Jak vypadám?

Přijmout sebe sama znamená přijmout i své tělo. To, jak vypadáte, je v pořádku.

Ze seriálu: Třikrát do stejné řeky

Nela Wurmová

Nela Wurmová

31. 7. 2017

„Svíjím se v novotou páchnoucím obleku, v naškrobených látkách, ve vlastní kůži, v kůži vydrhnuté doruda, v šamponem páchnoucích vlasech, v zastřižených nehtech pečlivě vyloupnutých z kožené blanky, která je pořád dokola porůstá. Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kristepane. Tělo je jak malé dítě. Strašně nesamostatná věc. Tři minuty dvacet pět vteřin, už to začíná. – Je to vlastně dost ponižující věc, taková tréma, jako by vás někdo usvědčil z vlastního těla, rozumíte mi, jako by vás přistihl při špatnosti, při trapném pobývání ve vlastním těle: vyjděte ven s rukama nad hlavou! Co bych dal za to, moct se ve svém těle rozvalit jako v obýváku.“

To není kazuistika, ale úryvek z knihy Mapa Anny od českého autora Marka Šindelky. Jak jste na tom vy? Jak vám je ve vašem vlastním těle? A jak to člověka ovlivňuje, když vlastní tělo nemá rád, není s ním v kontaktu, nebo by své tělo vlastně raději neměl?

Malé děti takové potíže neřeší. Prostě se tělo postupně učí ovládat a koordinovat. Berou ho tak, jak je. Jenže je téměř nevyhnutelné, že při dospívání začne být člověk ze svého těla trochu zmatený. Tělo se začne neovladatelně měnit, růst – a vy vlastně moc nevíte, co s ním.

Když máte kolem sebe podporu od lidí, kteří vás mají rádi, dost možná proměnami těla projdete bez většího trápení. Taky je ale možné, že se k vám o vašem těle a tělesnosti obecně začnou dostávat rozporuplné zprávy.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Mnoho lidí se v průběhu života odněkud naučí, že věci spojené s tělem jsou obecně nějak nepřijatelné. Začne se jim ošklivit, že tělo má nějaké potřeby. Stydí se za svou sexualitu nebo je jim nepříjemné, aby je někdo viděl jíst.

Různé odstíny takové nejistoty spojené s tělem občas zažívá asi většina lidí. Leckdo by občas chtěl, aby tělo bylo dokonalé a sterilní a šlapalo jako stroj. Nebo ve společenské situaci neví, co si se svým tělem počít – kam dát ruce, kam se dívat, jak zabrat v místnosti co nejméně prostoru, jak zpomalit tlukot srdce, jak zastavit studený pot.

Ještě o kus hůř může být tehdy, když se naučíte, že to, jak vypadáte, není v pořádku.

Jsem ošklivá?

Zkuste zadat do Googlu frázi am I ugly a už od desetiletých, dvanáctiletých, čtrnáctiletých holek i kluků najdete spousty videí a fotografií doprovázených otázkou zhruba v tomhle znění: Lidi mi říkají, že jsem hnusná. Je to pravda?

Internet je zlý. Asi si umíte představit, že není dobrý nápad ptát se na něco takového na Youtube, kde jsou všichni anonymní. Každý může využít vaši nejistotu k tomu, aby se na vás povozil a vybouřil si na vás své vlastní mindráky.

Nezáleží na tom, jestli nadváhu máte, nebo ne. Záleží na tom, jestli si to myslíte.

Na diskusním fóru Reddit vlákno amiugly odebírají desetitisíce lidí a podobných dotazů jsou tam stovky, od dospívajících i dospělých žen a mužů.

K vytvoření takové nejistoty stačí párkrát slyšet, že jste oškliví, tlustí, že máte velký nos nebo malá prsa. Ať už je to pravda, nebo ne. I hubené děti ve škole slýchají, že jsou tlusté, když na nich chce někdo uplatnit moc a nemá po ruce lepší nadávku.

Dívky, které si myslí, že jsou tlusté, mají horší známky

Není obtížné začít si vzhled spojovat s hodnotou člověka. Atraktivní lidé (tedy atraktivní podle různých kritérií autorů výzkumů) dostávají lepší práci, vydělávají víc peněz, častěji je v práci povýší, druzí se k nim lépe chovají a považují je za chytřejší a důvěryhodnější.

Ale z ještě větší části se v nejistotě ohledně vlastního vzhledu umíme věznit sami. Mluví o tom třeba Meagham Ramsey ve své přednášce. Lidé, kteří se cítí špatně ohledně svého vzhledu (především když si nepřipadají dostatečně štíhlí), mají podle různých výzkumů z USA, Finska i Číny horší známky ve škole. Méně se zapojují do diskuzí s ostatními, ať na sebe nepřitahují pozornost. Nepřijdou do školy nebo na pracovní pohovor v den, kdy se ohledně svého vzhledu necítí dobře.

Jenže tohle se děje bez ohledu na to, kolik daný člověk doopravdy váží.

Dá se tedy říct, že nezáleží na tom, jestli nadváhu máte, nebo ne.

Záleží na tom, jestli si to myslíte.

Sebepřijetí nejde bez přijetí těla

Není nejspíš jiná pomoc, než se snažit u sebe i u druhých oddělit kategorii vlastního vzhledu a kategorie vlastní hodnoty jako člověka. A taky přijatelnosti u druhých lidí. (V tomto buďme rádi za feministický postoj, že hodnota ženy se neodvíjí od toho, jak vypadá.) Potom může být snazší budovat si k vlastnímu tělu vztah. Mít se rád.

Možná nezáleží na tom, jestli se člověk začne učit mít rád svůj nos jako značku své individuality. Nebo sám sobě dovolí myšlenku, že je dobrý člověk a žije dobrý život – i s velkým nosem nebo břichem, takže na tom zas tak nezáleží. Nebo pomocí technik mindfulness trénuje laskavou pozornost k vlastnímu tělu. Nebo se soustředí na vděčnost za to, co funguje – tak jako v józe člověk děkuje svým nohám za to, že chodí, a svým vnitřnostem za to, že fungují.

Využívejte celý web.

Předplatné

Celkový vztah k sobě a vztah k vlastnímu tělu si logicky pomáhají vzájemně.

  • Když chcete mít sami sebe raději, můžete na to jít i přes to učit se mít rád svoje tělo a být k němu pozornější.
  • A naopak, když se vám podaří mít sami sebe raději, nevyhnutelně se začnete více starat o své potřeby a o moudrost vlastního organismu.

Třeba se potom opravdu rozvalíte ve svém těle jako v obýváku – anebo spíš začne být více zřejmé, že vaše tělo jste vy a že jste v něm správně doma.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí