Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Odpověď na zlo

Není jedno, zda zůstaneme neteční. Jak v sobě objevit sílu a nepoddat se přitom nenávisti?

Aleš Borecký

Aleš Borecký

21. 7. 2016

Naše životy jsou utvářeny vnitřní a vnější realitou. Obě se potkávají, prolínají a ovlivňují. Máloco z vnější reality má – minimálně v současné euroamerické, do nedávna ještě relativně klidné kultuře – takovou moc ovlivnit náš vnitřní svět jako válka s terorismem, s lidmi, kteří opustili všechny lidské hodnoty, odevzdali svou mysl fanatickým a překrouceným ideologiím, své srdce krutosti a neváhají překročit jakékoli hranice. Co to dělá s námi, a snad ještě důležitější otázka: co s tím uděláme my?

Odpovědi je třeba hledat na všech možných rovinách, zde bych chtěl jen nastínit několik myšlenek a mentálních vodítek, které by mohly doplňovat odpovědi na jiných úrovních. Většina lidí by asi souhlasila, že se zde potkáváme s něčím, co by splnilo definici čistého zla i přes staletí vedené, bouřlivé a nejednotné diskuze o dobru a zlu, přes rizika, že toto téma bývá uchopováno naivně, moralisticky, mocensky a manipulativně pro prosazování cílů jednotlivců či skupin; o tom by mohl být jiný článek či spíše kniha. Zde nebudu pilovat definici, protože jsme ve vnímání terorismu jako zla spíše zajedno.

Platí i zde, že vše zlé je k něčemu dobré? Myslím, že tato otázka skrývá určitou past, protože na zabíjení nevinných lidí není dobrého vůbec nic a nelze podle mě mluvit o tom, že je možné v tom vidět nějaký smysl nebo že „díky terorismu“ můžeme také něco objevit. Čelíme nesmyslnosti takových činů ničící naše chápání světa a rozdírající naše nitro. Jako by nebyl elementární bod, na kterém se lze s fanatikem neuznávajícím hodnotu života a svobodu potkat.

Teroristické útoky destruují náš pocit bezpečí a smysluplnosti světa – ani hodnota života už není samozřejmá. Možná je to zobrazený milionkrát nafouknutý pocit, který někdy zažil každý, že nevíme, co má doopravdy smysl. Jako by se tyto pocity mohly zhmotnit a prezentovat v tuposti a agresi teroristů. Jejich bomby trhají těla desítek lidí, ale stejně tak i duše tisíců nepřímo zasažených.

Agrese a zranění

Naší odpovědí je pokusit se do nesmyslné události smysl vložit – tuto svobodnou reakci člověka nemusí zničit ani stovky bomb. Smysl zde můžeme dodat jedině (s) naší vhodnou reakcí. Není jedno, jestli zůstaneme neteční. Už nelze pokračovat v iluzi, že my můžeme být v klidu, nás se to netýká. Jsme součástí příběhu celé společnosti a planety a už před tímto pohledem neutečeme.

Do našeho zorného pole se vrací téma dobra, které bývá (zvlášť v ČR) vysmíváno, nálepkováno a karikováno. Být dobrým člověkem se stává nutností, a nejen jakousi nadstavbou, ke které dojdeme v „pyramidě potřeb“, když se nám povede naplnit si všechny základní potřeby a splnit individuální přání. V určitém kontextu je téma sebetranscendence a zakotvení v hodnotách a hlubokém postoji k životu nyní stejně zásadní jako sycení našich těl.

Nikdo neví, kolik budeme mít ještě možností milovat a jednat soucitně.

Terorismus střílí na naše emoce. Je přirozené, pokud se cítíme vystrašení, rozzlobení a smutní či zoufalí – každý z nás možná ochutnává takový koktejl různě míchaný z těchto sil. Nelze přehlédnout tuto emoční rovinu pouhými racionalizacemi, jinak hrozí, že naše reakce a rozhodování budou mít jen slupku racionality, ale budou syceny vším, co prožíváme a co už nechceme prožívat. Je v pořádku vnímat tyto emoce. Lidská svoboda začíná až tam, jak s nimi naložit a kde můžeme uskutečnit své „přestože“.

Emoce nás mohou vést k tomu, že budeme svou frustraci vybíjet a zůstaneme nakaženi zraněním, která terorismus přináší těm nepřímým obětem, nám všem. Zůstat v agresi a neodpovědět svobodně v souladu s hodnotami, které normálně vyznávám, je další velké vítězství terorismu. Připadá mi, že spousta lidí nevidí, jak dovolují zraňujícím vlivům, aby se staly jejich součástí, a pod vlivem těchto traumat a agrese se sami stávají nositelem virů a agresory, i když navenek mohou působit jako bojovníci za spravedlnost apod.

Základní léčebný princip znamená připustit si svá zranění, naši zranitelnost vůbec a pokorně uznat, že potřebujeme léčbu. Je to spojené se studem a bezmocí, kterou chceme schovat a překrýt, často silou a vracením zranění či jeho předáním někam dál.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Lék pro duši světa

Hlavním lékařem je láska. Nemyslím zúženou romantickou představu zamilovaného páru, ale lásku jako princip, který může být na zlu nezávislý a zlem nenakazitelný. Láska je podle mě další z důležitých neviditelných sil, které hrají v našem světě ústřední roli – je podobně neviditelná jako zásadní fyzikální síly (gravitace či elektromagnetické pole). Stejně jako u těchto fyzikálních sil ji lze objevit z jejího působení, jejích účinků – můžeme se tak domnívat, že existuje něco jako mentální či emoční pole, „anima mundi“ (duše světa). Každý z nás má určitou moc odpovídat i v těžkých chvílích a právě v nich laskavě, soucitně či lhostejně a jen sobecky. Odpovědí na bezmoc může být nalezení vlastní moci, která však nemá být agresí a dalším zlem. Ochutnat moc lásky znamená uniknout nákaze zla.

Terorismus ničí naše naladění na sounáležitost a soucítění, ale aniž chce, může je také probudit, pokud jeho jed nezničí i naše duše. Odpovědí na hrůzné činy může být podle mě rozhodnutí projevovat větší soucítění vůči všem – je víc než kdy předtím vidět, že jsme na jedné lodi. Náraz na naše emoce je bolestivý, ale přesto můžeme chtít rozvíjet jinou frekvenci, začít být vnímavější vůči lidem kolem sebe, hledat, kde konkrétně soucit projevovat, chtít dávat – svůj čas a/nebo část svých peněz a/nebo své schopnosti nasadit do smysluplných věcí.

Můžeme chránit emoční prostředí tohoto světa tím, že do něj nebudeme vypouštět tuny nenávisti a strachu.

Zpracovaná bolest rodí empatii a zpracovaný strach odvahu a rozhodnost. Možná budeme více odolní vůči konzumním lákadlům, reklamám a pokušení hledat štěstí jen tím, že si odstraňujeme všechny překážky ze života v naivní představě, že štěstí je nepřítomností překážek. Překážky jsou však často materiálem k opravdovému růstu. Lidé, kteří mohli něco překonat, bojovat srdcem a nikoli silou za důležité hodnoty, mohou potvrdit, že skrz to vše, díky tomupřesto zažili pocit smysluplnosti a naplnění.

Co vše je v našem životě nesmyslné? Projděme si celou mapu svého království. Kde jsme příliš na povrchu? Které věci by shořely, kdyby měly projít ohněm hloubky a hodnotnosti? Možná v tak naléhavém kontextu už nezní jen jako klišé otázky typu: Žijeme každý den s vděčností? Přijímáme události a lidi v našich životech jako dary? Nikdo neví, kolik budeme mít ještě možností milovat a jednat soucitně. Přítomnost smrti v našich životech není jen přítomností destrukce, ale i naléhavostí k plnosti života, opravdovosti a hledání něčeho, co není pomíjivé. Smrtelnost vede buď ke konečnosti a rezignaci, nebo k věčnosti a lásce, která podle řady spirituálních tradic jediná prochází branou smrti a vytrvá.

Emoční životní prostředí

Máme moc milovat a láskou měnit svou duši a své blízké okolí, někdo i širší okolí. Jako můžeme chránit přírodu a životní prostředí před znečišťováním, můžeme chránit emoční prostředí tohoto světa tím, že do něj nebudeme vypouštět tuny nenávisti a strachu, které vytváří onen bludný kruh, kde jedno neustále plodí druhé. Je to ale velkým úkolem pro vnitřní práci v sobě a na sobě – každý z nás jsme „emoční továrnou“, která může čistit a/nebo znečisťovat. Máme velkou moc přetvořit v sobě zranění (alespoň ty menší), odpouštět, jednat se soucitem, tvořit. Kdo poznává lásku jako léčivý princip tohoto světa, nemusí být jen v pozici bezmoci.

Využívejte celý web.

Předplatné

Zážitek bezmoci vede často k modlitbám. Modlitbu zde vnímám nadkonfesně a v širokém smyslu slova. Pro lidi, kteří mají toto slovo zanesené či neotevřené, by šlo přiblížit postojem a prožitkem, kdy někdo z našich blízkých je vážně nemocný – myslíme na něj, toužíme, aby měl sílu se uzdravit, pomáháme mu, pečujeme o něj, předáváme emoční energii apod. To vše může být modlitba. Máme moc sytit svými emocemi a skutky tu zmíněnou „duši světa“. Lidé, kteří meditují a modlí se, jsou možná něco jako emoční plíce planety. Součástí mentální léčby z terorismu jako světu bez Boha a bez duše může tedy být pootevření dveří na cestu k hlubokým tématům a tajemstvím, které provázejí naši existenci.

Terorismus zasahuje přesně ta místa, která jsou zraněna a která potřebují být vyléčena. Zmínil jsem nesmyslnost a jako léčbu hledání smyslu, lhostejnost, která vyvolá soucit a angažovanost, emoční zranění a strach, na který můžeme odpovědět zpracováváním našich a cizích traumat a „čistit“ tak svět od negací a bludných kruhů, bezduchost, která nás nasměruje k hloubce, k Bohu, k hodnotám, tvořivosti a hledání většího horizontu.

Jsme dál s otázkami, na které není uspokojivá odpověď. Možná budeme chtít najít alespoň cestu, na které se náznaky odpovědí objeví a kde bude naděje, že jednou – třeba ne v tomto životě – odpověď najdeme, respektive si najde ona nás. Máme možnost myslet a změnit myšlení, pokud nevede k cílům vytyčeným našimi hodnotami, ale především máme lásku, která dává motivaci, uzdravuje a má moc přenést nás do míst, kam nedosáhnou žádné zbraně a bezduchá fanatická mysl. To by mohla být naše silná, i když ne silová odpověď na zlo a utrpení.

Diskuse 0