“ Ale nedejte si, když už jste tak dlouho nepili a to pivo je tak dobrý! Takže jsem pil.

A pak to přišlo. Byly asi tři hodiny v noci, když jsem to pocítil. Náhlá panika a okolo mě samí cizí lidi zhuštění na malém vydýchaném prostoru. Říkám, že musím jít, že mi není dobře. L. se na mě podívala a hned věděla. Rychle jsme všechno posbírali, protáhli se ven. Popošli jsme asi sto metrů a já se složil z ničeho nic k zemi. Zase to ve mně bouchlo jako bomba. A opět jen útržky a zpětně z vyprávění. Dřepím na zemi, řvu na celou ulici, trhám si vlasy (co si pamatuju, byl to způsob snížení bolesti přenesením na jinou bolest), hystericky pláču, nemohu dýchat, padám, chytám se všeho, na co dosáhnu, křečovitě svírám L., až ji to bolí, Bí. běží pro taxík.

Kolem nás dav lidí jako u pouličního umělce. Nakládají mě do taxíku. Taxikář zděšen, uklidněn L., že ví, o co jde a že musíme domů pro prášky. Doma mě nadopovala, opět s obtížemi. Seděl jsem na posteli, dýchal už normálně, opřen bokem o L., a ocitl jsem se ve zvláštním stavu. Bylo to poprvé a naposledy, co se mi něco takového stalo.

Sedím a tak nějak vnímám, že jsem doma a sedím vedle L., zároveň ale vím, že jsem někde, kde je všude bílo. Úplně všude. Nevím, kde jsem, nevím, kdo jsem a kdy jsem. Cítím jen ticho a všude bílo. Najednou stál přede mnou Satan a usmál se na mě. Hořela mi kůže a cítil jsem takovou bolest jako ještě nikdy. Byl to tak děsivý zážitek, že si ho ještě doteď pamatuju úplně do detailu. Neskutečně mě to vyděsilo a ten strach a ta hrůza se mě držely ještě asi měsíc potom. Takže to byl můj druhý velký záchvat.

Nedýchám

Opět utekl nějaký čas, já se mezitím zase přestěhoval a podruhé a zatím naposledy se strašně zamiloval. K. byla neskutečně úžasný člověk a doteď mě prakticky mrzí, jak to dopadlo. Ale víc než to mě mrzí, co všechno se mnou zažila. V době, kdy má člověk pociťovat ty motýlky v břiše, užívat si jeden druhého a být pro sebe, se mnou prošla peklem. Celé to období s ní bylo neskutečně krásné, ale bylo několik situací, které přečkala, a já jí za to byl neskutečně vděčný. Protože devadesát procent žen by to vzdalo ihned.

Nutno říct, že každý záchvat byl jiný. K. zrovna úspěšně dokončila autoškolu a šla to oslavit s kamarádkou. Byli jsme domluvení, že se za nimi zastavím. Už při příchodu jsem věděl, že to není dobré. Jenže jsem byl blbec a ještě mi úplně nedocházelo, že když to cítím, musím se toho vyvarovat. Později jsem se to naučil. V hospodě byly stoly naskládané tak blízko sebe, že bylo prakticky nemožné se tam dostat a později si odskočit. Lidi přede mnou, lidi vedle mě, lidi za mnou.

Odjakživa nemám rád, když za mnou někdo je. Vždycky a všude jsem vzadu, vlastně stále musím mít krytá záda. Ať je to v hospodě na pivu, v tramvaji, ve škole – prostě kdekoliv. Takže jsem cítil, že je to strašně špatně. No a do toho jsem si samozřejmě dal pivo. Druhé, třetí. Kamarádka po mém prvním pivu odešla a zůstali jsme sami. Jak jsem dopíjel třetí pivo, začalo mi být už opravdu zle. Tak jsme se zvedli, to mi nějakou dobu trvalo, a vyšli jsme ven. Venku na mě dolehla paranoia, jakou jsem do té doby nezažil. Cítil jsem z každého okna pohledy lidí. V každém okně někdo byl a díval se na mě. K. mě musela podepřít a vedla mě domů. Asi jen tři ulice ve vedlejším bloku. Když jsme vyjeli výtahem nahoru, otevřeli jsme  dveře bytu a následně zavřeli…

K. byla zdravotní sestřička, a tak měla v sobě tu potřebu se o druhého postarat. Bohužel i v tomto případě. Říkal jsem jí, ať mě nechá, že se to za chvíli uklidní a já za ní dojdu. Zvedala mě, snažila se mě rozhýbat. Stále jsem padal a nebyl jsem schopný se zvednout ani podepřít. Přitom mi ještě podávala sklenici vody na zapití prášku. Sklenice a já jsme spadli na zem a K. si rozřízla nohu o střep. Poté přišla právě ta změna. Uklidnil jsem se (to nebyl nástup prášku, protože tak rychle nezabírají) a najednou jsem necítil nic. Vůbec nic. Přestal jsem dýchat.

Ležel jsem na zemi a nedýchal. Potom mi K. říkala, že jsem byl úplně bílý, měl jsem modré rty. Nikdy se mi nestalo, že bych zadržel dech víc než na minutu. Já, kuřák. To byly tak zvláštní stavy, že jsem nedýchal strašně dlouho a padal jsem do mdlob. Vlastně ne do mdlob. Celou dobu jsem byl při smyslech, všechno jsem vnímal. Pamatuju si, jak ležím na podlaze, K. nade mnou skloněná, třepe se mnou, až hystericky pláče, bojí se, propleskává mě, křičí na mě a já nic. Jen jsem čekal, až to přijde, byl jsem tomu plně odevzdán. Nebo mi to alespoň tak přišlo. Celé to trvalo asi půl hodiny.

Později mi pan doktor vysvětloval, že tak, jako samovolně obíhá krev v našem těle, stejně tak nepřestane sám o sobě člověk dýchat. V posledním, nejkrajnějším momentu se nadechne. A já jsem se z toho černa, které jsem měl ke konci každého toho nedýchacího momentu, vždycky nadechl a lapal jsem po dechu jako nikdy. Rozdýchal jsem se a pak znova. Je dost divné to napsat, ale jako by mi něco říkalo  nebo to vlastně i samo dělalo, že nemám dýchat – nedýchej, tak je to v pořádku. Už to bude… Schizofrenie? Hlasy? Ne to ne. Tak daleko jsem díkybohu nikdy nedospěl. Ale něco to bylo.

A takových situací bylo více. V IKEA. Ve stanu na Sázavě. Ve všech případech mohu děkovat za to, že u mě byl někdo, koho jsem potřeboval mít u sebe. Protože když u mě někdo byl, bylo to i tak bolestivé a šílené, ale lepší. Jindy jsem ale zůstal odkázaný na pomoc neznámých lidí.

Pomůže mi někdo?

Jednou jsem vyšel z práce a dopadlo to na mě. Tentokrát to bylo tak silné, že jsem se otočil a zase se zavřel. Bylo po šesté hodině večer a já u sebe neměl prášky. A neměl jsem je ani doma, protože jsem se ještě nestavil u psychiatra a nevyzvedl jsem si je – zákon schválnosti funguje spolehlivě. Za rohem jsme měli lékárnu. Sebral jsem se trochu a šel zkusit, jestli mi při takové situaci dají prášek. Samozřejmě nedají. Ale bylo mi řečeno, kde jsou pohotovosti.

A tak jsem nasedl do tramvaje a bez váhání jel do Vojenské nemocnice. Ta cesta byla příšerná, trhaná, robotická. Když jsem se opřel o pult na příjmu, trvalo mi asi pět minut, než jsem sestřičce vysvětlil, co mi je a co potřebuju. „Posaďte se, zavoláme vás, bereme pacienty podle závažnosti“. Sedím tam, třepu se jak blázen, mám záškuby po celém těle, dívá se na mě celá čekárna, tedy obrovská podlouhlá chodba, a nechají mě tam sedět odhadem asi přes půl hodiny. Přede mnou šel kluk s maminkou, který vypadal v pohodě, jen měl prst ovázaný kapesníkem.

Řekl bych, že mě spíš brali jako feťáka. Když sestřička na druhé straně chodby zavolala mé jméno a pak mi musela jít pomoct, protože jsem tam nemohl dojít, oslovil mě doktor s tím, jestli nemám absťák. Opět jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem úzkostně depresivní člověk, mám panický záchvat, že si to mohou ověřit u mých doktorů. Nevím, jestli tak udělali nebo ne, ale pak byli všichni nějak milejší, pozornější… nebo mi to jen tak přišlo, protože jsem zapil silný diazepam.

Jindy jsem zkolaboval v metru. Těch pár schodů nahoru, které normálně vyběhnu jako nic, se změnilo na výstup na Everest. Schod po schodu. Obě ruce na madle. Kolem lidi. Dostal jsem se na druhé schodiště a tam to bouchlo. Pamatuju si jen, jak šla kolem mě nějaká Angličanka a ptala se mě, jestli jsem ok. Jen jsem pokýval hlavou a snažil se na ni usmát. Asi si myslela, že jsem opilý. Jenže já potřeboval chlapa. Po několika minutách záchvatu ke mně seshora přiběhl muž, který jen přecházel kolem. Viděl jsem ho rozmazaně, leže na zemi, jak míří jinam. Ale seběhl za mnou. Nemohl jsem ani moc mluvit, jen se mi podařilo ze sebe dostat, že potřebuju vodu a spolknout prášky. Moc nevím, co se v těch pár minutách dělo.

Přišli za mnou dva uniformovaní muži (hlídači nádraží) s vodou. Jeden mě podepřel, vytáhl mě nahoru, druhý mi z kapsy vytáhl prášky, dal do pusy a pomohl zapít. A to jsem jim vše vysvětloval jen trhanými pohyby a velmi málo slovy. Protože jsem se třepal, měl už potom v křeči celé tělo, zase ten šílený tlak a bolest a vlastně všechno dohromady. Až mi prášky zabraly, vysvětlil jsem jim, o co jde, dlouho jim děkoval a nenechal se odvézt domů, i když mi to nabízeli. Ale já bydlel za kolejemi a už jsem byl dobrej a potřeboval jsem se projít. Potom jsem ještě na nadchodu přes koleje viděl, jak mě stále pozorují a kontrolují. Hodní chlapci.

Tenkrát jsem si uvědomil, jak lidé reagují. Bojí se nebo se nechtějí pouštět do nepříjemných situací, nechtějí si narušit svůj klidný život. Řeknou si, však on se někdo zastaví. Ale co když se nikdo nezastaví? Anebo zastaví, ale až za pár dalších chvil a už bude pozdě? V mé situaci asi ne, ale někomu se může stát něco mnohem vážnějšího. Ne každý člověk válející se na zemi je ožrala, který přebral.

A nebylo to poprvé a naposledy, co se mi ve městě mezi lidmi přitížilo, a ač nerad a ne z vlastní vůle, jsem se skácel nebo jinak dopadl na zem, schod či lavičku. A? Nikdo nic. Jen párkrát si pamatuju, jak se někdo zeptal, jestli jsem v pořádku.

Já a moje nemoc

Nejsem typ člověka, který by se vyžíval v lítosti. Ale jak šel život dál, i já jsem musel s pravdou ven. Takže pozvání na pivo, do kina, na piknik, na rozlučku, na svatbu jsem musel odmítat. Musel jsem rušit a odmítat prakticky všechno. Za nějaký čas mi ale přišlo, že mi někteří lidé píší častěji než předtím a ptají se, jak se mám. A já vždycky říkával – mám se dobře, děkuji za optání. Nechtěl jsem nikomu kazit den. Nechtěl jsem přidělávat starosti. A taky jsem věděl, že nikdo nemá rád lidi, kteří si věčně na něco stěžují.

Žil jsem přes rok v nechutných psychických bolestech, v teroru, který bych nepřál ani největšímu nepříteli. Vždycky jsem si říkal, že bych měl raději zlomenou ruku, a znovu a znovu, jen aby to přestalo. Vylíčil jsem ty největší „zážitky“, které si pamatuji. Ale to byly jen ty největší střepy z rozbitého džbánu. Těch střípků bylo všude plno a naplňovaly mi prakticky každý den.

První půlrok jsem se ovšem potýkal i s dalšími příznaky. Vlastně nebyl to jen půlrok, byly to celé dva roky, ale zpočátku to bylo nejsilnější a nejčastější. Koktání. Stavy, kdy jsem nemohl promluvit. Seděl jsem naproti někomu u piva a z ničeho nic jsem nemohl promluvit. Třeba i půl hodiny. Záškuby celého těla. Nejčastěji hlavy, rukou a celé horní poloviny těla. Křeče, vibrace, třepot, zvláštní svalové pnutí.

Nemohu říct, že každý den byl hrozný. Měl jsem i světlé dny a ty jsem se snažil si užít. Jenže docházelo k efektu takzvané „sněhové koule“, která padá dolů ze svahu a nabaluje se a nabaluje, až dopadne dolů obrovská a bouchne. Dobrých dnů nebylo mnoho, ale byly.

Úzkosti a deprese jsou stavy, které fungují u člověka hrozně individuálně. Na někoho přijdou chmury, zavře se doma, odpočine si, vyspí se a druhý den je mu hej. Někoho to postihne více, někoho méně. Mě to vzalo tou horší, větší formou. A trvalo mi skoro tři roky, než jsem se z toho dostal. I teď, po vysazení obou prášků, a tedy s čistým štítem, na sebe musím být opatrný a zbytečně se nevystavovat „zatěžkávacím stresovým situacím“.

Ale co je důležité: celý proces nemoci probíhá v jistých krocích: zjištění – popření – smíření/přijetí – boj/léčba. Pokud zjistíme, ale nesmíříme se, nikdy nevyhrajeme. Já jsem svoji nemoc přijal se vším všudy, tak jak přicházela. Naučil jsem se s ní žít. Dalo by se říct, že jsem ji přijal jako druhou osobu, která se mě drží a nepustí. Když vám něco dlouhodobě zasahuje do života, musíte se s tím naučit žít. Ale musíte se s tím taky smířit a přijmout to. Vzal jsem to všechno tak,  jak mi to osud sázel. A nebylo to lehké. Přišel jsem o spoustu akcí, spoustu zážitků a možná i spoustu kamarádů, protože jsem na ně „neměl čas“. Vynechal jsem důležité životní mezníky svých nejbližších přátel, kolikrát jsem tu nebyl pro ty, kteří mě potřebovali. Ale to se prostě nedá nic dělat. Narodili jsme se, abychom žili, a dokud můžeme, využijme toho. Protože nikdy nevíme, kdy bude náš poslední den nebo kdy nebudeme moci žít naplno.

Nepsal jsem to proto, abych někomu říkal, jak hrozně jsem se měl, jak mě všechno ničilo, jak jsem nemohl nic dělat. Psal jsem to proto, abych lidem otevřel oči. V jednadvacátém století se prudce zvedlo tempo, které tlačí na lidi. Lidi potom tlačí sami na sebe a tím se stále více a více dostávají do bodu, kdy už tělo takový nápor nezvládá. Sám znám lidi, kteří trpí nebo trpěli podobnými stavy, jako jsem míval já. Jenže – někteří z nich se rozhodli to vyřešit, tedy vzít za správnou stranu lana, a někteří ne.

Spousta lidí, kteří onemocní jakoukoli psychickou poruchou, o tom nemusí zprvu vůbec vědět. Potom, když je to začne trápit čím dál tím víc, se rozhodnou, že to nebudou řešit, že to přejde. Stejně jako já na začátku. Jiní se zase bojí to řešit. Aby se neprovalilo, že jsou nějakým způsobem „narušení“, „divní“. A to je nejhorší věc. Bohužel, lidi jsou přísní, společnost krutá, názory nevyzpytatelné. Bojí se, že budou za blázna, že to nikdo nepochopí. Popisoval jsem, jak to občas může být těžké nebo nepříjemné, ale je potřeba si uvědomit, že život a zdraví máme jen jedno.

Jedna věc mě dojala tak, jako dlouho nic předtím ani potom. Když mi můj starší bratr asi po roce mých stavů řekl, že se omlouvá, že to nebral vážně. Řekl, že fyzické nemoci jdou vidět, každý si to uvědomí, lituje člověka, podporuje, ale psychické nemoci vidět nejdou, a o to jsou horší. Kolikrát jste v tom sami. Lidi řeknou No tak, nedělej ze sebe debila, prober se a jdeme dělat.

Ale co je mi po někom, kdo nechápe, jak se cítím? Nic. Opravdový přítel nebo člověk, který vás miluje, to dřív či později pozná, pochopí a bude tu pro vás. Zbytek nestojí za to řešit. A určitě máme každý někoho takového. Vždycky je někdo, kdo nás podrží, podpoří, kdo při nás bude stát. Když se v tom budeme plácat sami, ten boj nevybojujeme. Je strašně obtížné stát v kruhu a volat, když váš nikdo neslyší.

Proto musíme o tu pomoc požádat a lidé, kteří mají srdce při nás, vždycky pomohou. Není se za co stydět. Je to nemoc jako každá jiná. Když se nachladím, mám horečky, samozřejmě se chci uzdravit. Když mi onemocní duše, hlava – musím se uzdravit o to usilovněji.

Nezapomínejme na to, že lidé jsou nepředstavitelně odlišní. Pokud máme někoho ve svém okolí, o kom to víme, nabídněme mu pomoc a respektujme, jestli ji přijme, nebo ne. Netlačme nikoho do ničeho, co sám nechce.

Děkuju za přečtení a všem vám přeji v životě, upřímně, jen to nejlepší!

Gabriel Sein

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: