Nahlédnout, jaký obsah se skrývá za obtížným prožíváním, které nás celý život nějak omezuje a trápí, je velká věc. Jako by ten neznámý strašidelný tvor vyšel z polostínu a my jej viděli jasně. Ty obávané zuby a drápy a žhnoucí oči vypadají nyní úplně jinak. Nevytvořil je spíš náš strach a představivost?

V šamanismu a v tradičním buddhismu (které k sobě mají v mnohém překvapivě blízko) se používá přístup, který můžeme nazvat pojmenovávání démonů. Démonem myslíme my současní moderní lidé zapeklité emoční, prožitkové vzorce. Neříkám, že neexistují i jiné formy entit, o tom zde ale řeč není.

Pokud jasně a zřetelně poznáte svého démona, tedy si jej pojmenujete, rozlišíte, uvědomíte, ztratí nad vámi svou sílu. Či možná přesněji část síly. Právě tu část, která se skrývá v temnotě, ve stínu, ve strachu z neznáma, v nehmatatelnu, nezřetelnu, neurčitu.

Když si jasně uvědomíme, co se v nás odehrává, zřetelně rozpoznáme kvalitu daného jevu – někdy vyvstane i jeho zdroj – může přijít i úlevné no jo, vysvléknutí se ze staré kůže, vystoupení z role, zrušení kouzla.

Myšlení je dvojsečná zbraň

Co je principem tohoto kouzla či spíše prokletí? Myšlení. Schopnost, která nás odlišuje od ostatní živé přírody a díky níž jsme, kde jsme. Abstraktní myšlení, přesněji. Schopnost pojmenovávat věci jak hmatatelné, tak nehmotné skutečnosti, ideje, jejich spojování, kombinování, uvádění do souvislostí, interakcí a to vše v rámci vztahování k sobě samému.

V této úžasné schopnosti myšlení, uvažování, fantazie, plánování, vzpomínání jsme získali velké mistrovství a dokázali skrze ni úžasné věci. Jen jsme se v průběhu času do toho zapletli natolik, že se ze schopnosti stalo také vězení. Vězení tak rafinované, že si ani neuvědomujeme, že v něm jsme až po uši.

Nebyl by to zvláštní problém, kdybychom myšlení a jeho obsahy nebrali jaksi automaticky za pravdu, za realitu. Kdybychom se s myšlenkami slepě neztotožňovali.

Prožívání života z velké míry v konceptech, myšlenkách, představách, vzpomínkách, plánech – pochopitelně s hlavní představou já – je běžný stav většiny z nás. Zarazilo někoho slovní spojení představa já? Sami k sobě a k jiným bytostem se vztahujeme v myšlenkách, vnitřní dialog frčí takřka neustále. A to, jak sami sebe vidíme, hodnotíme, posuzujeme, popisujeme, se děje zase skrze myšlenky, představy, koncepty.

Tedy představa já, koncept já stojí v čele, v centru našeho psychického vesmíru jako slunce, kolem kterého vše krouží. A toto slunce se neustále proměňuje, v závislosti na momentální situaci i v rámci dlouhodobějších životních okolností. Ono by to celé nebylo zvláštní problém, kdybychom myšlení a jeho obsahy nebrali jaksi automaticky za pravdu, za realitu. Kdybychom se s myšlenkami slepě neztotožňovali.

Je to celé trochu vtipné, protože o tom píšu zase jen ve slovech, ideách. Jinak to ale nejde, že. Jsme uvyklí myšlení a neustálému hodnocení a vztahování všeho vůči sobě samému, vůči představě sebe samého. Je to jako s ohněm: dobrý sluha, zlý pán.

Myšlenkové a emocionální vzorce

Kde se bere představa sebe sama? Pochopitelně v průběhu vývoje, během nějž se vytváří díky vlivům okolí a jejich jedinečnému zpracování.

Proč si o sobě myslím, že jsem nemotorný nešika? Protože mi to v dětství bylo vtloukáno do hlavy. Prosim tě, běž, udělám to sama, radši nic nedělej, on na to moc není, no tak to se ti moc nepovedlo, to bude za 3, podívej, jak tady Ládík to má hezký. Takže se raději do ničeho nepouštím, protože to neumím, protože bych to určitě pokazil a ona by mi vynadala, neměla mě ráda.

Představa mě samého jakožto nemotory mě ovlivňuje do současnosti. Myslím si o sobě, že to neumím, a tak tomu také věřím.

Když někdo po mně něco obdobného chce nyní, cítím nepochopitelně silný stres, obavy, nervozitu a nauseu. Ano, přece jako tehdy před hodinami ručních prací a výtvarné výchovy! A tahle představa mě samého jakožto nemotory na jakékoli ruční práce mě ovlivňuje do současnosti. Myslím si o sobě, že to neumím, a tak tomu také věřím.

Ale je to skutečně pravda? Je to stejná pravda, jako si někdo jiný o sobě bude myslet, že je neschopný, k ničemu, že za nic nestojí, že nic neumí, že je ošklivý, nepřitažlivý. Ztotožníme se s danou ideou, a právě proto se budeme podle ní chovat, projevovat. Cítit se tak. Jsou to programy v naší psyché. Myšlenkové a emocionální vzorce. Naučené způsoby cítění a uvažování. Vtisky.

Když nálepka nesedí

To, co prožíváme, a to, jak si to popíšeme, označíme – co si myslíme, že prožíváme – jsou dvě zcela odlišné věci. Prožitek pochopitelně nemůže být totožný se svým popisem. Popis je slovo, shluk písmen, které má označovat určitý fenomén. Když řekneme strom, je to jasné. Je to nějaký strom, není to dům. V oblasti našeho prožívání jsou ale označení značně vágní a pro každého často znamenají stejná slova něco jiného.

Nejen, že prožitek není totožný se svým popisem, ale často i onen popis je více či méně chybný vzhledem k tomu, co opravdu prožíváme.

Třeba obligátní láska. Co se děje, když cítím Lásku? Velké L píšu schválně, protože je to přece velká věc. Jedou v nás zrovna vnitřní drogy štěstí a jsme v extázi zamilovanosti či v mateřském módu? Je to převlečená dávná potřeba přijetí? Je to strach ze samoty, je to spíše závislost? Nebo takový hněv na partnera, zase něco špatně udělal, to je přece jasné! Nehněvám se ale v něm na svého předchozího partnera, na svého otce, matku, sám na sebe? A co ten smutek, tíživý smutek, tak lepivý. Možná, když upřímně nahlédneme, spatříme ubrečenou sebelítost, ušlapaný, neprojevený vztek, pocit marnosti etc., etc.

Čili nejen, že samozřejmě není prožitek totožný se svým popisem, ale často i onen popis je více či méně chybný vzhledem k tomu, co opravdu prožíváme. Velmi často a nevědomky chybně, nepřesně, nepřiléhavě mentálně‑myšlenkově zpracováváme své prožitky, pocity, city a upevňujeme tak pokřivené stavby svého sebeobrazu stejně jako obrazů našich blízkých a světa kolem.

Slovo obraz je použito cíleně, protože dobře vystihuje realitu věcí. Vnímáme mnohem spíš obrazy skutečnosti než skutečnost samu. Obrazy, které si tvoříme. Chtěl bych napsat sami, ale to by znamenalo, že je snad vytváříme nějak cíleně a vědomě. Kdepak. Ony se spíše tvoří skrze náš zažitý filtr vnímání a pojímání světa, který zase je výslednicí dávných vlivů a vtisků a toho, jak je naše vědomí/mozek zpracovalo. Ony se mnohem spíš produkují takřka automaticky, protože nevědomě.

Pojmenování démona vyžaduje schopnost nejen setrvat u obtížného prožívání, ale též odložit navyklé reakce a  popisy a podívat se na probíhající proces s čistou pozorností.

Najít správné jméno

Pokud máte pocit, že se do toho už zamotáváte, není to jen dojem. Zamotaní jsme skoro všichni. Více či méně, častěji více než méně. Během psaní tohoto textu jsem si vzpomněl na Platónovu jeskyni. Oni si to někteří uvědomovali už dávno, pochopitelně. Základní fungování lidské mysli se až tak nemění. Mění se obrazy, ale ne princip.

Pojmenování démona tedy není zas tak jednoduchá věc. Vyžaduje schopnost nejen setrvat u obtížného prožívání, ale též odložit navyklé reakce a  popisy a podívat se na probíhající proces s čistou pozorností. Novýma očima. Odložit to naučené, získané, převzaté, své, mé, jediné správné vidění. Jen se dívat. Uvolněně. Aha! Ne, že bych byl opravdu takový nešika, to je naučený program, kterému celou dobu věřím! A podle něj se pak chovám. A cítím. Všechen ten stres a nejistota…

Pokud dokážeme vidět i kořeny, odkud vyrostl, je tu mnohem větší šance nenechávat se napříště jen slepě vláčet.

Nahlédnout, jaký obsah se skrývá za obtížným prožíváním, které nás celý život nějak omezuje a trápí, je velká věc. Jako by ten neznámý strašidelný tvor vyšel z polostínu a my jej viděli jasně. Ty obávané zuby a drápy a žhnoucí oči vypadají nyní úplně jinak. Nevytvořil je spíš náš strach a představivost?

Nedávno jsem seděl v hospodě s jednou psycholožkou. Povídali jsme si o tomto tématu. Říkala, že není smysluplné hrabat se v minulosti, v dětských traumatech, ale stačí uvědomit si současný projev onoho prožitkového vzorce. Tak, jak to je tady a teď. Zní to celkem rozumně, ale souhlasit můžu jen částečně a týká se to právě silně našeho tématu.

Bezúčelné hrabání se ve starých ranách skutečně může být kontraproduktivní. Ovšem v případě pojmenování démona hodně závisí jak důkladně, precizně jej rozpoznáme. Pokud dokážeme vidět i kořeny, odkud vyrostl, je tu mnohem větší šance nenechávat se napříště jen slepě vláčet. Čím lépe, jasněji nasvítíme temnotu, tedy neznámo, tím lépe. Tím vědoměji.

Tak. A tohle je první krok.