Ilustrace: Adéla Lustigová, YoungRealArt.com

Odlišnost jako dar

Mějme pokoru učit se od outsiderů. Cizinec v nás je sycen vším, co jsme nemohli přijmout.

Aleš Borecký

Aleš Borecký

5. 12. 2017

Stejně jako je nezbytné učit se vstupovat do vztahů, stát se součástí celku a nebýt izolovaným ostrovem, je nezbytné zakusit svou odlišnost a mít vědomí vlastní identity a originality. Je to jako nádech a výdech – jeden bez druhého nedávají smysl. Tento článek chce nabídnout několik myšlenek k jednomu z těchto principů – odlišování se.

Poznámka na úvod: pojem gay používám pro zjednodušení jako ekvivalent LGBT nebo queer tak, jak se někdy užívá např. v USA – pak třeba Martina Navrátilová může o sobě říci, že je gay, a nemíní tím, že se cítí jako homosexuální muž. Z mnoha způsobů popisu spirituality vybírám tyto: niterný aspekt religiozity, vztah člověka k „širšímu poli života“, praktikování duchovního rozměru (v rámci náboženských tradic, ale i zcela bez náboženství), vztah k posvátnu a hloubce skutečnosti. V textu používám i slovo Bůh, přestože přesahuje oblast psychologie. Samozřejmě jsem si vědom, že k tomuto největšímu Tajemství se můžeme jen pokoušet vztahovat a vyslovovat určité hypotézy a metafory s opatrností. Vycházím z toho, jak poznávám spirituální tradice, hlavně křesťanství, a tento pohled předkládám jako jeden z možných a s otevřeností vůči jiným přesvědčením. Výhrady mám jen k postojům, které zneužívají Boha a víru k politickým a mocenským účelům, a k veškerému náboženskému fundamentalismu, včetně křesťanského, který si nijak nezadá s jinými pokrouceninami spirituality. Kdo má pojem Boha zatížen špatnou zkušeností nebo představou, může příslušné zmínky číst symbolicky.

Odlišnost je základní lidskou zkušeností. Není možné projít životem bez poznání, že jsme jiní, než jak si nás a náš život představovali rodiče, jaká očekávání od nás měla společnost a její autority a posléze naši zvnitřnění rodiče, naše superego. Poznat svou odlišnost a unést ji patří k základním psychickým úkolům člověka na cestě individuace a vnitřní separace – bez této schopnosti je člověk náchylný stát se poslušnou loutkou s nerozvinutým myšlením, bez vlastní vůle a vlastních reflektovaných postojů, vyžadující, aby svět kolem něj byl uniformně bezpečný (i za cenu menší hloubky a krásy). Odlišením se od ostatních lidí a představ, které nás tvarují, dochází k objevení originálního obrazu našeho Já, což je téma, které je psychologickým i spirituálním motivem a styčným bodem, kde se tyto sféry dotýkají. Poznáváním sebe se Já potkává se světem, širším (spirituálním) polem přesahujícím jednotlivce, a učí se k němu vztahovat.

Zakoušení vlastní odlišnosti je poměrně náročnou zkušeností i přes reklamy masírující narcistní složku člověka a lákající slogany „měj svůj styl“, „jdi vlastní cestou“ apod. Jsou odlišnosti, které v jistých společenských kontextech znamenají odmítnutí, diskriminaci i smrt. Historie by mohla vypravovat. Jsou odlišnosti, které si člověk nevybral, nikomu dalšímu neškodí, a přesto jsou trnem v oku ostatním, respektive jsou ideálním projekčním plátnem, na které lze vrhat své vlastní stíny. Většina lidí zakouší situace, kdy jsou alespoň někdy v menšině a kdy jsou odlišní. (Jaké je být jedinou ženou v mužském kolektivu či obráceně, být single ve skupině lidí, kteří žijí všichni v manželství, mít partnera jiné pleti, jiné věkové skupiny, jaké je nemít děti nebo nemít očekávané dvě děti, ale třeba sedm potomků, sedět u stolu jako jediný vegetarián a poslouchat hloupé poznámky těch, co maso jedí, být katolík v ateistické společnosti atd., atd. – příkladů by mohlo být bezpočet, a to jsem vzal jen takové, kde opravdu hrozí maximálně nepochopení, a ne smrt). Můžeme splňovat sto charakteristik, které budou většinové (jak snadno se tomu dá nálepka „normální“, či dokonce „správné“), a stejně najdeme další aspekty, které nemusíme splňovat, a budou nás tedy vyřazovat z většiny. Patřit do většiny není neměnnou charakteristikou – odvíjí se často od prostředí, ve kterém člověk žije, a od referenční skupiny, ke které se vztahuje. Paradoxem je, že cítit se v něčem jiný je zkušeností, kterou má většina lidí. S nadsázkou lze říci, že „většinu“, která vždy odpovídá všem očekáváním a představám, jaké jen lze na člověka uvalit, možná tvoří skutečně tak 4 % populace.

Přijímání odlišnosti

Vyčlenění z většiny může být formativní zkušeností, kdy si člověk uvědomuje svou odlišnost a učí se postavit se za sebe, ale také často cítí pocit nepatřičnosti či nátlak, aby se zařadil a splnil nějakou „danou normu“; často za cenu toho, že by musel popřít sám sebe a svou životní cestu. Pocity nepatřičnosti se mohou spojovat se strachem z nepřijetí a se zpochybňováním sebe samého. Mohou vést k identifikaci s tímto (agresivním) tlakem, ke zvnitřnění vnějšího nepřijímání a následnému sebeodmítnutí a sebedestrukci. Jinakost může být vnímána jako nebezpečí – zpochybňuje vyjeté koleje a vybízí k hledání dalších cest.

Dobrým výsledkem procesu odlišování se je odhodit zúžené (i zúzkostňující) pojetí světa a nahradit ho modelem alternativ, diverzity a pokory k jiným možnostem. Pokorný – tzn. k sobě pravdivý – člověk ví, že jiné cesty než ty vlastní nebo ty, po kterých jde většina, mohou být obohacující, protože umožňují dívat se na svět z jiného úhlu. Nedobrým výsledkem je, zůstaneme-li spoutaní lpěním na zařazení a většinovosti za každou cenu, nenajdeme-li jiný způsob než skrývání odlišnosti, nezačneme-li žít autentičtěji, příp. budeme-li odmítat odlišnosti druhých tak, jak jsme to sami zažili, a budeme-li svět unifikovat. Zpracování odlišnosti je proces, který buď člověka posílí a zrodí v něm empatii se všemi, kteří prožívají něco těžkého a v něčem se liší, anebo posílí rezignaci. Strach a zážitek odmítnutí či bezmoci se může proměnit v agresi obrácenou vůči sobě či druhým.

Odlišnost nás vybízí vyjít na nekonvenční cestu, aby došlo k hlubšímu poznání duše. Má-li pravdu sufijský mystik Rumi s výrokem, že konvenční znalosti jsou smrtí pro duši, můžeme objevením, zpracováváním a přijímáním odlišnosti rozpoznat náznaky naší originální cesty. Cesta, kterou každý prochází, je naším vybavením do dalších životních kapitol a úkolů, kterého se nemáme vzdávat, ale které máme rozvíjet. Naše originalita je zde pro druhé! Tuto část pravdy už narcistní reklamy nesdělují. Je to však bod, kde se potkávají obě síly – individuace a navazování vztahů a rovněž psychologická a spirituální rovina.

Zážitek odlišnosti je nabídkou života k tomu, abychom se mohli více a hlouběji naučit milovat – sebe i druhé (jedno bez druhého nejde). Dovolíme-li odlišnostem, aby nám přinesly jiné myšlenky a dovedly nás k jiným postojům, můžeme objevit v těžkostech zdroj požehnání a přesměrování k tomu, co je pro nás podstatné. Jsme nuceni hledat odpovědi na důležité otázky, které by se jinak možná nedostaly do našeho zorného pole. Jako by nás život, duše či Bůh přenesl přímo k jádru věcí a ušetřil nám tápání na povrchu života. Kdo hledá porozumění sobě, může nakonec sebe i překročit. Odlišnost je často iniciátorem cesty, která se může stát cestou sebetranscendence. Skrze zpracovávání bolestného zážitku vykořenění a odlišnosti jakéhokoli typu můžeme přeskočit na další rovinu, ze které se svět jeví jinak. Mám rád myšlenku, že psychické zhroucení je někdy ve skutečnosti průlomem na spirituální rovině (psychological breakdown is in fact spiritual breaktrough). Abychom objevili dar (v) odlišnosti, musíme se prokopat skrz trauma vyčlenění z většiny, tzn. musíme jít do větší hloubky.

Průvodci odlišností – gayové

Inspirativních průvodců pro zacházení s odlišnostmi je z podstaty věci více. Jedním z nich by mohli být (pro někoho možná překvapivě) gayové. Další řádky jsou snahou o hlubší ponoření do tématu odlišností právě s využitím gay tematiky.

Gayové jako celá skupina prošli v historii dlouhou cestu, na které jejich odlišnost byla či je předmětem ostrakizace, útlaku, nepochopení a nepřijetí. Pro některé lidi je nepředstavitelným mentálním problémem přijmout, že někdo poznává a vyjadřuje lásku jinak, a pokouší se tuto nejsvobodnější energii, kterou lidé mají k dispozici, spoutat a kontrolovat dle vlastních úzkých „norem“. Ani při tom nepostřehnou, že se tím mnohdy sami principu lásky vzdalují. Emancipace gayů musela probíhat na všech frontách – musely být vedeny bitvy s toxickými náboženskými představami, předsudky dřívější medicíny, sociologie i dalších věd, jejichž poznání bylo oproti dnešku minimální a empirii a zkušenost nahrazovala apriorní ideologická přesvědčení, podle kterých se selektivně ohýbala realita. Kde se podařilo vymést předsudky a mýty, mohlo nastoupit myšlení i experimentální psychologické výzkumy, které přinášely víc závěrů, jak se věci skutečně jeví, a které postavily gaye do méně zkresleného světla.

Určitou paralelu můžeme vidět v historickém přístupu k leváctví. Kdo psal levou, byl démonizován, vnímán jako člověk s poruchou. Nebyla to alternativa, ale úchylka. A jak dokazuje řeč, tak i s morální konotací – česky viz slovo levárna (latinské „sinister“ znamená zase levý i ve smyslu neobratný, v angličtině totéž slovo nabylo významu zlý a podezřelý). Dnes už by přeučovat leváka napadlo jen primitiva. Naopak výzkumy poslední doby ukázaly zajímavá data, že leváci obecně mají více spojení mezi pravou a levou hemisférou mozku a mohou být v některých aspektech komplexnější a mentálně pružnější. Je zajímavé, že podobné údaje o více spojeních mezi hemisférami se ukázaly i při zkoumání gayů (viz např. výzkumy, na které odkazuje Harry Hay v knize Gay Soul).

Mentalita jedné cesty, jedné pravdy a opomíjení různosti a diverzity i jako projevu Boží rozmanitosti napáchala už neuvěřitelné škody. Škoda, že do obecného diskurzu neproniklo něco z biologie, kde se diverzita považuje už konečně za hodnotu, kterou máme chránit a rozvíjet.

Gay spiritualita

Někteří autoři zabývající se tématem gayství zdůrazňují, že podstata gay zkušenosti je spirituální. Gay hledání je podobně jako spirituální poznávání cestou bez nalinkovaného postupu a mapy, kterou může mít (se všemi výhodami i nevýhodami) v životě heterosexuál. Na takové cestě vystupují spirituální témata – kdo jsem, proč tu jsem (pro jaký účel tu jsem), co má smysl, jak mám žít dobrý život apod.

Poznáváním vlastní odlišnosti se utváří jiný, často kreativní pohled na svět (i na Boha) a duše člověka ožívá. Skrze poznávání sexuální pravdy o sobě může gay vnímat i touhu po splynutí s něčím větším (věřící by dodal splynutí s Bohem). Sexuální touha může zobrazovat i spirituální potřeby, touhu po překročení každodennosti i sebe sama. Hledáním a tázáním se rozvíjí introspekce a „spirituální stavy“, jakými jsou údiv, překvapení a také vděčnost. Podobně jako se říká o psychoterapii, že je to příliš dobrá věc na to, aby tu byla jen pro duševně nemocné, coming out považuju za příliš dobrý koncept, aby musel patřit jen gayům. Coming out je proces nalézání vlastního já, potvrzení a přijetí sebe samého. Probíhá jako odpoutání od vnějškovosti a toho, „co by mělo být“, k tomu, jak věci jsou. Gay se učí vidět sám sebe nikoli očima rodičů a druhých a musí ustát napětí, pokud rodiče nejsou při tomto procesu nápomocní či chápaví. Jde o to nebýt definován něčím, někým zvenku (zvláště těmi, kterým chybí láska) a spolehnout se na vlastní zkušenost, což se může projevovat i ve spirituální rovině – důraz je kladen na přímou zkušenost, zažitou skrze mysl i tělo. Je to náročné i proto, že dítě vždy trvá na zachování obrazu dobrého rodiče a (jak trefně poznamenává psychoanalytik Donald Winnicott) radši si zvolí být ďáblem ve světě dobrého boha než být světcem ve světě zla. Obraz rodiče pro mnohé plní i duchovní autority a je velmi smutné, čemu byla v dějinách i současnosti řada gayů hledajících spirituální cestu vystavena. Lze jen doufat, že se blýská na lepší časy.

Coming out má i spirituální konotace a někdy je přirovnáván k náboženské konverzi nebo připodobňován k vyjití Izraele ze země otroctví do zaslíbené země (v angličtině je v tomto kontextu i stejné sloveso „come out“).

Cesta do zaslíbené země, k podstatě vlastní duše, začíná často v dezorientaci a hrozbě ztráty, (o)puštění starého self – člověk ztrácí sebe, aby sebe mohl najít. Gay se musí odpoutat od předpřipravené, kulturou předané identity, kterou máme v základním nastavení všichni. Musí odevzdat a odtruchlit heteroidentitu jako ztrátu. Musí se vyrovnat se strachem, co bude, opustí-li ochranný prostor heterosexuální iluze poskytující útěchu z nevybočování, ale bránící autenticitě. Gay podobný mnichům vzdalujícím se světu pouští při coming outu touhu patřit do světa společnosti a naplnit společenský ideál, k němuž se váže oceňování ze všech stran. Psychoterapeut John Fortunato ve své knize Embracing the Exile upozorňuje, že „nevyoutovaný“ gay zůstává v mýtu heterokultury, že štěstí lze nalézt ve vnějším světě a zařazením se do světa. Odevzdáváním těchto tužeb může gay posílit patření do světa spirituálního. „Exil“ je místo kreativity, kde se vytváří nové způsoby jednání a vztahování se.

Dobře nastavená identita a fungující ego (ego nikoli ve smyslu sobectví, ale jako struktura psychiky umožňující dobré ukotvení v realitě) je podmínkou pro vstup do dalšího spirituálního rozvoje, kdy se člověk učí nelpění, vzdávání se svých představ nebo jiného zacházení se svými potřebami, které není nutné jen uspokojovat, ale je možné je pouštět nebo nechat proměnit. Bez silné identity jsou takové procesy nebezpečné a nelze se jim s důvěrou oddat. Duševní a duchovní růst nefunguje na principu „stále více“; není kupením nových poznatků a informací, ale očišťováním od starého nepotřebného a pouštěním částí sebe, které už na cestě nepotřebujeme.

Gayové se při coming outu potřebují opřít o lásku druhých. To otevírá velký prostor pro všechny gayům blízké a zde se může uplatnit jejich soucítění. S láskou druhých se gay může dostat k sobě samému a k lásce jako energii, která není svázána s genderem a plní srdce lidí, kteří jsou otevřeni. Výsledkem může být pozitivní sebeobraz a vděčnost za pochopení, kudy jít životem dál a co je skutečně důležité. I tady asi platí, že bolest je často prostředkem transformace. Můj oblíbený, moudrý a vtipný kardinál Tomáš Špidlík říkal, že odpovědí Boha na lidské modlitby je buď vyplnění přání modlícího, anebo dar, který je lepší než původní požadované přání.

Gayství v mytologii

Určité porozumění významu gay aspektu můžeme najít i skrz mytologii, která podle archetypální psychologie zobrazuje témata významná pro duši – mytičtí bohové jsou duševní síly a principy vnitřního psychického světa. Příkladem může být příběh boha Dia a jeho vzplanutí ke krásnému trojskému princi Ganymedovi.

Zeus reprezentující centrální sílu duše i řád světa je okouzlen Ganymedem a zmocní se ho ve formě orla. Unese ho jako jediného smrtelníka na Olymp, kde ho učiní číšníkem, který smí nalévat bohům lahodný nektar, nápoj věčné mladosti. Tento cit ke Ganymedovi pojmenovává Zeus jako Touhu. Kdykoli cítíme touhu, zpřítomňuje se v nás tento příběh o povznesení lidství do sféry božství.

Celé jednání se nelíbí Diově manželce Héře; o to víc, že roli číšníka bohů musela opustit jejich dcera Hébé. Héra, strážkyně manželství a tradic (a také docela nepřející a žárlivá bohyně) výborně reprezentuje část nás samých i část společnosti, která je oddaná „tradicím“ a má strach ze změny – můžeme ji potkat ve všech demonstracích za „tradiční rodinu“ apod. Zeus však trvá na tom, že člověkem vyzdviženým na Olymp bude muž, osoba stejného pohlaví a objekt jeho zamilování – touha překračuje známé a očekávané.

Příběh ukazuje na význam, který se může v gayství nalézat – duše se nemusí sytit jen spojením s „protikladem“, ale i spojením ve stejnosti. Krásný mladík, mladistvý duch má dolévat duši věčnou mladost.

Dary a úkoly

Kvalita mladistvého ducha Ganymeda milovaného Diem (archetyp puer aeternus) je jedním z darů a úkolů, které mohou či mají gayové rozvíjet. Jejich spirituální cesta by mohla být – lehko-vážná. Nikoli v pejorativním významu, jak se běžně toto slovo používá, ale ve spojení vážnosti i lehkosti a hravosti. Nikde není psáno, že cesta do hloubky a k vážným otázkám musí být jen těžká, smutná nebo nudná. Můžeme najít inspirativní příklady spirituálních cest v různých náboženských tradicích. Mně osobně velmi sedí přístup Sv. Filipa Neriho, patrona humoristů a mystika, ukazující, že hloubka a lehkost s humorem nejsou protiklady, ale spíše sousedé.

Mezi spirituální úlohy patří sebepoznání, sebepřijetí i re-formování sebe. Z přijetí věcí, jak jsou, je možné vytvářet život, který má smysl, hloubku a krásu. Během procesu objevování svého pravého já se gayové učí důvěře ve zkušenost a tím důvěře v život; potřebují víru v to, že najdou své místo a naplnění i mimo vyznačenou cestu. Henri Nouwen, inspirativní katolický teolog a spisovatel (gay, který bojoval s přijetím své orientace a veřejně to nikdy neoznámil), píše o tom, že největším nepřítelem spirituálního života je sebeodmítání. Podle něj v sebeodmítání neslyšíme hlas, který na nás volá „Milovaný…“ jako centrální zprávu o naší existenci a identitě.

Gayové mají ve společnosti postavení outsidera – slovo je příznačně dvojsmyslné. Ti, kdo stojí za hranicemi, mohou mít pro společnost náhled, který zevnitř nelze zahlédnout. Pozice na okraji genderu a na okraji společnosti dělá z gayů průzkumníky nových území. Patří k tomu také odkrývání hranice mezi viděným a neviděným, známým a neznámým a umění žít na hraně (pochybností). Vidění světa z pozice outsidera může být méně polarizované a osvobozené od zjednodušeného dualismu myšlení typu „já jsem dobrý a ty jsi jiný… tak musíš být špatný“. Být ve většině s sebou může nést neopodstatněnou víru, že v životě existuje jen jediná správná cesta. Tento pohled deformuje přístup k životu. Outsideři jsou mediátoři – jungiánský terapeut Robert Hopcke se domnívá, že mohou vytáhnout lidi zevnitř ven a pomoci jim tak na cestě jejich osvícení. Gayové v tomto smyslu reprezentují řeckého boha Herma s jeho zlodějskými kvalitami a překračováním hranic, aby vzniklo něco nového.

Gayové mohou přinášet nové vize a kulturní výrazy, což potvrzuje i historie umění a umělecká oblast vůbec. Přirozeně provokují určitou macho karikaturu mužství a patriarchální struktury společnosti – přinášejí zprávu o tom, že maskulinní ego, které tolik prodchnulo západní společnost, se musí umenšit, západní mysl se musí otevřít a je třeba najít lepší model vztahů, a to jak partnerských heterosexuálních, tak i vztahů mezi jedinci stejného pohlaví. Muži, kteří se nemohou spojit s muži jinak než náhražkou typu sledování fotbalu (čili dalších 22 mužů!) u piva v hospodě, se pak nemohou hluboce spojit ani se ženou, protože ve vývoji jednotlivce spojení se stejným psychologicky předchází spojení s odlišným. Homofobie v určitém smyslu škodí nejvíce těm, kteří ji propagují.

Přes těžkosti na cestě sebepoznání a sebepřijetí nebo i díky těmto těžkostem získávají gayové dary. Lze sem zařadit přátelství se ženami, přijímání lidí bez stereotypů, soucit s utlačovanými nebo smysl pro humor. Jeden z mých klientů mi nedávno řekl, že podstatou jeho gayství je naplňování Buddhova vesmírného slibu Bodhisattvy s důrazem na nesení břemen ostatních a s cílem být nástrojem božího soucítění.

Při procesu poznávání se uplatňuje a roste vnitřní síla. Člověka může nést víra, že vše je zde proto, aby bylo poznáno, přijato a milováno. Pak i velké trápení může být kryto smyslem a může být přetvořeno a překročeno. Spirituálním úkolem par excellence je proměnit těžkosti ve zdroj síly a soucitu. Ostatně jedno tibetské rčení zní „ať se v těžkých časech překážky stanou podnětem k osvícení“. Na spirituální cestě, která není realizovaná v konzumním duchu, kde na trhu spirituality chodím a kupuju si zážitky, které můžu smlsnout, jsou těžké věci nedílnou součástí života. Srdce se někdy musí zlomit, aby bylo větší a aby do něj „mohl být (Bohem) vložen celý vesmír“.

Gayové mohou předávat zkušenost podobající se Fénixovi povstávajícímu z prachu ponížení, zoufalství a smutku do nové vize, kreativity či bláznovství v nejlepším smyslu slova. Koneckonců i sexualita gayů má re-kreační význam ve smyslu znovuutváření jednoty dvou duší a interpersonální blízkosti. Na rozdíl od pro-creatio přístupu zdůrazňujícího význam sexuality pro rození dětí (a mnohdy zužujícího sexualitu pouze na tento prvek) je sexualita gayů re-creatio. Znovu spojuje duše a oslavuje princip života samého bez nutnosti předávat ho v doslovné a fyzické formě.

Sex může sloužit duši stejně, jako rození dětí slouží společnosti. Někdy se mluví o symbolickém rození, „těhotenství v duši“, které dává vznik tomu, co je příznačné pro duši a vede ke zrození krásných věcí. Religionista Donald L. Boisvert tvrdí, že gayové mají schopnost rozvíjet svou „duální otevřenost“ právě i díky své sexualitě, která je také duální. Pasivní sexuální pozice učí přijímání, důvěře, zranitelnosti a receptivitě vůči životu, aktivní role rozvíjí princip formování světa, dávání radosti a vytváření jednoty.

Gayové a společnost

Absence struktur pro vztahové vzorce a absence rolí ve vztazích může být možností pro utvoření svazku, kde není hierarchie, ale rovnocennost, a který odpovídá dvěma svobodným duším. V dospělých vztazích nemusí být přítomna podřízenost a je možné si zachovat svou individualitu, odlišnost a barevnost. Gayové, kteří jako celek vykazují menší náchylnost k násilí, ukazují, že pro naplnění svých potřeb není nutno někoho utlačovat, nad někým dominovat – můžeme být „stejní“.

Gayové, kteří nemusejí žít tolik pro budoucnost a své vlastní děti, mohou reprezentovat princip přítomnosti. I spiritualita potřebuje tento prvek – zakusit Boha lze v rozměru tady a teď. Gayové mohou vytvářet lepší podmínky nikoli pro své vlastní děti, ale pro všechny děti světa. Pokud sami nemají děti, nemusejí opustit své vnitřní dítě tak výrazně, jak to musí učinit rodič při výchově dítěte, a mohou být přirozenými mosty mezi světem dospělých a dětí. Řada gayů rozumí skvěle dětem a mohou pro ně hodně udělat. Je škoda, že toto téma je zcela v pozadí společnosti.

Jung viděl u gayů dar přátelství, vyzdvihoval jejich estetický smysl, náboženské cítění a smysl pro historii. Přišlo mu, že gayové mohou být nadaní učitelé či léčitelé v širokém slova smyslu i pro svou kapacitu k soucítění na základě vlastní obtížné cesty k naplnění a přijetí.

Gayové se mohou angažovat ve službě společnosti a vnést do ní péči a sdílení místo soutěžení. Mohou být mosty mezi různými světy i mezi ženstvím a mužstvím s potenciálem spojovat a léčit. Mohou ve společnosti kultivovat kulturu a spiritualitu. Představují alternativu k patriarchálnímu modelu nadvlády a dominance. Už Platón ve své filozofii lásky mluvil o možnosti změny erosu, který znamená touhu vlastnit druhého, na „nebeský eros“ znamenající touhu být jako druhý, protože to zvyšuje kapacitu milovat druhého jako sebe sama, ať už jde o ženu, nebo o muže.

Gayové nepodkopávají sociální pořádek, ale je jasné, že reprezentují spíše princip změn, který je pro společnost stejně důležitý jako princip kontinuity. Kdyby společnost usnadnila soužití stejnopohlavních párů, ušetřila by mimo jiné trápení spoustě heterosexuálních lidí, kteří jsou partnery a partnerkami gayů vstupujících do heterosexuálních manželství ze strachu a pro „výhodnější sociální status“. Takové vztahy trpí neshodami či prázdnotou. Partneři jsou často podváděni, cítí se méněcenně či nepřitažlivě a netuší, že problém se odvíjí od strachu jejich nevyoutovaných partnerů.

Gayové, kteří mají odvahu nežít v krypromanželstvích, nabourávají omílané odkazování na „tradici“ bez ohledu na její obsah. Tradice není sama o sobě ani dobrá, ani špatná. Je to rezervoár zkušeností, z nichž některé máme opakovat, jiné nemusíme opakovat a další opakovat nesmíme. Není nutné ani správné milovat věci jen proto, že jsou staré nebo „tradiční“; máme milovat věci, které jsou správné. Tradiční bylo desítky let třeba otroctví nebo podřadné postavení žen, ale se správností nebo morálností to nemělo společného nic. Pro nápravu byly nutné společenské změny i u zrušení otroctví, odstraňování rasové diskriminace a uplatňování práv žen. Byly to však změny nutné a prospěšné pro všechny. Dá se to formulovat i obráceně – správné je milovat.

Celistvost místo komplementarity

Jedna z odlišností gayů se týká toho, jak v jejich vnitřním světě působí síly, které jsou připisovány ženství a mužství, nepřesně řečeno „ženské“ síly a „mužské“ síly. (Jde o zavádějící název, protože emoce, duševní síly a principy nemusejí mít genderový rozměr; s genderem je svazuje jen určitý „tradiční“ a zaběhlý způsob uvažování).

Oproti heterosexuálům, kteří mají v sobě většinou přístup spíš k jedné kategorii těchto sil a druhou hledají v „opačném“ pohlaví, gayové mají často oba aspekty v sobě rozvinuty. „Ženské“ aspekty psychiky gayů dráždí právě homofoby, protože to narušuje koncept tzv. komplementarity, že každý má mít jen právě polovinu těchto sil a druhou polovinu musí najít vně sebe.

Princip komplementarity je podle mě přeceňovaný mýtus a málokdy se mluví o škodách, které také může působit. Spíše platí, že pokud muž nijak nerozvine svou sílu, kterou lze nazvat třeba „vnitřní žena“ či anima, velmi těžko se spojí s reálnou ženou v dlouhodobém hlubokém vztahu. Sexu to samozřejmě nebrání, ale pro manželství to není dobrý a dostatečný základ. Podobně žena potřebuje rozvíjet svého „vnitřního muže“ a anima, aby mohla vytvořit uspokojivý vztah s mužem. Bez této kvality a schopnosti to pak vypadá tak, jak říká jeden známý bonmot – jak by si muž a žena mohli rozumět, když muž chce ženu a žena chce muže.

Komplementaritu navíc nelze zúžit na podobu pohlavních orgánů, ale je třeba ji vrátit na území duše jako takové. Z tohoto pohledu mohou být komplementární jakékoli dvě duše. Gayové otáčejí téma komplementarity k tématu celistvosti – nejsme jen polovinou bytosti, ale máme v sobě usilovat o integraci psychických sil a principů. Podle Andrewa Ramera, autora knih o spiritualitě, drží gayové rovnováhu „mužského a ženského principu“ ve svých tělech a mají v sobě něco, co ostatní celý život hledají, ale nikdo jim to neřekl. Gayové mohou společnosti ukazovat, že není nutná socializace dětí s takovou genderovou přísností („kluci nepláčou“, „neber si tuhle hračku, ta je pro holky“ atd.), která podporuje zmíněnou „komplementaritu“ čili psychickou polovičatost ztěžující navazování uspokojivých vztahů. Společnost si může od gayů vzít poznání, že dobrý vztah ani emoce nejsou odvislé od genderu.

Další zajímavou myšlenku odvozuje Ramer z genetiky. Říká, že tajemství mužů a žen není v opozici (žena má chromozomy x a x, ale muž nemá y a y, ale x a y!). Tajemství je ve spojení, ne v protikladu. Cestou ke spojení je sdílení ženství. Stejně tak zamilovaný pár není ve vztahu k sobě navzájem „opozitem“, ale zamilovaný muž i zamilovaná žena jsou ve své touze stejní a nabízejí sami sebe druhému stejně. Přílišné zdůrazňování rozdílů pak v patriarchální atmosféře vede muže k tomu, že ženu vidí tak jinou, že přestává být na stejné úrovni čili na úrovni subjektu, ale jako „jiná“ se stává pouhým objektem.

Gayové (jako) šamani

Spojení mužství a ženství v jedné duši patřilo v různých kulturách k roli, kterou obvykle plnili šamani. I proto někteří lidé mohou gaye vnímat s takovým strachem přecházejícím až v nenávist – jsou pro ně jiní, nebezpeční a narušují mainstreamovou iluzi o duálním světě. Tato iluze se však nedá vztáhnout na všechny skutečnosti a podle většiny spirituálních tradic rozhodně ne na Boha – podle teologických argumentů není Bůh světlo i tma, ale summum bonum, jen dobro a láska, která tvoří a dává se.

V historii najdeme potvrzení hypotézy o darech gayů z hlediska tématu celistvosti. O gayích se také v některých kulturách mluvilo jako o „two-spirited people“, lidech, kteří mají dvě podstaty, dva duchy. U amerických indiánů to byla např. pozice tzv. berdache, což byli muži, kteří nebyli považováni ani za muže ani za ženy, ale za duchovní bytost. Žili mimo gender normy a umožňovali spojovat různé myšlenky a tvořit nové exprese. Byli jakýmsi třetím pohlavím. Tento fenomén byl popsán ve více než 100 kmenech i v dalších kulturách. Indiáni neměli z různosti strach a viděli v těchto lidech jejich obdarování.

V jiných kulturách měli gayové (nechám teď stranou, že v určitém smyslu nelze mluvit o „gay identitě“ mimo kontext moderní doby) funkci strážců minulosti – mluvili nad hroby mrtvých či byli určitými asistenty pro umírající. Jiným příkladem jsou studie antropologa Vladimíra Bogoraza na Sibiři týkající se kmene Čukči, kde queer osoby byly přímo šamany. Pro dosažení šamanského stavu byla nutná změna v identitě, v poměru „mužských“ a „ženských“ principů v psychice člověka. Šlo buď o proměnu částečnou, týkající se změny účesu či oblečení, nebo úplnou, znamenající posun genderové identity. Transformovaní šamani nepředstavovali deviaci, ale nejplnější naplnění šamanské víry a praxe. Pro západní myšlení je nepochopitelné, že pro kontakt s léčivou silou, sen a vizi byla nutná změna genderu, identity a překročení hranic jako znaků spiritu, který vane, kudy chce bez ohledu na lidské přesvědčení a představy.

Ani v Evropě to nebylo vždy tak svázané a zúžené. Rané křesťanství dávalo magickým prvkům větší prostor a první tisíciletí nerozvíjelo homofobii. Její smutný rozkvět přinesla až gotika s nárůstem nenávisti i vůči jiným odlišnostem, např. vůči Židům a muslimům. Dlouhou dobu existovalo v církvi požehnání svazkům dvou mužů (union), např. irským vojákům jdoucím do boje.

Podle historika Willa Roscoeho, autora knihy Jesus and the Shamanic Tradition of Same-Sex Love, je úlohou gayů participace na transformaci lidského vědomí a sociálních struktur a také nabídnutí alternativ k tradičním mužským rolím tak, aby se snížilo násilí vůči ženám, posílil význam přátelství, péče, dobrovolnictví a intimity, což jsou témata, která řada gayů rozvíjí. Šamanský či terapeutický prvek gayů spočívá v uplatňování transformace prostřednictvím vědomé změny – změna věcí ve vnějším světě nastává změnou toho, jak věci uchopujeme ve vnitřním světě. Věci měníme tím, že je přijímáme a milujeme.

Spojení gayské a spirituální identity

Řada gayů hledá svou spiritualitu implicitně. Zčásti proto, že mají neblahé zkušenosti s přímým hledáním spirituality v rámci náboženských cest. Někteří však přesto zkoušejí využít bohatství náboženské tradice a najít spojení mezi identitou „věřícího“ a gaye. Kdo hledá, může najít řadu zajímavých teologických pohledů, které berou gay perspektivu vážně a s respektem. Na tomto místě se omezím jen na několik střípků gay-friendly spirituality v rámci křesťanství, jehož jádrem je radostná zvěst o osvobození skrze postavu Ježíše Krista.

Ježíš, pokud není interpretovaný fundamentálními fanatiky, představuje pro gaye zajímavý identifikační vzor jak z pohledu jejich mužské identity, tak i identity spirituální. Daniel A. Helminiak, americký teolog a psycholog, píše o Ježíšovi jako o modelu pro coming out. Ježíšova zkušenost a identita byla také velmi unikátní (větší odlišnost už asi zažít nelze), šel krok za krokem po své cestě veden důvěrou, láskou a jeho věrnost sobě byla také věrností Bohu. Podobnost s gayi by mohly představovat i zkušenosti s nepochopením ostatních. Lidé neviděli navenek to, co bylo uvnitř. Ježíše je možné vnímat jako queer muže minimálně ve smyslu jeho zastávání se vyvržených a utlačovaných pohybujících se na hraně či za hranou společnosti.

Už jeho narození nemá nic společného s normou a „tradiční rodinou“. Mariino těhotenství bylo ze společenského hlediska spíše skandálem a náboženští fundamentalisti by ji dnes pravděpodobně s radostí a s pocitem vlastní spravedlnosti kamenovali. Skandálních prvků překračujících normy je v příběhu velmi mnoho – za všechny viz např. blízký vztah Ježíše a „učedníka, kterého miloval“ (někdy ztotožňovaného se sv. Janem), který veřejně vyjadřoval fyzickou blízkost vůči Ježíšovi v rozporu s normami tehdejší společnosti, Ježíšovo přijetí „ženské“ a otrocké práce, jako bylo umývání nohou, jeho vztah k ženám založený na respektu a svobodě (viz také šokující postavení Marie Magdalské v rané církvi, ve společnosti, kde žena nesměla s mužem ani mluvit…).

Evangelia jsou plná dokladů o Ježíšově nekonečném a veškeré hranice a normy překračujícím milosrdenství. Není nikde záznam o tom, že by Ježíš někdy řekl cokoli proti stejnopohlavním vztahům. Ani nečteme o propagaci tradiční rodiny, jeho rodinou jsou ti, „kdo slyší Boží slovo a plní je“, a nejvyšší láskou je dobrovolný vztah – přátelství („Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“). Někteří autoři jdou v úvahách o Ježíšově pohledu na sexualitu i jeho sexualitu ještě dál a nabízejí další interpretace (viz např. knížky Jesus in Love nebo The Man Jesus Loved).

Gayové mohou mít Ježíšovy kvality, kterými jsou citlivost, prolamování tabu, vzdání se používání síly a služba druhým. Řada gayů žije v některých aspektech podobně jako Ježíš – nemají „tradiční“ rodinu, jsou svobodní, touží po kráse, vyhledávají přátelství a komunitu, prosazují opravdovost. Mohou tedy také v různé míře zažívat i určité typy duševního ukřižování a věřit v příslib vzkříšení a vítězství lásky nad strachem a zlobou.

Ježíš sám překračoval sociální i genderové role a podle teologie jsou v něm všechny kategorie, včetně sociálních a genderových, sjednoceny a překonány. Podporou pro proces coming outu (nejen pro gaye) by mohl být i výrok připisovaný Ježíšovi v nekanonizovaném Evangeliu sv. Tomáše – „Když nevynesete ven to, co máte v sobě, to, co máte v sobě, vás zničí.“

Z křesťanské tradice se gayové mohou nechat inspirovat i jinými postavami, nalézt u nich principy, které odpovídají jejich životním zkušenostem, a hledat v nich útěchu či povzbuzení. Jan Křtitel může oslovit jako iniciátor, sv. Josef jako surrogátní otec, sv. František jako příklad srdečnosti, bratrství, otevřenosti vůči kráse a přírodě apod. Tradice křesťanských mučedníků může být zdrojem identifikace v situacích, kdy gay zažívá odmítání a pronásledování pro způsob, jak poznává a prožívá lásku. Blízcí by gayům mohli být např. sv. Sergej a Bakchus, kteří měli intimní vztah trvající až do mučednické smrti, k níž byli odsouzeni po odmítnutí císařova požadavku, aby uctívali pohanské bohy.

Velmi zajímavé úvahy spojující téma gayství a vztahu k Bohu předkládá Helminiak v knize Sex and the Sacred. S precizní teologickou formulací vztahující se k Bohu jakožto Boží Trojici zde nabízí paralelu stejnopohlavních vztahů a vztahů v Trojici mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Pro myšlení v paradoxu není vyloučeno vnímání Boha jako jednoho jediného i zároveň jako komunity lásky a vztahů mezi 3 „osobami“, které si zcela zachovávají svou identitu, a přesto jsou stejní, mají jednu mysl, jednu vůli, jedno bytí, ale sdílí své božství individuálním způsobem. Jsou individuální v tom, kým každý je, jak se daná osoba vztahuje k ostatním. Není to společenství typu jin-jang, žádné protikladné principy, doplňující se „mužství a ženství“; je zde genderová neutralita a určitá „stejnost“. Podle Helminiaka gayové mohou a mají zrcadlit trinitární lásku Boha zde na zemi – lásku, kde je zachována individualita, stejnost a nezávislost na genderu; všichni sdílí vše, nikdo není jen půlka.

Diverzita-symfonie

Podíváme-li se na svět očima přijímajícíma diverzitu i v oblasti lidských citů jako na rozmanité projevy jediného principu Lásky, můžeme zakusit Boha jiným, novým způsobem. Můžeme se přiblížit tajemství Boží Trojice, která v sobě „diverzitu“ nese – Tomáš Halík to vyjadřuje tak, že Bůh sám je vícehlasem a základem mnohosti a barevnosti. Rozvíjením diverzity přispíváme k tomu, aby se svět stával symfonií tvořenou různými nástroji a náměty. Naše srdce mohou zpřítomňovat takového „symfonického Boha“.

Přijímáním odlišností lidí v našich srdcích vytváří prostor pro zakoušení toho, který je tím nejvíc Jiným a od nás Odlišným, protože je jen dobrý. Nejsme-li schopni unést ani odlišnosti lidí, můžeme si pouze hýčkat iluzi, že jsme otevřeni pro odlišnosti větší, pro odlišnost Boží. Mohli bychom být vděčni těm, kteří nás v chápání odlišností trénují a nenechají nás ustrnout v příliš jednoduchých modelech lásky či života vůbec.

S laskavým a v dobrém smyslu slova zvědavým pohledem na gaye můžeme překonat dualismus a reformulovat pohled na společnost i sexualitu. Zajímavý koncept představuje např. Ramerova metafora společnosti tvořené nikoli dvěma, ale čtyřmi „kmeny“ a čtyřmi energiemi spojenými v kruhu.

  • Na severu, místu tiché síly, mají symbolicky domov lesby a spojení žena-žena je energie kruhů.
  • Jih, místo nutných změn a budoucích rozhodnutí, je prostorem gayů s energií přímek, sloupů či stromu světla.
  • Na východě, místě principu péče, sídlí rodiny vychovávající děti. Spojení muž-žena je energie spirály.
  • Na západě pobývají osoby žijící v celibátu, muži a ženy „v transformaci“ se svou vlastní (spirituální) energií.

Každá osa nese určitý druh energie potřebný pro společnost, každá má jinou funkci. Společnost prospívá díky této bohatosti a pestrosti.

Memento

V přítomnosti gayů můžeme být vděčni za připomínku, že v životě jsou alternativy – často jsme i v jiném kontextu nesouvisejícím se sexualitou upnuti na jedinou představu a nevidíme otevřené dveře k jiné cestě. Vše může být i jinak a láska si najde svou cestu stejně jak tekoucí řeka nové koryto. Nejpodstatnější není, koho milujeme, ale jestli milujeme.

Gayové nám mohou připomínat, že v hluboké podstatě jsme všichni stejní, všichni stejně hledáme lásku. Jsme také rovnocenní. Vztahy nemusí mít hierarchii. Podstatou rodiny není hierarchická struktura anebo součet penisů a vagín, ale síť hlubokých vztahů! Vztahy jsou důležitější součástí reality než objekty. Gayové zrcadlí téma celistvosti, které máme rozvíjet nejen v závislosti na vnějším světě.

Cítíme-li se někdy mimo, out, v exilu, mějme pokoru se učit od „outsiderů“, jak tyto stavy zpracovat, jak nalézt znovu sebe samého. Poznávejme své odlišnosti a cizince v sobě s jeho „queer aspekty“, co se nevejdou do očekávání druhých nebo do představy, kterou jsme o sobě chtěli mít nebo do které jsme se sami svázali. Cizinec v nás je sycen vším, co jsme nemohli zakomponovat do svého sebepojetí, protože to nebylo v raných vztahových zkušenostech „containováno“ – viděno, přijato, pochopeno, zpracováno. Přijímáme-li sebe, chráníme ostatní před projekcí našich strachů a agresí a přispíváme k lepšímu emočnímu prostředí světa. Proto je tak zásadním tématem umět se mít rád. Je to předpoklad pro vytváření dobrých vztahů založených na respektu a lásce bez mocenských her.

Integrace queer aspektů našeho já – našich odlišností, ať už se týkají čehokoli – je šancí pro naši duši. Budou-li naše srdce otevřená, originální a barevná a nebudeme-li sebe i druhé odsuzovat, posuzovat, ale víc milovat, odkryje se nám cesta do nebe – do něj se může dostat ten, kdo touží, aby tam vstoupili druzí…

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: