Je možné zbavit se OCD? Přesnější by byla otázka, jestli je možné se obsedantně kompulzivní poruchu odnaučit. Jedná se totiž o naučené mechanismy myšlení a emočního prožívání, které jsme si v průběhu života postupně zaryli hluboko do mozku. Není až tak důležitá příčina, ale mechanismus myšlení samotný – i když zmapovat si náš život od dětství až po dospělost (například pomocí psychoterapie) určitě není na škodu. Jaké postupy se mi v mém životě osvědčily?
Obecně se o OCD mluví jako o nutkavých myšlenkách a následném kompulzivním jednání. Kdo se s tím setkal, jistě ví, jak extrémně nepříjemné, úzkostné a izolující tyto stavy jsou. Jste seknutí v jedné smyčce, okolní svět jako by byl v husté mlze a vy se k němu nemůžete vrátit, dokud si svůj cyklus nevyřešíte. Mnohdy to ani nejde a padáte stále hlouběji do propasti.
Velmi úspěšné metody, které s OCD pomohou, jsou antidepresiva pro zvýšení hladiny serotoninu, psychoterapie, abychom porozuměli našemu vnitřnímu světu a odhalili případné spouštěče, vyvážená strava, aktivní životní styl (fyzická aktivita vyplavuje endorfiny, díky kterým získáme na nějakou dobu nadhled) a v neposlední řadě režim. Díky režimu, který zahrnuje práci či školu stejně jako další aktivity, se dokážeme pohybovat v životě vpřed, i když náš mozek je zacyklený v kruhu.
Vzorec prožívání a myšlení
Téměř patnáct let mi trvalo, než jsem základní vzorec obsedantně kompulzivní poruchy začal pomalu chápat. Dlouhou dobu jsem přešlapoval na místě, jelikož jsem nevěděl, co se to děje, a svému mozku jsem všechno věřil. Prováděl jsem rituály, povídal si pro sebe a klidně i několik hodin denně se věnoval pouze řešení těchto vymyšlených fantazií v mé hlavě.
Trvalo mi půl hodiny, než jsem něco vyhodil do koše, protože můj mozek nebyl spokojen s tím, jak jsem to provedl… nakonec jsem šel danou věc z odpadků vytáhnout a vyhodil ji znovu. Když jsem to neudělal, přepadla mě velmi silná úzkost. V práci jsem se musel několikrát denně uchýlit někam, kde jsem se mohl o samotě věnovat svým myšlenkám a říkat si je nahlas, abych je vyřešil. Takto to ale dál nešlo…
Carl Gustav Jung kdysi napsal: „Vše, čemu vzdorujete, přetrvá.“ Nevím, zda to přímo takto zamýšlel, ale popsal v podstatě základní hnací mechanismus OCD. Dá se to i velmi dobře ověřit. Zkoušeli jste někdy říct své hlavě dost? „Toto bude opravdu ta poslední myšlenka či kompulze, už žádný další rituál provádět nebudu a mám vyhráno. Tentokrát už to vydržím!“
Nejdříve se cítíme silní, že to ustojíme a konečně se nám podaří zvítězit. Ale ono se to postupně, pomalinku zase vkrádá zpátky do naší hlavy. Což se nám pochopitelně nelíbí, tak zvýšíme tlak, abychom to potlačili. A ono to sílí. Nakonec to dopadne tak, že nás to úplně zničí, a my jsme zase tam, kde jsme začali.
Jelikož mi tento přístup boje a potlačování nikdy nefungoval, přemýšlel jsem, co jiného zkusit. Trochu jsem si ho tedy poupravil. Postupně jsem se učil neprovádět rituály hned, ale odkládat je na pozdější dobu, například po práci. Dával jsem svému mozku informaci: „Hele, teď se musím věnovat práci, ale to, co mám v hlavě, vyřešíme, či ten rituál provedeme – ale až odpoledne.“ Zde byl důležitý spíše laskavý přístup: ubezpečit mozek, že se mu naučeného chování dostane, jen o něco později.
Něco šlo snadněji, něco hůře a něco vůbec. Důležité je pořád trénovat a přistupovat k mozku jako k malému dítěti. Když mu vysvětlíme, že něco nemá dělat, za malý okamžik to udělá znovu… a my mu zopakujeme, že by to opravdu dělat neměl. A tak pořád dokola, dokud to zkrátka náš mozek nepochopí.
Postupně jsem se dopracoval k tomu, že jsem po práci přišel domů, věděl jsem o onom rituálu (například si znovu něco přečíst na internetu), ale již jsem nepociťoval takové nutkání to udělat. A od tohoto momentu se mozek začínal přeučovat. Čím dál více jsem si uvědomoval, že mozek v tomto ohledu funguje vlastně jako počítač. Jak ho za náš život naprogramujeme, tak přemýšlí.
Ať už to jsou zlozvyky, chování, rituály či obsesivní vzorce – jak se to postupně naučil, tak jedná. Proto nám nejde zbavit se OCD rychle a jednoduše. Je ukrytá hluboko ve zdrojovém kódu našeho mozku, je součástí naší identity, a i když si určité téma rozumně v hlavě vysvětlíme tak, že je to nesmysl, ráno je to tam znovu. Nás naštve, že jsme se nikam neposunuli, snažíme se myšlenek zbavit silou a ony tím ještě zesílí.
Laskavě vést pozornost, kde ji chceme mít
Jak tedy náš mozek odnaučit obsesivnímu a zacyklenému myšlení? OCD pohání strach. Pořád nuceně přemýšlíme a provádíme rituály, protože máme strach, že pokud to neuděláme, něco se stane, či se budeme cítit hrozně. Narazil jsem (myslím, že také u Junga) na výstižné vyjádření: „Vše, co vás trápí, si představte v několikanásobně horším měřítku a přijměte to.“
Je to ale těžší, než se na první pohled zdá. Znamená to, že ať už máme jakýkoliv problém, který si neustále přemítáme v hlavě (strach ze smrti blízkých, vzhled, nemoc…), měli bychom to na sebe přivolat opravdu ve velkém. Tato metoda je velmi efektivní, ale je potřeba se k ní nejdříve dopracovat – musíme být připraveni na to, že se v našem těle rozpoutá bouře, kterou bychom měli být připraveni ustát.
Naším esem proti OCD je přestat s vnitřním bojem. Přijímat vše, co nám hlava vymyslí, přistupovat k tomu s vřelostí a postupně se postavit našim strachům tím, že je přijmeme. Pomalu do sebe pouštět myšlenku po myšlence, nebránit se jim a jen je přijímat. Jakmile ucítíte, že u něčeho začínáte pociťovat úzkost, když o tom mluvíte nebo na to myslíte, jde o místo, na které byste se měli zaměřit a postupně to vytahovat na povrch.
Například si čtu nějakou knihu, je tam slovo, na které jsem citlivý, sevře se mi hrdlo, zrychlí tep a mozek mě začíná nutit, abych si tu větu přečetl znovu a měl u toho čistou hlavu. Dříve jsem to dělal silou, že jsem prostě četl dál. Sice jsem se takto zbavil kompulzivního jednání, ale v hlavě to zůstávalo pořád. Mnohem lépe mi fungoval přístup rodiče k dítěti: „Dobrá, co teď vlastně cítím? Proč bych si tu větu měl přečíst znovu? Co z toho budu mít?“ Přímo nad tím nepřemýšlet, jen to prociťovat, pozorovat svoje pocity a reakce.
Tímto způsobem se dostávají informace k jádru a mozek si začne říkat: „On má asi pravdu, to, co po něm chci, je nesmysl, příště už to vyžadovat nebudu.“ Za týden, když se stane něco podobného, stav úzkosti a potřeby danou věc udělat bude menší. Za další týden ještě menší a takto to bude pokračovat do té doby, až to v nás nevyvolá žádné negativní pocity, jelikož mozek se přeučil!
Dále mi pomohlo si uvědomit, že myšlenky a emoce jsou oddělené. Myšlenka vyvolá emoci a ta potom nabíjí myšlenku buď pozitivní, nebo negativní energií. Při úzkostných stavech jsem se zaměřoval primárně na pocity. Snažil jsem se na myšlenky nereagovat a jen zpracovávat emoce. Protože když budou pouze pozitivní, je jedno, jakou myšlenku budu mít v hlavě, ne?
U každé myšlenky se budu cítit dobře a nebudu mít potřebu je nějak měnit – máme nutkání reagovat na myšlenky právě proto, že v nás vyvolávají nepříjemné pocity. Zpracovávání emocí tedy hraje důležitou roli pro následnou práci s nimi. Nejdříve musíme oslabit moc, kterou nad námi tyto myšlenky mají, abychom s nimi mohli dále pracovat, a to uděláme postupným zpracováváním negativních pocitů a zbavováním se strachu a úzkosti.
Důležité je na sebe nenaléhat. Vzít to krůček po krůčku. Každý jsme individuální a každému vyhovuje něco jiného. Někdo se uvolní při sportu, někdo při hře na piano. Je to běh na dlouhou trať. Bude trvat měsíce a roky, než se nám podaří mozek zcela předělat tak, aby nás OCD již nikdy netrápilo a naše myšlení bylo efektivní. Ale již po několika týdnech je to velmi znát a stojí to za to.
Michal, čtenář Psychologie.cz
Více k tématu:
Heinz Peter Röhr: Cesty z úzkosti a deprese, Nedostatečný pocit vlastní hodnoty
Judson Brewer: Život bez úzkosti
Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku
