K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

A nepomohla by mi hypnóza?

Hledá se bezbolestná kúra na duševní pohodu.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

9. 8. 2011

Hned na začátku musím upozornit, že tento článek nebude o hypnóze. Jen jsem si do titulku vypůjčila větu, kterou znám od psychiatrických pacientů a kterou i dnes slýchávám od trápících se a hledajících.

Nepomohla by mi hypnóza? Na tu mou depresi, na to moje přejídání, na to moje pití, na ty moje strachy, na tu mou nechuť do života?

Můj článek nebude dokonce ani o péči o vzhled, přestože vás hned na začátku ještě víc zmatu další větou. Jistě to přísloví znáte: Pro krásu se musí trpět.

Že ty dvě věty spolu nijak nesouvisí? Ale ano!

Štěstí jako botox

Když jsem byla malá holka a brečela jsem nebo jsem se vztekala při rozčesávání zacuchaných vlasů nebo nazouvání nepohodlných bot, moje maminka se mě snažila motivovat ke spolupráci klasickou větou o utrpení ve jménu krásy.

Vysvětlovala mi, že trápení je přirozenou součástí cesty ke kráse. Že nejde být hezká jen tak, že žádná nádhera nebývá zadarmo. Že se za ni platí a že to může bolet. A vlastně mi zároveň ženským jazykem nenápadně sdělovala, že ten život nebude zas tak úplně růžově jednoduchý a bezbolestný.

Cesta ke krásnému duševnu v některých chvílích bolí. Nesrovnatelně víc než stříhání dětských nehtíků, dokonce víc než čtyřicet injekcí botulotoxinu.

Moje maminka měla samozřejmě na mysli krásu tělesnou. Ale podíváte-li se spolu se mnou na tu větu lépe, možná budete souhlasit, že tu poučku lze použít i ve vztahu ke kráse duševní.

Ani vnitřní rovnováha, harmonie a životní spokojenost nebývají zadarmo. I cesta ke krásnému duševnu v některých chvílích bolí.  A to nesrovnatelně víc než stříhání dětských nehtíků, dokonce víc než čtyřicet injekcí botulotoxinu do dospělé kůže.

Co myslíte, paní doktorko?

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Pocit štěstí nám málokdy spadne do klína sám, a pokud náhodou ano, tak u nás většinou vydrží jen chvíli. Znáte člověka, který vyzařuje zralou rozvážnost a pochopení a přitom nikdy v životě nezažil pády a bolest? Já ne.

Znáte někoho, kdo byl od malička rozmazlovaný, vše dostával na zlatém podnose, nikdy nemusel vynaložit žádné úsilí, nikdy si nemusel nic odříct, nikdy nemusel mít strach a nikdy se mu nestalo nic rozesmutňujícího – a dneska je spokojeným, milujícím, empatickým člověkem? Ukažte mi ho, vyfotím si ho do svého alba s názvem Výjimky potvrzují pravidlo.

Nebudu muset udělat prakticky nic, jen usnu a v hypnóze mi někdo zodpovědný a zkušený dá ty správné instrukce a já se pak proberu jako šťastnější, spokojenější a vyrovnanější člověk…

A znovu na začátek. „Myslíte, že by to vyřešila hypnóza?“ Že bych pak přestala mít strach, že by mě pak bavila práce, že bych pak přestal kouřit, že bych pak nebyla pořád tak podrážděná, že bych pak zbytečně neutrácela peníze, že bych pak nekřičel na svou ženu a děti?

Myslíte, že je možné? Že já sám/sama nebudu muset udělat prakticky nic, jen usnu a v hypnóze mi někdo zodpovědný a zkušený dá ty správné instrukce a já se pak proberu jako šťastnější, spokojenější a vyrovnanější člověk?

„Myslíte, paní doktorko, že by mi na ty mé problémy pomohla hypnóza?“

Pomohla. Někdy trochu, někdy více a někdy hodně. Někdy na chvíli a někdy na dlouho. Jako součást širšího léčebného programu, na doporučení odborníka, prováděná odborníkem.

Jděte na hypnózu

Klidně na ni jděte. Neuděláte dokonce žádnou velkou chybu, když ji budete mermomocí chtít vyzkoušet, přestože vám lékaři a psychologové doporučí raději jinou léčbu, která je podle nich na vaše konkrétní potíže účinnější. Je pochopitelné, že chcete vyzkoušet všechno, o čem jste slyšeli nebo četli, že to pomáhá. Je pochopitelné, že se chcete cítit lépe.

Co když je důležité, abychom protrpěli nejen všechna ta stříhání nehtů a česání vlasů, ale abychom také zažili a plně procítili každé stříhání křídel a každé rozčesávání našeho zacuchaného osudu?

Ale než vyrazíte, zeptejte se sami sebe: Proč chci právě hypnózu? Proč nechci být na cestě své duše ke změně a k větší kráse při plném vědomí? Proč se toužím vložit do léčivých rukou někoho druhého, a ne do rukou svého vlastního života?

Proč chci rychlé, nejlépe okamžité řešení? Aby to nebolelo? A co když je důležité, abychom protrpěli nejen všechna ta stříhání nehtů a česání vlasů, ale abychom také zažili a plně procítili každé stříhání křídel a každé rozčesávání našeho zacuchaného osudu?

Možná naše maminky neměly pravdu. Možná se pro krásu nemusí opravdu trpět. Ale řekla bych, že naše duše ke své kráse nejjistěji kráčejí po svých vlastních nohou.

Diskuse 0