odemčené

Nepřítel uvnitř

Panika se vás snaží zachránit před nebezpečím, které ale vidí jenom váš vlastní mozek.

9:38

Pro člověka, který mě nezná, jsem naprosto normální dvaadvacetiletá dívka. Dokonce i většina mých přátel si myslí, že mám podobné problémy jako všichni ostatní v mém věku, že mě trápí otázky typu Kdy budu mít volný den pro sebe? Jak zvládnu státnice? Proč jsem se nepohodla s kamarádkou? Takovými běžnými starostmi se opravdu občas zabývám, ale pak jsou tu taky otázky další, ty nepříjemné: Co když budu celý den sama se svými myšlenkami? Co když se kvůli svému psychickému rozpoložení nezvládnu na státnice učit? Co když ztratím kamarády, protože teď zkrátka nemám energii se přetvařovat nebo někomu něco vysvětlovat, když tuším, že to stejně nepochopí?

Pokud nevidíme, že člověk trpí, mylně usuzujeme, že je v pořádku. Že když zvládne odučit několik hodin týdně v jazykové škole a chodí do posilovny i do školy, nemá psychické problémy. Může je mít – já je mám. Už odmala trpím psychickými obtížemi ve formě úzkosti a paniky.

Začalo to úplně prostě. Jako malá jsem od někoho slyšela historku, že je možné se udusit jídlem. Může znít legračně, že mě to překvapilo, protože je to přece logické, ale mě to v tu chvíli velmi šokovalo. Polekala jsem se natolik, že jsem začala jíst co nejméně. Vyústilo to až v situaci, kdy jsem málem ve škole omdlela. V tu chvíli jsem pochopila, že aby mohlo moje tělo fungovat, musím jíst normálně. Tohle byl ale jen začátek jedné velké a děsivé kapitoly.

Můj strach ze smrti se brzy stal ochromujícím. Jakmile jsem začala přemýšlet nad tím, že tady jednou nebudu, udělalo se mi nevolno. Nedokázala jsem pochopit, jak můžou všichni tak v klidu žít s vědomím, že tohle všechno jednou skončí. A právě tenhle strach v kombinaci se strachem z různých nemocí, které by mi mohly život ztěžovat, dal popud mým návalům paniky a úzkosti. Začala se u mě střídat období klidu (bez paniky) a období špatná (s panikou).

Během období klidu si připadám „normálně“. Jsem šťastná a řeším problémy, které jsou v té konkrétní fázi života obvyklé a přirozené. Potom ale přijde období špatné a najednou je to, jako kdyby vás někdo hodil do vody, aniž byste uměli plavat. A vám přijde, že se topíte. Začátky takového období bývají nejtěžší, protože z pocitu pohody se bez varování ciferník otočí o sto osmdesát stupňů na emoce zoufalství.

Jak přichází panika

To, že na člověka jde panika, se pozná snadno. Ačkoli se fyzické projevy můžou lišit, častými příznaky jsou zrychlený tep a dech, pocit motání hlavy či pocení. Dále to může být také třes, mravenčení a pocit horka. Váš mozek v tu chvíli řekne: „A dost!“ Cítí totiž, že je toho na vás už moc, a proto přepne do módu sebeobrany, kdy se začnou vyplavovat různé hormony, které pak ovlivňují váš stav i chování – například ztěžují logické myšlení.

Tento pradávný mechanismus v sobě máme zabudovaný na obranu před nebezpečím. To, že si to nebezpečí může tvořit člověk sám, si mnohdy neuvědomujeme. Panické ataky jsou přitom zapříčiněny hlavně našimi vlastními myšlenkami. Je to jako začarovaný kruh: pokud myslíte na ošklivé věci, začnete se špatně cítit a vaše tělo se vás poté snaží „zachránit“. Jenže výsledkem toho je panický záchvat, který vám přinese jen další duševní neklid.

Konkrétní pocity jsou u mě pokaždé trochu jiné, ale všechny moje panické stavy mají jednu společnou emoci – strach. Strach, který působí nepřekonatelně. Bojím se, protože mám pocit, že musím utéct před něčím, před čím není úniku. K tomu nijak nepomáhá, že cítím ztrátu kontroly nad vlastním myšlením i tělem, a také dorazí pocit bezmoci.

Občas se k tomu může přidat i dost nepříjemný fyzický projev, například že se nemůžu pořádně nadechnout. Když jsem měla první velký panický záchvat, myslela jsem si, že mám infarkt. Já – mladá, nekuřačka, sportovkyně. Věřila jsem tomu, že umírám. Moji rodiče byli moudřejší, takže mě v mých osmnácti letech nechali ležet mezi sebou v posteli, kde jsem se třásla a plakala.

Další dny jsem nebyla schopna normálně fungovat. Pořád jsem velmi vnímala svůj fyzický stav, věděla jsem, že něco není v pořádku. A ono nebylo. Ne proto, že bych byla nemocná, ale jelikož jsem byla psychicky vyčerpaná, což mělo vliv i na moje tělo. Ve škole jsem každou chvíli odbíhala do kabinetu k učitelkám, kde jsem brečela, a odpovědí mi byla slova: „Na to si musíš sehnat nějaké prášky!“

Pomáhá čas. Najednou si uvědomíte, že už se většinu dne necítíte jako chodící mrtvola. Jako někdo, z koho vyprchala radost ze života. Jako někdo, kdo si připadá jako blázen, protože sleduje každý svůj krok, každý svůj sval, každý svůj nádech. Pomalu to ošklivé období odchází, přestože na jeho začátku máte pocit, že nikdy neodejde, že tu navždy bude s vámi a bude vás trápit, dokud to už nepůjde vydržet.

Co pomáhá

Sama nemám nejlepší zkušenost se sdílením tohoto choulostivého tématu s ostatními. Ne každý tohle pochopí. Ale sdílení se správnými lidmi může hodně pomoci. Už jen ten fakt, že člověk ví, že to v sobě nedusí, že může před někým dát volný průchod svým emocím i neštěstí, přináší úlevu. Mně nesmírně pomáhá můj přítel, který mě vždy zcela vyslechne, rozebere se mnou, jak se cítím, a empaticky se mi snaží poradit, co bych mohla dělat či změnit, abych se cítila lépe.

Pomáhá být autentický – tím myslím dělat věci, které vás naplňují. Pro mě to je třeba jóga, ale taky četba románů nebo poslouchání relaxační hudby. Hýčkejte se, protože vaše tělo vám ukazuje, že to potřebujete. Jestli si můžete dát pauzu, udělejte to. Zkuste si psát deník, bavit se s lidmi, kteří vám rozumí, nebo se o to alespoň snaží.

Můžete také vyzkoušet doplňky stravy na podporu nervové soustavy, jako je magnesium a vitamín B6 či bylinka třezalka. Zkuste si napsat někam vzkaz, když máte svoji lepší chvilku, a dejte svému budoucímu vystrašenému já najevo, že není samo a že ani jeho nepříjemné pocity tu nebudou navěky.

Nezavírejte před tím oči – to je nesmírně důležité. Vždy, když přijde moje dobré období a připadám si spokojená, zapomínám, jak lehce ho může nahradit období plné úzkostí a paniky. A pak, když se objeví, o to drsněji mě překvapí.

Člověk, který trpí, by si měl nechat pomoci, a to nejlépe odborníkem, který je kvalifikovaný. Terapie nepomohou hned, ale jsou tím správným krokem k nalezení řešení. Existují též podpůrné skupiny, kde se člověk může setkat s lidmi, kteří trpí stejnými nebo podobnými problémy, a záhy zjišťuje, že v tom není sám.

Nic však nepřichází zadarmo, a proto se musíme snažit i my. Není důvod si připadat nenormální – to, co zažíváme při panické atace, je přirozená reakce našeho mozku. Jen je potřeba se s tímto mechanismem naučit pracovat. Je velká chyba, že se o tomhle problému nezačalo mluvit dříve, ale můžeme o něm dnes mluvit o to více. Vím, že je to strašně těžké. Sama jsem měla chuť to vzdát, protože jsem nevěřila, že to odejde.

Strach dokáže být neskutečně silná emoce. V jednom TedTalku jsem ale slyšela skvělou větu: „Chcete umřít, nebo se chcete přestat cítit tak, jak se cítíte?“ Odpovědět si musí dát každý sám, ale já vím, že u mě je to ta druhá možnost. Já chci žít, jen chci žít bez pocitů paniky a úzkosti. Bude to dlouhá cesta, ale čím dřív se na ni člověk vydá, tím dřív se dostane na konec – k tomu životu, který si přeje.

Dita Rychlá, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Články k poslechu

Nešťastná láska

Nemůžete být spolu ani bez sebe. Vztah vás ničí, jako by z něj ale nešlo …

12 min

Pravá sebeláska

Věřila jsem, že přijde, když si budu opakovat pozitivní větičky. Objevila se úplně jinak.

7 min

Strach z blízkosti

Bolestné zážitky se otiskly hluboko. Skrze ně se díváme na svět a bojíme se ho.

14 min

Názorová propast

Nechcete přerušit veškerý kontakt, názory druhého vás ale ničí. Co můžete dělat?

21 min

Nevěra, která se nestala

Nevím, jak partnera přesvědčit, že žárlí zbytečně. Jde to vůbec?

11 min

5. 1. 2024

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.