„Nemusíš nic. Vůbec nic. Nic se nestane. Nemusíš nic,“ opakuje si v duchu Majda. Snaží se sama sebe přesvědčit, že je to pravda. Moc by chtěla nedělat nic. Prozatím to nejde, jak by chtěla, ale učí se to.
Vím, že žiju hektický život, vypráví Majda. Nedokážu odpočívat. Nesnáším nudu. Přítel je ze mě někdy na nervy, že nemůžu chvíli jen tak sedět a nedělat nic. Jen výjimečně si dokážu užít nicnedělání. Obvykle až když mám uklizeno, uvařeno, stihnu nějaký ten pohyb venku, pracovní povinnosti mám splněné, prostě až když mám pocit, že jsem udělala všechno.
Jenže poslední dobou nikdy není všechno hotovo. Vždycky něco vidím. Ještě bych mohla umýt okna, mohla bych upéct koláč. Mohla bych udělat další pracovní úkol. Mohla bych navštívit kamarádku. Mohla bych se něco nového učit. Někdy se cítím jak křeček v kolečku. Běžím, běžím a furt dokola. Bez cíle. Jen už nějak nemůžu. Nechápu, co to moje mysl dělá.
Hodně lidí mi závidí. Ne v tom negativním smyslu. Oni mě fakt obdivují. Že toho tolik dělám, tolik stíhám. Ale já to někdy vlastně ani nechci. Jsou dny, kdy jsem extrémně vyčerpaná. Myslíte, že si dokážu lehnout? Myslíte, že si jen tak hodím nohy nahoru? Kéž by! Můj přítel to umí. On opravdu dokáže proležet den, když se necítí dobře nebo je vyčerpaný. Já neusnu, dokud to nemám vše hotové. Všechno, co si naplánuji. Jenže ten seznam úkolů je čím dál tím delší.
Já vím, že si to dělám sama. Že mě do toho nikdo nenutí. Já vím, že nemusím tolik pracovat, vím, že nemusím vařit, uklízet ani péct. Racionálně vím, že to po mně nikdo nevyžaduje. Ale jako kdyby byl uvnitř mě nějaký hlásek, který mi řekne: „Přece takhle nepromarníš den!“ A tak se hecnu. Kousnu se, potlačím únavu, potlačím sebe a jdu něco dělat.
Když se mi podaří úkoly splnit, cítím se skvěle. Možná je to trochu jako droga. Ale stejně jako u drog žiju na dluh. Někdy mám pocit, že bych usnula i ve výtahu v práci, jak jsem unavená. Někdy bych se nejradši rozbrečela, když se mi nedaří. Cítím, že jsem se silami na dně. Já už to takhle nechci.
