První měsíc nového roku je za námi. Co jsme si navzájem přáli? Většinou štěstí a hlavně zdraví. Mysleli jsme to upřímně – kdo by si to nepřál. Stačí ale opravdu jenom si správně přát? Poslat své precizně formulované přání do otevřené náruče vesmíru a čekat, až nám zdraví a štěstí spadne z nebe? Většina z nás cítí, že tak snadné to nebude. A přece se mnohdy chováme, jako by tomu tak bylo.
Přání zdraví často provází bujará oslava, občas i s předsevzetím, že od zítřka… nepiju, nekouřím, hubnu… Někdy možná opravdu přijde trýznivé období, kdy nepiju, nekouřím, hubnu. Není to snadné, o tom není pochyb. Zvlášť pokud chci všechno najednou a hned. Motivace není příliš hluboká a já jsem brzy na pokraji vyčerpání.
A pak se třeba něco stane – dítě nosí špatné známky, v práci je to nesnesitelné, doma nepříjemná hádka. A tak si prostě musím dát cigaretu, skleničku, něco sladkého. A příště zase. Stejně to už nemá cenu, stejně jsem selhal. Asi to v nejrůznějších podobách zažil každý z nás. Je to normální.
Se štěstím se to má podobně. Většinou samo nezaklepe na dveře. Něco musíme udělat pro hezké vztahy, zajímavou práci, i ty koníčky nějaké úsilí vyžadují. Často máme až příliš velká očekávání. A nakonec z nich zbyde pocit, že pořád něco musíme, a výsledek stejně našemu očekávání neodpovídá. A tak jsme unavení, bolí nás záda, trpíme nespavostí. Nemáme energii věnovat se dětem. Sáhneme po tabletce, po něčem nezdravém. I tohle je normální. A bludný kruh se roztáčí.
Moudrost každodenního života
Toužit po zdraví a po štěstí je jistě přirozené. Ani na plánech do budoucna není nic špatného. To, co nám ale zůstává, je každodenní realita. A té je dobré věnovat pozornost. S přijetím toho, co změnit není možné, a uvědoměním si toho, co měnit lze, jaké jsou mé možnosti a zda je chci využít.
Pokud se staráme o rostlinu, můžeme si nastudovat, jaké podmínky jsou pro ni ideální. Zároveň ale každodenním pozorováním objevíme detaily, které se nikde nedočteme. Třeba jak často ji musíme zalévat právě na tom místě, kam jsme ji postavili. Staráme‑li se o sebe nebo o dítě, princip je stejný.
Bolest je signál, stejně tak únava, pocit úzkosti nebo tloustnutí atd. Naše tělo i naše duše volají po pozornosti.
Můžeme nastudovat spoustu knih o výživě, o seberozvoji, o výchově, ale jen každodenní život nám dá klíč k tomu, co si z toho všeho vybrat. Mnohý pacient či rodič je zděšený, když po něm chce osvícený lékař spolupráci nebo dokonce nějaké rozhodnutí. Přitom lékařská věda dnes ví, že na jednu nemoc neexistuje univerzální lék pro každého, že je nekonečné množství odchylek.
Můžeme to brát jako špatnou zprávu, nebo jako pozvání k aktivnějšímu přístupu ke svému životu. Protože každý má možnost být vnímavější sám k sobě, ke svému tělu i ke své duši. Všímat si, co mu duše i tělo napovídá.
Realita je ale taková, že různé neřesti i bolesti se staly samozřejmou součástí života. Jemným signálům nevěnujeme pozornost, a když už přijde pořádná rána, očekáváme, že nás někdo uzdraví. Teprve pokud se tak neděje, začínáme hledat vlastní cesty a ptát se:
- Na čem mi opravdu záleží?
- Jak si vážím života jako takového?
- Jakou hodnotu pro mě má zdraví?
- Co očekávám od vztahů?
- A co od profese? Jak chci trávit volný čas?
- A co pro to můžu udělat?
Je ale nutné čekat na nemoc či vyhoření, není lepší začít se ptát hned teď? Každý den si popovídat sám se sebou, jen trochu jinak, než jsme zvyklí. Bez výčitek a obviňování, jako s nejlepším přítelem, laskavým rodičem nebo milovaným dítětem.
Pokud to budeme dělat pravidelně, otevíráme si možnost být vyrovnanější, zdravější a spokojenější ve svém životě. I když ho nedokážeme plně ovládat, nemusíme se jím nechat smýkat. Můžeme klidně plynout. Všímat si možností, souvislostí a jemných nápověd, které nám život nabízí. S tím, že je jen na nás, zda je využijeme či nikoliv.
Musím, nebo můžu?
Protože opravdu nemusím jíst zdravě, nemusím se snažit o hluboké vztahy, náročnou práci, ani děti nemusím mít. Je to možnost, kterou můžu využít. A i když je nám některá možnost odepřena, vždycky nějaká zbývá.
Co se např. zdraví a nemoci týká, fyzioterapeut Pavel Kolář, sám chronicky nemocný, mluví o tom, že vždy záleží na tom, jak na nemoc nahlížíme. A také že pocit bolesti často nesouvisí s fyzickým nálezem.
Nejenom že existuje bolest bez nálezu, ale existuje i nález bez bolesti. Bolest je signál, stejně tak únava, pocit úzkosti, tloustnutí atd. Naše tělo i naše duše volají po pozornosti, otevřenosti k možnostem, které se nabízejí:
- Můžu pozorovat, kdy se cítím lépe a kdy hůře, kolik potřebuji spánku, pohybu.
- Můžu si všímat toho, co jím, tedy i barevnosti, toho jak a kde jídlo vzniká, můžu vyměnit polotovary za jednodušší jídla a Coca Colu za vodu.
- Můžu jít alespoň na půl hodiny ven.
- Můžu se naučit relaxovat a začít snižovat počet růžových tabletek.
- Můžu své děti pozorně vyslechnout dřív, než se rozčílím.
- Můžu se přestat vymlouvat na to, co je normální, a rozvíjet to, co je pro mě dobré.
- Můžu si udělat svůj vlastní seznam možností a začít s několika maličkostmi.
Jsme‑li ochotni takové volání vyslyšet, otevírají se před námi další a další možnosti. Je škoda takovou životní příležitost nevyužívat, přát si zdraví a štěstí, ale nakonec se spokojit s tím, co dělají všichni, co je normální. Rezignovat na svůj jedinečný život.
Být otevřený svým možnostem nemusí znamenat jít za každou cenu proti proudu, ale jen plynout vlastními zákruty. Někdy se k hlavnímu proudu přidat, někdy se vzdálit. Přestat se trápit tím, co musím, a víc se soustředit na to, co můžu.
I partner přichází do vztahu se svými zraněními. Jste na tom oba stejně: Začněte měnit vztah sami
