Jsou zvyklí vycházet druhým vstříc mnohdy až na vlastní úkor, aniž by si to uvědomovali. Do terapeutického křesla je často přivede stres, pocit vnitřního neklidu nebo nedostatečné sebevědomí. Někdy hovoří o tom, že se cítí bez energie, obtížně ovládají své emoce, mají pocit, jako by v životě zamrzli. Jak si pak povídáme dál, často s překvapením zjišťují, že nejsou sami v sobě tak ztracení, jak si dosud mysleli. Čím dál jasněji vidí, kudy vede cesta. Cítí to. Když mluví o svých snech a (mnohdy tajných) přáních, najednou září. Problém je vykročit vlastnímu štěstí vstříc. Objevuje se totiž dilema a způsobuje vnitřní pnutí. Jít si za svým je přece sobecké! Takže co teď?