Dnes již klasický film Zvětšenina je výpovědí o tom, jak vnímáme realitu, či spíše jak si myslíme, že ji vnímáme. Hlavní hrdina vyfotografuje v parku mileneckou dvojici, na snímku však objeví cosi, co by mohlo být mrtvé tělo. Pokus o zvětšení snímku však zrněním informaci spíše zamlží. Jde se tedy přesvědčit do parku, kde skutečně mrtvé tělo leží, když se však vrátí s fotoaparátem, tak už je nenajde…

Věda se vyznačuje tím, že to, co umělec uchopil intuitivně a celostně, rozpižlá na detaily. Už samo naše vnímání je nespolehlivé, jak jsme si před časem ukázali třeba v článku Hry našich smyslů. A ještě horší je to s pamětí. Nejen ve věku seniorském, kdy se s tím počítá, ale prakticky po celý život.

Základním kamenem omylů je chybná vzpomínka, vytvořená většinou z nesprávně složených zlomků sledované skutečnosti nebo dokonce několika různých skutečností. Chybnou vzpomínku lze člověku také podsunout, a to nejen v hypnóze, ale v plně bdělém stavu. A je to docela snadné.

Po týdnu už vám omyl nikdo nevymluví

James Deese, Henry l. Roediger a Kathleen McDermottová již v roce 1995 vypracovali metodu, citovanou dnes běžně jako DRM (Deese‑Roedinger‑McDemott) paradigma, která demonstruje vznik nepřesnosti u zcela čerstvé vzpomínky.

Zkoumanému subjektu je přečten soubor slov, jež se vztahují k určitému konkrétnímu předmětu či tématu: doprava, autobus, náklaďák, vozidlo, taxík, sanitka, dodávka, tirák…

Mezi nimi však chybí podstatný a do jisté míry klíčový pojem auto, pojem, kterému badatelé v této oblasti říkají „návnada“. Přesto při reprodukování přečtených slov si osoby tento pojem chybně vybavují s nezvratným přesvědčením, že jej při prezentaci slyšely.

Bezprostředně po prezentaci a nesprávném vyhodnocení jsou někteří jedinci schopni opravit svůj omyl, pokud je slovo návnady párováno se skutečně použitými pojmy. Po týdnu se však falešné vzpomínky stávají součástí trvalé paměti a jsou považovány za pravé.

Iluzi vnímaného slova je obtížné uniknout, a to i tehdy, jsou‑li osoby předem seznámeny se smyslem experimentu.

Jablko, rodina, dům…

Přes patrné odlišnosti – pokud jde o vznik a pravdivost – se často pravé i chybné vzpomínky chovají podobně. Například jsou ve stejné míře obtížněji vybavitelné, když je pozornost rozptylována jinými podněty. Nebo jsou stejnou mírou narušitelné podáním taneční drogy extáze.


Tyto skutečnosti vyvolaly otázku, když už jsou podobné v tomto směru, zda budou také podobně napomáhat při řešení problémů. McDermottová v devadesátých letech zkoumala, zda je rozdíl v tom, jak pomáhají správné a chybné vzpomínky při rekonstrukci slov.

Pokusným osobám předložila k doplnění buď zlomky slov nebo slovní základ (například ze slova horolezec buď fragment „orol“ nebo základ „hora“). Jak pravé, tak i chybné vzpomínky přispěly v tomto pokuse stejnou měrou k nalezení správného slova.


Odtud vedla cesta výzkumu ke složitějším a komplexnějším úkolům. Jedním z nich je experimentální postup označovaný CRAT (Compound Remote Association Task), tedy úkol spočívající v nalezení jednoho společného pojmu na základě vzdálených asociací.


Pokusné osoby dostanou k dispozici tři slova – jablko, rodina, dům – a mají určit jeden pojem, ke kterému se všechna mohou vztahovat. V tomto případě je to strom.

Je předpoklad, že má‑li člověk dojít ke správnému zobecnění a najít jeden překlenující a syntetizující pojem, musí aktivovat řadu paměťových okruhů.
 Nedávno provedený pokus badatelů z Lancaster University byl uspořádán tak, že při polovině řešení účastníci před zadáním CRAT absolvovali DRM, jehož návnadou byl hledaný výraz, zatímco při druhé polovině tato příprava chyběla.

Pokusu se zúčastnilo celkem 40 v průměru pětadvacetiletých studentů. Každý řešil celkem osm úkolů ve zkříženém uspořádání (čtyři s DRM a čtyři bez něj). Osoby, které si na základě DRM vytvořily „falešnou“ vzpomínku, vyřešily předložené CRAT častěji a rychleji než osoby, které se musely dopracovat k výsledku bez pomoci DRM.


Přibylo tak další zjištění, že chybné vzpomínky se mohou pozitivně podílet na řešení problémů – navzdory představám, že takové v podstatě nesprávné vzpomínky jen odvádějí od správného řešení.

Jako poslech hudby

O způsobu vzniku nepravých vzpomínek existuje několik teorií: je možné, že aktivace neuronálních okruhů (spojená s prezentací podnětů ve formě konkrétních slov) se rozšíří a zasáhne oblast, v níž jsou uložena další synonyma.

Jiný výklad předpokládá, že je aktivován celkový „smysl určitého konceptu“ s následnou nabídkou rozhodující reprezentace. Další je blízká hudebnímu okruhu, kde člověk dopředu „předpokládá“, jak bude skladba pokračovat, a tedy také ve verbální komunikaci očekává, že zazní klíčový pojem.

Autoři také zvažují sociální a etologickou funkci studovaného fenoménu a domnívají se, že jak z hlediska komunikačního, tak i z hlediska přežití mají chybné vzpomínky pozitivní hodnotu, ačkoliv se to na první pohled nezdá.

Umožňují totiž jedinci bezpečněji se orientovat v méně strukturovaných oblastech, jimiž nesporně jsou přírodní podmínky i mezilidské vztahy. Vždy je užitečnější znát celkový kontext a smysl než exaktní, ale rigidní paměťový otisk.

Doporučujeme:

• Weinstein Y, McDermott KB, Chan JC: True and false memories in the DRM paradigm on a forced choice test. Memory. 2010 May;18(4):375–84
• McDermott KB: Priming on perceptual implicit memory tests can be achieved through presentation of associates. Psychonomic Bull Rev, 1997;4:582–586
• Howe ML, Garner SR, Dewhurst SA, Ball LJ: Can false memories prime problem solution? Cognition, 2010;117:179–181, doi:10.1016/j.cognition.2010.08.009

Článek vyjde v březnovém čísle časopisu Vesmír.