V jedné z úterních anket na Facebooku jsme se fanoušků Psychologie.cz zeptali, co si myslí o diagnózách. Je potřeba, aby je pacienti znali? Odpovědi lze shrnout do dvou skupin.

„Jak se můžu vyrovnat s nějakou poruchou a pracovat na jejím zlepšení, když ani nevím, kde by měl být problém?“ píše Lucia Vnučková. „Psychologové a psychiatři by pacientům měli sdělovat a vysvětlovat jejich diagnózy, aby si nenacházeli zkreslené informace na různých stránkách.“

Jinými slovy: S tím, co pojmenujeme, se lépe bojuje, jak říká Mirka Vodáková. A je lepší, když to někdo zkušený pojmenuje za nás, než abychom se sami potáceli lesem matoucích informací.

Lenka Haymann Filipová však nabízí opačný pohled: „Například transkační analýza vyloženě odmítá diagnózy a jejich sdělování klientům: řeší konkrétní problémy. Navíc, pokud vám někdo řekne, že jste schizofrenik, co si z toho vezmete??? Možná tak sociální stigma.“

Řekne‑li psycholog někomu, že je schizofrenik, měl by vrátit diplom nebo by měl být hnán před etickou komisi.

Zbyněk Vybíral, vedoucí katedry psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, ostře dodává: „Řekne‑li psycholog někomu, že je schizofrenik, měl by vrátit diplom nebo by měl být hnán před etickou komisi. Něco jiného je pojmenovat nemoc či poruchu a NĚCO OPRAVDU jiného strčit celého člověka do takového pytle.“

Knedlíčky

První z pohledů na diagnózu je objektivizující. Předpokládá, že dokážeme vystihnout a pojmenovat, co se v člověku odehrává. „Vycedit“ z pacientova života problém jako knedlíčky z polévky a pracovat s ním.



Pacient, klient nebo člověk (kým se cítíte být víc) skutečně mnohdy potřebuje vědět, co to na něj útočí. Jak se ta věc jmenuje? Jak vypadá? Co všechno to v našem světě vysvětluje? Zažil to už někdo jiný? A jak se proti tomu bránili ostatní?

„Myslím si, že důvod, proč lidé chtějí znát diagnózu je, že hledají nějaké ospravedlnění (vysvětlení) svého stavu a navíc předpokládají, že na diagnózu existuje léčba. Když mám diagnózu, je to sice špatné, ale dá se to nějak zlepšit. Když ji nemám, jsem prostě jen divnej,“ přemýšlí Andrej Mikula.

Stigma

Druhé pojetí zdůrazňuje, že subjektivní a jedinečné vnímání našich problémů je stejně důležité jako dobře trefený pojem z manuálu. A že byť dobře trefený, dokáže takový pojem nejen pomoct, ale i ublížit. 

Skutečným problémem není duševní nemoc sama o sobě nebo její jméno, ale všechno to, co nás tíží, co tíží díky nám druhé a co nám brání, abychom některé věci dělali tak, jak chceme nebo jak je to potřeba. K čemu tedy diagnózy? Aby škatulkovaly? Nebo dokonce přitížily?

Co je diagnóza?

Diagnóza je určitý soubor znaků nebo dějů, jež se zpravidla vyskytují spolu. V psychologii a medicíně jim říkáme symptomy.

 Symptomem chřipky je zvýšená teplota, ale z pouhého jednoho údaje bychom nezjistili, že se jedná právě o chřipku. Aby mohl lékař stanovit diagnózu, potřebuje také vědět, že vás bolí hlava i krk, máte ucpaný nos a suchý kašel. A musí také vyloučit, že se nejedná například o bakteriální nemoc, ač se mohou svými projevy navzájem podobat. Stejně tak je symptomem mentální anorexie náhlý úbytek hmotnosti, ale pouze v součinnosti s přáním být štíhlejší či se zkresleným vnímáním vlastního těla a jeho reálných rozměrů.  Vyloučit musíme například mentální bulimii v počátečné fázi.

„Znám psychiatra, který klientovi sdělil, že to, co ho přepadá, nejsou toxické psychózy, ale počínající schizofrenie. Dodnes občas dumám, proč to proboha udělal,“ vysvětluje psycholožka a psychoterapeutka Martina Brožová. „U klienta je třeba vždycky vnímat kontext, aby sdělení diagnózy bylo klientovi k prospěchu, aby mu pomohlo. To bych viděla jako to nejdůležitější. Vědět, proč to mám tomu člověku říct a zohledňovat, co to s ním může udělat a – co on může udělat s tou informací. Psychologovi nebo psychiatrovi může diagnóza pomoct zorientovat se v problému, ale měla by vždycky fungovat jenom jako možnost a nezastírat kontext a další možnosti.“

Z lesa ven

Jak už to tak bývá, z lesa vedou obě cesty. „Diagnóza je formulace. Je to překlad zkušeností, dějů, prožitků, myšlenek do slov. A jsou možné i jiné formulace trápení, nemocí a poruch, než jaké nabízejí MKN‑10 nebo DSM‑4,“ myslí si Zbyněk Vybíral.

Kdyby se mě dnes někdo zeptal, co je podle mě diagnóza a k čemu je dobrá, řekla bych: pracovní nástroj. Způsob, jakým lékaři a psychologové uchopují problémy svých pacientů. Tajně si ale myslím, že výstižnější je metafora barevného skla. Když se přes něj podíváme, uvidíme věci v novém světle. Při zatmění slunce uvidíme přes svářečské sklíčko nejlíp. Je ale důležité poznat, kdy ho odložit. 

Tajnůstky

Psycholog nebo psychoterapeut si barevné brýle může nasadit na nos, když potřebuje „vykázat pacienta“ pro pojišťovnu. V takovém případě je to jen další cizí jazyk kódů a čísel, nic víc.

„Proč někomu nestanovit diagnózu a neochutnat ten sladký nektar pocitu odbornosti a nadřazenosti?“ píše na Facebooku Tomáš Vilimovský a může mít pravdu. „Expertní jazyky“ mají svou pachuť a slouží i lecčemus jinému, než zájmům klienta. Jako každá jiná pomůcka, i naše sklo se zkrátka musí umět používat – ne k řezání.

Zlatá střední cesta

„Mně se nejvíce líbí interakční, resp. diskurzivní chápání diagnózy. Jinými slovy zdůraznění toho, že formulací diagnózy vykonáme řečový akt, který není nijak nevinný: má dopad. Ale to už zformulovali jiní – Austin, Foucault… Některá slova umějí řezat jako skalpely. Anebo léčit jako prášky,“ vystihuje dvojroli diagnózy Zbyněk Vybíral.

Psycholog může barevné brýle použít, aby si rychle utřídil, že se jeho pacient s takovou a makovou diagnózou bude nejspíš nejen cítit pod psa, ale také trpět nespavostí a nepochopením okolí. Uvede tím do souvislosti své dřívější a současné zkušenosti a je vymalováno – aspoň trochu. Samotné řešení problému je ale velmi závislé na celém kontextu pacientova života i na způsobu jeho přemýšlení o sobě a o světě kolem.

Normální člověk vidí nespavost, smutek, zpomalenost a únavu. Poučeného laika může těšit, že tu věc už známe a jmenuje se deprese. Ale rozumný praktik by si měl být vědom, že je to jen nálepka pro pojišťovny a cizí slovíčko pro efektivnější komunikaci s kolegy.

Musíme to slovo používat. Nic lepšího nemáme. Ale u něj to nekončí, teprve začíná.