„K blízkým lidem nás poutá spousta vláken. Láska, blízkost, naděje, očekávání, utrpení. Moje matka zemřela před devatenácti lety a stále je co uvolňovat,“ říká v dialogu s Romanem Žižlavským Kasia Kordylewska. Odcházejí nejen naši blízcí, ale během života také naše vztahy, nesplněné naděje nebo sny. Učme se odcházet, pouštět, čistit a uzavírat.

Roman: Smrt. Celkem zřejmé je, že to nebude moc populární téma. Každý se smrti bojí. A kdo tvrdí opak, tak ještě skutečný strach ze smrti nezažil. Míním skutečně ten hluboký, niterný, pravěký děs, úzkost, paniku z nebytí, zániku sebe, zdravého rozumu, svého já. V podstatě se jedná o jednu ze základních lidských dispozic. Instinkt. A my po tisíciletí naší existence hledáme způsoby, jak s tím naložit. Vytváříme nebe, reinkarnace, všemožné strategie, jak se s tímto strachem srovnat či jej alespoň zmírnit a jak se smířit s faktem naší konečnosti. Kupříkladu buddhisté s faktem smrtelnosti hodně pracují, a ačkoli operují s konceptem převtělování, zdůrazňují smrtelnost jako jeden z hlavních motorů pro sebepoznání. Když jsem pobýval v Barmě v klášteru, pohřeb žehem byl brán jako společná meditace nad pomíjivostí života a křehkostí naší tělesné existence. Opravdu to byl docela zážitek. Pro podobný účel tam měli vystavenou kostru ve vitríně. A jednou z tradičních praktik bývaly meditace na pohřebištích, v moderní době i třeba návštěva pitevny.

Kasia: Zásadní je, když si uvědomíme, že to čeká skutečně i nás. Bojíme se vlastní pomíjivosti. A nejsme připravení, v naší kultuře obzvlášť.

Děsivý fakt: dva uzlové body našeho bytí – rození a umírání – jsou v rukou institucí, dějí se za zdmi nemocnic, v neosobních sálech, odevzdali jsme je či jsme si je nechali odejmout ze středu života. Pod dohledem lékařů, profesionálů se lidé rodí a umírají. Přijde mi to, jemně řečeno, zvláštní.

Ano, odevzdali jsme smrt do cizích rukou. A čeho se vlastně ve spojení se smrtí bojíme? Nevíme, jak s ní zacházet. Doby, kdy lidé umírali doma, všichni u toho byli přítomní včetně dětí, jsou pryč. Vyzvedneš si jen nějakou krabičku, na pohřby se často ani děti neberou. Nedávno jsem byla dělat přednášku v jedné alternativní škole. Právě nyní, v období Dušiček, abychom si popovídali o těchto tématech, o tom, jak děti smrt vnímají. A ukazuje se, že se nemáme čeho bát. Asi hodně z nás má představu obrovského strachu, že dítě tento fakt, kontakt s ním neunese. V dobré víře bráníme dětem v tomto setkání, v prožití, procítění smrtelnosti.

Vlastně je to spíš o tom, že my sami se toho faktu bojíme.

Ano, dospělí sobě ani dětem nedovolují být plně v situaci kolem smrti, pohřbu, vidět či se dokonce dotknout těla, být se zemřelým. Občas ke mně přicházejí klienti s totálním popřením. Jako by dotyčný nezemřel, chtějí jen zapomenout, nevracet se k tomu. A teprve vlna, která po čase přichází ve formě neklidu, nespavostí, nočních můr, záchvatů úzkosti, ukáže, že tam je někdo blízký, kdo odešel.

V podstatě je ale lépe, když i takovým náročným způsobem se tohle téma zpřítomní a člověk se s faktem smrtelnosti skutečně setká, než kdyby se to stalo až v nemocničním pokoji. Vlastně mám za to, že každá úzkost, každá panika je ve své vnitřní podstatě strachem ze smrti. I když je maskovaná a mysl vytváří různé obrazy strachu, fobie. Každopádně jde o to, jakým způsobem se srovnávat se strachem ze smrti. Jak ty sama s tím pracuješ?

Hovory s mrtvými

Při práci s odcházením mi pomáhají šamanské rituály a techniky. Klient má v podstatě možnost si přivolat zemřelého. Často přichází s tím, že se nestačil rozloučit, říct podstatné věci. I když se vědělo, že blízký umírá, nebavili se o tom, neřekli si podstatné věci. Tak, jak to někdy bývá. A často to jsou nenarozené děti. Snažím se otevřít možnost setkání. Aby si přivolali, představili onoho blízkého, zeptali se, jestli tu je něco, co by potřeboval. Zároveň aby sami řekli, co chtějí, co potřebují ještě říct. Doporučuji jim, aby se rozloučili se zemřelým a pomohli mu odejít. A dívali se, jak odchází. Když se pak z takové šamanské cesty vracejí, je vidět znatelná proměna. Že jim spadl kámen ze srdce. Měla jsem spoustu žen, které se loučily s nenarozeným dítětem. Nosily žal či bolest, popřenou, vytěsněnou. Protože to často bylo všechno narychlo, musely se rozhodnout, a jak se říká – cestou ven se neotáčej. A kolik let to držely, nevyplakaly, nyní přichází okamžik, kdy mohou plakat, kdy se mohou se svým rozhodnutím vyrovnat.

Chápu to, že se jedná o druh šamanské cesty?

Ano, za doprovodu bubnu či zvonku. Nejraději tento rituál provádím v přírodě. Mám krásné místo ve Vlčích horách (Biesczady). Někdy se stává, že při přivolávání mrtvých se objeví bratr či sestra, ti nenarození, aniž by člověk vůbec věděl, že je má. Pak volají své mámě a ptají se jí mami, měla jsi někdy přede mnou či po mně potrat, a ukazuje se, že ano. To je velice jemná sféra, nechávám klienta, aby si tam vše procítil. Děje se to v rámci šamanského rituálu, ale je to možné i během terapie v rámci vizualizace. Hlavně říkám mluv s ní, mluv s ním. Vhodný je na to právě dušičkový čas, kdy chodíme na hřbitov. Třeba na hrob matky, je to příležitost, abych vyjádřila, jestli ještě něco mám na srdci. Může se mi zdát, že už je vše vyřčeno, ale pak se ukáže, že tam je ještě nějaké vlákno, nějaký kousek. Bývá to totiž i dlouhodobý proces, kterému je třeba dát čas. K blízkým lidem nás poutá spousta vláken. Láska, blízkost, naděje, očekávání, utrpení. Moje matka zemřela před devatenácti lety a stále je co uvolňovat. Mluvím s ní.

Když říkáš mluvím s ní, s kým vlastně mluvíš?

Mluvím se sebou. Musím ti říct, teď při devatenáctém výročí smrti mé matky jsem šla na její hrob. Dala jsem jí tam květy, ale popravdě jsem byla na ni plná zloby, kterou jsem v sobě ještě nesla. A plakala jsem tam, vyříkávala si s ní spoustu věcí. Pak jsem se musela začít sama sobě smát a rozhlížet se kolem, protože jsem si uvědomila, jak to musí krásně vypadat.

Vlastně jde o rozhovor s částmi své duše. Je to přeci jen něco jiného, než když se jedná o rozchody s partnery. Naši rodiče jsou ti, kteří nás nějak formovali, silně ovlivnili. I třeba tím, že s námi nebyli.

No říkáš, že to je něco jiného, ale jak je pak možné, že někdy rozchod s partnerem je pro nás mnohem větší tragédie, než když zemře vlastní matka? To se teprve projikuje do partnera!

Ano, jak pak prožíváme naše partnerské vztahy, to je právě často i výsledek vlivu našich rodičů. Myslel jsem to ale spíš tak, že působení rodičů či jiných blízkých lidí z doby raného vývoje jsou často ty hlasy v naší hlavě. Hlasy matky, babičky, otce, které říkají, jak se máš chovat, co je správné, kritizují, hodnotí apod. Někdy je ani nerozlišujeme od toho, co bychom skutečně sami chtěli, někdy jsme si tohoto vlivu vědomi. A s těmito částmi nás samých, ačkoli to může působit bláznivě, pak můžeme hovořit, hádat se s nimi (nejen) na hřbitově. S matkou v nás třeba, s jejím obrazem. Říkám si, je duše vše, i tyto otisky, nebo ty je spíš právě třeba vrátit…

Vrátit, říct to je tvoje. Já jsem pro rozlišování, pro vracení těch vláken. Jako se to děje při konstelacích – milovaná maminko, milovaný tatínku, vracím ti to, to je tvoje, ne moje.

Souhlasím, taky jsem pro a napadá mě, že je dobré takové navracení i nějak zhmotnit, provést rituál, postavit malý hrob s křížkem, napsat to na papír a pak spálit apod.

V terapii to kreslíme, když jsme venku, zanecháváme křížky nebo kameny za každý kousek duše, který jsme někde zanechali, nad věcmi, které už odešly, které chceme pohřbít. Mohou to být naši blízcí, kteří odešli, naše vztahy, nesplněné naděje, sny, cokoli, s čím se už je třeba rozloučit. A pomáhá to. Velmi mocně. Také používám šamanskou techniku nádechu. Zleva nadechnu a představím si člověka a konkrétní situaci, kde mám kousek duše, a představím si, že vdechuji, přijímám jej zpět. A na druhou stranu s výdechem vypustit zbytek energie, která tam ještě zůstala. A přivítat onu část duše doma, vítej zpátky.

Pohled do slunce

Když se vrátím k samotnému strachu ze smrti, rád bych řekl jednu věc. Nezávisle na tom, čemu věříme, v nebe, reinkarnaci… tak před tváří smrti jsou to vlastně polštářky, obrany. A myslím, že je důležité umět je odložit a setkat se s faktem smrtelnosti napřímo. Irvin Yalom to obrazně nazývá pohled do slunce.

Když se bojíš smrti, už jsi mrtvý.

Taky se říká, že kdo se bojí smrti, bojí se života. I duchovní nauky slouží, krom jiného, často jako takový vznešeně se tvářící závoj, ochrana před strachem ze smrti. Vlastně až po letech meditací, kdy jsem pak prošel děsivými úzkostmi a přímou konfrontací právě s totálním strachem, jsem si postupně tento fakt uvědomil a začal opravdu uvažovat, jak chci žít, a prakticky svůj život podle toho měnit. Skrz hlubinné setkání se strachem, smrtelností, konečností může dojít ke skutečnému ocenění života, může nám dát impuls žít tak, jak opravdu chceme. Přestat ztrácet čas tím, co bychom měli a neměli, s nároky okolí, ale jít za vlastními sny a vizemi a skutečně naplno žít. Neutíkat ani do duchovna, ani do práce, ani do slepého konzumu, do čehokoli, kam jen se dá před životem utíkat. Ale plně ho žít s jeho radostmi a bolestmi. Zkušenost smrti a smrtelnosti může člověku ukázat hodnotu života.

Silný okamžik uvědomění – to jsem já, žiju tady svůj život. A můžu se rozhodnout, jestli ho budu žít se strachem, omezeními, které mi dává okolí či já sama sobě, nebo si prožiju život tady v té sezóně na Zemi tak, jak chci.