Během svého terapeutického výcviku jsem se setkával s různými terapeutickými zásadami. Některé z nich mi vadily okamžitě. U jiných, rafinovanějších, jsem jejich omezenost rozpoznal až později. Zásadu, že terapeut neradí, řadím do druhé skupiny.
Jako každé klišé, i toto má rozumnou stránku. Klišé je cosi původně vhodného, co opakujeme tak dlouho, až si přestaneme smysl svého počínání uvědomovat. Pak se stane, že jej začínáme používat nepatřičně.
Klišé to máme dnes hezké počasí při setkání dvou cizích lidí usnadní jejich vzájemné seznámení. Je bezpečným způsobem, jak se poznat a přejít k oblastem za klišé. Na druhou stranu, pokud k němu nepatřičně utečeme v situaci, kdy bychom se měli (obtížně, nesnadně) bavit o citlivých tématech, pak přestává plnit svou funkci a stává se něčím, co našemu dobrému fungování brání.
Zásada terapeut neradí je důležitou obranou před polovzdělanými a bohorovnými terapeuty, před všemi nadšenci do jedné nejlepší teorie, kteří si neuvědomují, jak je svět složitý a kolik toho nevědí. Je to ochrana před těmi, kteří se domnívají, že všemu dokonale rozumí a druhým ještě lépe; před těmi, kteří nedokážou chvíli zůstat v pocitu nevědění a pomalu poznávat svět druhého člověka, včetně jeho odlišnosti.
Jak rady škodí
Ve svých článcích opakovaně upozorňuji, že pokud vám jakýkoli terapeut začne příliš vysvětlovat, jak se věci mají, pokud často slyšíte okřídlenou větu řeknu vám, jak to je nebo řeknu vám, co musíte udělat, berte nohy na ramena. Zde se rady stávají předmětem moci, posílení ega, falešné pýchy a dominance terapeutovy: vím více než vy, člověk s problémy.
A co více, obvykle takové rozdávání rad po způsobu dávání almužny žebrákovi není příliš užitečné. Dobré rady obvykle zapomínají na to, že situace každého člověka je odlišná, že jsme složití, že jsme individua. Psychologové nejsou, jak si někdy laici představují, odborníci na všechny myslitelné životní situace a na jejich nejlepší možná řešení. Měli by umět především něco jiného:
- Prozkoumat váš svět
- upozornit vás na zjevná témata, která se v něm objevují
- podpořit vás
- zesílit vaše uvědomění
- pomoci vám ve změně
- naučit vás dovednosti, které vám postupně umožní sami přijít na nejlepší rady a správná řešení.
Takto podobně se to učí v terapeutickém výcviku. To je zdravé jádro rady příliš neradit. K takové pozici však musím říci také své ale:
Rada je někdy právě to, co klient potřebuje
Rada je velice často právě to, co klient očekává. Opravdu nepřichází s potřebou zlepšovat své uvědomění nebo dlouze prozkoumávat svůj svět. Pokud mu radu nebo svůj pohled odmítnu dát (a přitom ji mám k dispozici a není to nevhodné), co vlastně dělám? Frustruji klienta. Nebuduji důvěru. Klient nemá pocit, že si odnáší, pro co přišel.
Ano, mnozí terapeuti řeknou, že to všechno je někdy nutné. Někdy je opravdu potřeba klienta trochu frustrovat, přestat mu pomáhat, nepřejímat za něj zodpovědnost. To jsou ale daleko častěji výjimky než pravidlo.
Jedna z prvních zásad terapie je podle mého názoru snažit se dát klientovi to, pro co si přišel. Ne vždy to jde. Ale pokud to jde a pokud je to užitečné, pak kdo jsem já, abych rozhodoval, že něco je pro klienta důležitější, i když to on sám takto nechce? Poradenská situace by měla být setkáním dvou dospělých lidí, nikoli nerovnoprávným vztahem závislého a mudrce, který říká, kudy půjdeme.
Pokud tedy klient chce radu, nemám problém mu ji dát. Vždy by však takové rady měly být přiměřené, jejich udělování by nemělo být hlavní tématem rozhovoru a náš názor by měl být podáván s varováním, že klientova situace může být odlišná.
Radit může jen ten, kdo má zkušenosti
A zde se dostáváme k jádru toho, proč je udílení rad tak problematické. O prvním důvodu jsem se zmínil výše: Rady se někdy stávají prostředkem dominance terapeuta, činí z klienta někoho závislého, mohou posilovat výčitky (tak dobře mi radí, a já je nedokážu…), nebo naopak narušovat terapeutický vztah (špatně mi poradil, je to špatný terapeut).
Věc má však i svůj druhý důvod: To, jak kvalitně vede terapii podle té které školy, záleží jistě na zkušenosti, intuici, inteligenci i tréninku terapeuta v daných metodách. Ale to, zda vhodně radí, jak patřičný je jeho názor, záleží ještě více na terapeutově osobních a životních zkušenostech, na tom, jak v těchto zkušenostech dokáže hledat význam a obecná pravidla; daleko více zde záleží na moudrosti, vzdělání, šíři zkušeností a na hloubce pohledu na svět.
Pětadvacetiletý psycholog může, má‑li dobrý trénink, vést dobrou technickou terapii. Může pomoci prozkoumat vaše uvědomění. Může vás koučovat vhodnými otázkami. Může vás odnaučit se bát. Může vás diagnostikovat pomocí patřičných metod. Ale těžko vám může udělovat rady a názory, které vyvěrají z jeho osobní (a profesní) zkušenosti, ze šíře jeho vzdělání, znalostí a z nich související intuice a životní moudrosti, kterou – díky svému věku a omezené profesní zkušenosti – má mělkou.
Očekávat od takového terapeuta hluboké rady, které jdou za obecné návody, vyčtené z knih, o tom, co dělat s krizí středního věku, co dělat při úmrtí dítěte, co dělat, když nám je šedesát a bojíme se důchodu… asi nemůžeme.
Očekávat od někoho, kdo vystudoval jednu školu a celý život se věnuje jednomu povolání, rady o tom, jak experimentovat s různými obory a jak najít své povolání nebo třeba jak lépe prodávat (když jako psycholog nikdy nevedl prodejní hovor) by bylo stejně liché.
Radit může jen ten, kdo má zkušenosti. A proto někdy psychologové tvrdí, že neradí. Protože související zkušenosti nemají. To není jejich kritika; to je naopak velice správný postoj. To je postoj profesně etický: radit mohu jen v těch oblastech, o kterých něco vím. Nevím‑li, mám používat jiné metody, nebo odkázat k jinému odborníkovi.
Proto se nebojím udělovat rady a názory v oblastech, kterými jsem sám prošel, o kterých jsem si jist, že něco vím, nebo u kterých mám dostatečnou zkušenost profesní. Samozřejmě vždy s opatrností. V ostatních případech použiji jiný přístup.
Cílem není dobrá rada, ale změna
Pouhé rady však nestačí. Všichni víme, že bychom měli zdravěji jíst, více spát, méně se stresovat, být k sobě hodnější a méně sledovat televizi. A co s tím? Převést dobrou radu do života je někdy ta nejtěžší, nejdůležitější součást terapie.
Právě to je oblast, se kterou klient potřebuje pomoci. Odnést si radu je stejné jako recept od lékaře: potřebujeme lékárnu a lékárníka. Terapeut je v tomto obrazu nejen lékař, ale i lékárník, mentální fyzioterapeut nebo duševní trenér.
V terapii většinou nejde o získání rady nebo názoru. Jedná se o změnu. Kritérium úspěšnosti klienta není odnesl jsem si hodně prima rad (nebo už vím, co můj problém způsobilo), ale něco jsem dokázal posunout/něco se změnilo k lepšímu.
Nebojím se tedy radit. Přiměřeně, opatrně a pokud mám na základě čeho. Nemyslím si však, že se jedná o hlavní nebo snad konečný cíl terapie.
