Klečím na kolenou a přebírám svoje knihy. Beru do ruky jednu po druhé a jen nerada si přiznávám, že některé z nich držím naposledy. Otu Pavla jsem si kupovala ještě za studií, Tichou dohodu jsem dostala k narozeninám a za Sophiinu volbu jsem dokonce dala úplatek. Saturnina přece nedám a Zvonokosy také ne. A hele, Horníčkovy Javorové listy vysloveně potřebuji a Medojedky si rozhodně musím přečíst znovu.

Pravá krabice „Vezmu si s sebou“ se rychle plní, levá je prázdná. „Tak jak ti to jde?“ zajímá se Ludvík. A vidí. „Hm, tak takhle by to nešlo. Nezapomeň, že v novém bytě budeš mít jen tři police, do nich se ti musí všechny vejít. Jo a běží ti čas, za chvíli jsou tu stěhováci.“

Můj úkol mě doslova tíží. Ukaž mi svou knihovnu a já ti řeknu, jaký jsi. To bývalo téma mnoha našich večerů s přáteli. Projíždět se prstem po hřbetech cizích knih jsem doslova milovala. Klap, klap, klap. Rozvlněný pohyb ukazováčku a najednou… Prst se zastavil na hřbetu knihy a jemným tahem ji vytáhl ven. „Tuhle knihu neznám!“ Ctí hostitele bylo takovou knihu představit a jako bonus prozradit, proč právě ji má ve své knihovně a kde se mu podařilo ji sehnat.

Neodpustím si nostalgický povzdech, že dneska je to jinak. Knihy se neshánějí, ale nabízejí. Knihkupectví přetékají bestsellery, ale to zdaleka nemá nic společného s jejich kvalitou. 

Bez vzpomínek by nebylo zkušeností a bez zkušeností bychom nebyli tím, čím jsme.

Vůbec si nedovedu představit, že jsou lidé, kteří nemají knihy žádné. Jeden vysokoškolsky vzdělaný obchodní manažer potřeboval vylepšit image svého bytu, a tak zašel do knihkupectví, že by potřeboval nějaké knihy. Když se ho paní  prodavačka zeptala, jaké že by to měly být, pravil že asi takhle vysoké, roztaženýma rukama ukázal, že asi tolik…

Moje knihovna je jiná. Nevyzpytatelná, jako já. Třicet let mého života. Některé knihy jsem si pořídila doslova za poslední peníz. Nejraději bych si je vzala všechny, ale stěhuji se z velkého bytu do polovičního, a tak se musím rozhodnout, které z nich se mnou budou bydlet i nadále a se kterými se budu muset jednou pro vždy rozloučit.

Kolik si jich smím vzít? Odhaduji, že každou druhou. Ale to přece nejde! Jak je asi lidem, kterým zničil všechno oheň, vyplavila voda nebo odnesli exekutoři?

Nový začátek

Začínám se evidentně litovat. „Potřebuji panáka!“ Od Ludvíka se mi dostává lakonické odpovědi, že bar už je zabalen. Cpu se alespoň čokoládou a otevírám všechna okna. Mozek potřebuje kyslík a glukózu. Hodně kyslíku a glukózy.

Každá kniha v ruce pro mě není jen příběhem. Je svázána s mým životem, s jeho hodnotami a vzpomínkami. Úplně cítím, jak můj mozek těžkne, když porovnává nekonečné myšlenkové mapy v mé hlavě. Doslova ho nutím, že musí nějak vyhodnotit, které knihy si ponechám, protože jsou pro můj život důležité. A které nejsou? Jak to mám udělat?

Mozek posilněný čokoládou napovídá: Musíš najít jiné kritérium než pocity a vzpomínky. Bez vzpomínek by nebylo zkušeností a bez zkušeností bychom nebyli tím, čím jsme. Ale jedním stěhováním život nekončí, je čas jít dál. Nový byt, nový život, nové vzpomínky a také nové místo pro nové knihy.

Mít, nebo být

Jasně, že můžu všechny knihy mít jako doposud. Myslím tím vlastnit. Pod postelí, na skříních, ve sklepě. Anebo mohou moje knihy BÝT mou součástí, budu je otevírat, podtrhávat si v nich, budou se mnou cestovat a budu k nim utíkat, když budu potřebovat poradit. Ale kolik mám takových knih?

Takže emoce stranou. Které knihy jsem za posledních deset let neotevřela? Které dozajista v příštích pěti letech otevřu? Najednou mě ovládla síla rozhodnosti. Rychle, než si to rozmyslím, odkládám nalevo do krabice „Vyřadit“ detektivky a  životopisy slavných. S omluvou přihazuji Haškovy povídky a tlusté knihy krásné literatury. Vojnu a mír už asi nikdy číst nebudu, Jiráska a Viktora Huga také ne. Autoři, promiňte.

Abyste měli představu, jak přísný to byl výběr, kniha Šifra Mistra Leonarda od Dana Browna mým výběrem prošla jen s podmínkou a Tři přání od Roberta Fulghuma už ne. Tak, a ještě přikrýt víkem. Sbohem.

Dobrý osud pro mé knížky

Za stěhováky zaklaply dveře a uprostřed pokoje osiřela obrovská krabice. Kam s ní? Jan Neruda ve svém slavném fejetonu řešil, kam se slamníkem, který nikdo nechce. Já bych svoje knihy mohla odvézt do sběrného dvora, ale když o tom tak přemýšlím, vlastně nemohla. Zaslouží si lepší osud. Čas na objíždění knihoven a antikvariátů nemám, a tak volím pro mě  nejjednodušší cestu.

„Prosím, pomůžeš mi s těmi knihami ven? Nechám je u kontejneru, třeba si je lidé rozeberou.“ Ludvíkovi to připadá trapné, ale alespoň mi břemeno snáší k domovním dveřím. Vláčím se s ní přes ulici. Krásná literatura je těžká. Stavím krabici na zídku a s provinilým pocitem odkrývám víko, abych kolemjdoucí nalákala. Nejraději bych zdrhla, ale něco svým knihám přece dlužím.

„Ty knihy jsou volné?“ zastavuje se u mě postarší pán. „Ano, úplně volné, vyberte si.“
„Ukažte, co tam máte.“ A jeho ukazovák se důvěrně rozbíhá po hřbetech.

To jsem zvědavá, po které knize sáhne. Vypadá docela seriózně. Na rozdíl ode mne učinil pán jen jediné zásadní rozhodnutí: „Beru je všechny.“

Dívala jsem se za ním, jak klopýtá pod jejich tíhou, a najednou jsem cítila neuvěřitelnou volnost.

A dál? No, včera jsem si do nového bytu koupila první novou knihu. Můžu si to dovolit, mám na policích docela dost místa.

Otázky k diskusi:

• Kterou knihu jste si naposledy koupili? A kterou jste naposledy vyhodili?
• Kdybyste si mohli vzít na dlouhou cestu jen tři knihy, které by to byly?