Když hledáte definici anorexie, dočtete se, že jde o nemoc spočívající v odmítání jídla a zkreslené představě o vlastním těle. Zaběhaná představa je taková, že dívky s anorexií usilují o krásu. Že si myslí, že jsou tlusté, i když ve skutečnosti trpí podvýživou. A řešením je prostě je donutit jíst – a v časopisech přestat ukazovat jako ideál krásy hubené ženy. Jenomže ono to zdaleka není tak jednoduché. Hladovění může být křik, když druzí na slova neslyší. Nebo může jít o snahu vnímat sebe sama. A obvykle taky o pokus vymazat se z existence, o spuštěný program autodestrukce.

Minulý článek byl věnovaný tomu, když člověk nepřijímá to, jak vypadá. Když se stydí za svůj vzhled, připadá si moc tlustý nebo jinak ošklivý.

U poruch příjmu potravy se snadno může zdát, že o vzhled tu jde v první řadě. Že je to jen další odnož problémů se sebevědomím, které jsou nějak spojené s tělem.

V jedné rovině to tak je, ale v mnoha dalších vůbec ne.

A ani v té první rovině to tak nemusí být vždycky.

„Jsem špatná“ v překladu

Když zabloudíte na některý z pro‑ana blogů, které dívkám slouží jako deníčky – sbírají tam podporu od komunity a současně někdy tak trochu vysílají do světa zprávu „tohle jsem já“ ‑ často narazíte na některý z „dopisů od Any“:

Tví přátelé ti nerozumí, nejsou k tobě upřímní. Kdysi, když se nejistota vkrádala do tvé mysli a ty ses jich zeptala „Jsem… tlustá?“ a oni odpověděli „Ale ne, jistěže ne,“ tys věděla, že lžou! Jen já ti říkám pravdu. Tvoji rodiče, škoda mluvit! Víš, že tě milují a starají se o tebe, ale část toho je jen proto, že to jsou rodiče a že je jejich povinností to dělat. Teď bych ti měla říct tajemství: Někde hluboko uvnitř jsou tví rodiče zklamaní. Jejich dcera, ta s tolika možnostmi, je tlustá, líná a nehodná dívka. Ale já to všechno změním.

Je tu řeč o pochybách o vlastním těle, to ano. A pak je tu taky pocit, že mi přátelé nerozumí a že rodiče jsou ze mě zklamaní jako z člověka. Může to spustit i pár posměvačných poznámek na adresu vašeho vzhledu. Nebo zklamání v lásce.

Anorexie to má vyřešit. Vymazat tu osobu, kterou jsem, a stát se nějakou jinou.

Ale může to být taky způsob, jak utéct k hladovění od něčeho docela jiného a paradoxně mnohem horšího:

Jsi v depresi, jsi naštvaná, máš bolesti… snažíš se někoho přivolat, ale jako bys byla němá, nikdo neposlouchá. Kdo by se o tebe zajímal?!? Zasloužíš si to, můžeš si za to sama.

Oh, je to kruté? Jsem snad neférová? Dělám jen věci, které ti pomohou. Umožňuju ti přestat myslet na věci, které tě stresují. Vztek, smutek, zatracení a osamění se mohou zastavit, protože já je vezmu pryč a naplním tvou hlavu kalorickými výpočty. Dám pryč i tvou snahu vyrovnat se svým vrstevníkům, snahu všechny potěšit. Protože teď jsem já tvůj jediný přítel, jsem ta jediná, kterou musíš potěšit.

„Když říkáte, že mám anorexii, tak já ji teda budu mít.“

„Jedno léto jsem moc nechtěla jíst. Nechtěla jsem hubnout, nic takového. Prostě jsem neměla chuť k jídlu. Vzali mě k doktorovi. Ten řekl, že mám anorexii. Myslím, že jsem si tehdy řekla: Tak dobře, tak já ji teda budu mít.“

Tohle je přesně jeden z těch případů, kdy nálepka diagnózy udělala víc škody než původní symptomy. Lékař nemohl vědět, co způsobí. Kdyby k němu s tímto přišel dospělý muž, třeba by ho napadlo něco jiného – nemá chuť do života, nemá chuť jíst, možná by mu jako první vyskočila na mysl diagnóza deprese. U dospívající dívky je diagnóza anorexie víc po ruce. Ale může se stát, že se díky diagnóze najednou máte s čím (a hlavně s kým) identifikovat.

A pak už o hubnutí jde. Pro‑ana komunita vás přijme s otevřenou náručí. Dostanete víc podpory než kdekoliv jinde. Začne se vám to líbit. A přestanete jíst záměrně.

„Když budu dokonalá, všechno bude v pořádku.“

Dokonce i s něčím takovým, jako je dopis od Any, se můžete ztotožnit a cítit v tom pochopení. Když celou vaši mysl zaplňuje myšlenka jsem kráva, posun k jsem tlustá kráva nedá zas tolik práce. Na podobném blogu najdete potvrzení a v něm je i určitá útěcha. Navíc narazíte na lidi, kteří to mají podobně, a podobný je i jejich pokus o řešení – hledají dokonalost. V hubeném těle.

Myšlenka na dokonalost dodává naději a je v ní silný pohonný motor. Některé dívky dokonce nosí barevné náramky, aby jim to připomínalo, na jakou cestu se vydaly a čeho se vlastní vůlí snaží dosáhnout.

Tam, kde je nemocný celý rodinný systém, může být hubnutí kdesi hluboko v nevědomých rovinách dokonce pokusem zachránit nejen sebe, ale celou rodinu. Vzít rodinnou tmu na sebe a vymazat ji spolu s vlastním tělesným tukem.

„Jen když hladovím, vnímám sama sebe.“

Hlad reálně modifikuje lidské vnímání a prožívání. Říkají to i lidé, kteří čas od času drží půst, ať už ze zdravotních nebo nějakých spirituálních důvodů.

I v pocitu hladu je pro lidi s anorexií možné najít jakýsi opojný klid. Nebo pocit kontaktu se sebou, i když je ten kontakt jakýmsi způsobem posunutý.

A jak psala i Ana v dopise, hlad vám umožní stáhnout se k sobě. Od mizerných vztahů, od zklamání z nedostatku lásky, od pocitu, že vás nikdo nechápe.

V něčem je to podobné, jako když se záměrně řežete do rukou nebo ženete tělo do extrémní zátěže, abyste na chvíli zavnímali sami sebe a vlastní existenci. Aspoň v bolesti, když to nejde jinak.

„Proboha, tak už někdo vnímejte.“

Ana přichází taky do rodin, kde chybí skutečný dialog – to, že někdo vnímá a slyší, co říkáte, a dává vám na to autentickou odezvu. Kde nejste přijatí takoví, jací jste, a chce se po vás, abyste byli někdo jiný. Anebo abyste osobností ideálně vůbec nebyli a jenom plnili očekávání rodiny.

Když hodně zhubnete, na první pohled je jasné, že se s vámi děje něco, co by druzí měli vnímat. Když nepomáhá šeptat ani křičet, musíte někde přitlačit na důrazu. Pro někoho je taky důležité, že na první pohled vypadá jinak než ostatní.

Jako by paradoxně byl člověk vidět víc, když je hubený a do prostoru se zařezává vystouplými kostmi.

V takovou chvíli může být hladovění prostě pokusem o komunikaci. O to být vidět a vnímán. Je to jen takový pokus, kterému druzí těžko porozumí, a jen těžko tedy může být úspěšný.

Na misi zničení sebe sama

Lidský organismus má mnoho různých způsobů, jak provést program autodestrukce. Mají různé podoby. Je možné, že se takto dá přemýšlet i o autoimunitních nemocech, i když ty přichází za úplně jiných podmínek a jiným způsobem než třeba poruchy příjmu potravy.

Řezat se do rukou, mlátit hlavou do stěny, ničit tělo extrémním cvičením, polykat projímadla. Všemi těmito způsoby se může projevovat snaha člověka trestat sebe sama, zničit sebe sama. Nemusí jít vždycky o to zničit se docela – spíš zničit to, kým jsem teď, a sama sebe nahradit něčím přijatelnějším. Ať už vás to žene k hubnutí nebo k tomu, že trávíte osm hodin denně v posilovně.

Je to stav, kdy se organismus obrátí sám proti sobě, proti přirozené lidské tendenci růst, žít a tvořit.

A jakkoliv můžou poruchy příjmu potravy pro zdravého člověka vypadat jako něco cizího a vzdáleného, tohle autodestrukční tlačítko máme v sobě všichni. Někoho vede k tomu nabíhat do ničivých vztahů, jiného k tomu pracovat každý den 12 hodin, odhánět pomocnou ruku nebo brát drogy.

Anorexie je velmi úspěšný program autodestrukce. Ať už na jejím začátku stojí třeba zneužití v dětství nebo nemocné vztahy v rodině nebo ve škole. Nebezpečí tohoto programu je i v tom, jak je extrémně vytrvalý a odolný proti zásahům zvenčí včetně terapie. Mnoho dívek vyroste, začne jíst, vypadá normálně a žije normálně, ale v nějaké podobě v sobě tuhle cestu k sebezničení nosí stále.

A každý desátý anorektik nebo anorektička skutečně zemře.

Dokážeme tomu zabránit líp, když budeme vědět, že o jídlo ve skutečnosti v první řadě nejde.