10. 11. 2020
Každý den svého života něco opouštíme: svoje plány, touhy, mažeme kontakt na někoho, kdo se přestal ozývat, či necháváme odplout myšlenky na povinnosti, když chceme usnout. Uvolňujeme tak místo pro něco nového. Nový program, nové kontakty, nové příležitosti, hluboký spánek.
Do pokoje mi svítí slunce. Vypínám budík a začínám svůj ranní rituál. Cvičím, dech vede pohyb. Ráno jako stvořené na pěkné protažení a chvíli v tichu vlastní mysli. Tedy – takový byl plán. Najednou si všimnu, že kytka na parapetu by si zasloužila zalít. A už skoro vykročím, že hned uhasím její žízeň. Ne, zpátky k dechu. Jak se blížím v předklonu ke karimatce, uvidím na zemi vlas. Ruka mi cukne směrem k němu, abych ho vyhodila do koše, chvíli se zabývám tím, že bych měla asi vysát. Opět si musím připomenout, že dělám něco jiného, a vědomě pouštím tyto myšlenky a impulzy pryč. Zavibruje mi telefon. Ruka opět cukne. Záklon, úklon, nádech, výdech. Je to jen impulz. Za chvíli je tady další myšlenka: Že já zapomněla vytisknout ty smlouvy pro klientku! Co mám dnes v diáři? Co si vlastně mám dnes všechno sbalit s sebou do terénu? Nesmím zapomenout zalít tu kytku, než odejdu...
