Už je to tady. Znovu to začíná. Teď už ale definitivně. Je konec. Hrůza, tíseň, panika. Na čele mám studený pot. Ruce se mi třesou a srdce buší, jako by chtělo vyskočit z mého strachy sevřeného hrudníku a pokusit se přede mnou někam schovat. Rychle koukám, kde jsou zrovna děti – jedno na houpačce, další dvě na písku a ta nejmladší díkybohu v kočárku, aspoň tohle je v pořádku a teď mohu klidně umřít. Nádech, výdech, nádech a výdech a pak ještě jednou, soustředit se na dech, soustředit se na cokoli jiného než na tu sžírající úzkost. Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Úleva. Zabralo to. Tentokrát ano.

S panickými atakami různého původu, projevů a intenzity se znám velmi důvěrně už mnoho let. Projevují se překvapivě rozmanitě a přicházejí povětšinou zcela nečekaně, nezvaně, kdykoli se jim zkrátka zlíbí. Výrazně častěji ale v obdobích, kdy jsem z různých důvodů více unavená nebo řeším nějakou složitou životní situaci.

Dříve jsem netušila, že jsou to záchvaty úzkosti. Zkrátka se stávalo, že se mi v různých situacích udělalo špatně. Vyřešila jsem to většinou rychlým odchodem bez rozloučení či jinou, co nejméně nápadnou únikovou taktikou. Pak se mě jenom přátelé zeptali, zda už jsem v pořádku, a jelo se dál, jako by se nechumelilo.

Já jsem se ale začala vážně obávat o svůj život. A tak proběhlo klasické kolečko všech možných i nemožných vyšetření. Za pár týdnů z výsledků vyplynulo, že jsem úplně zdravá mladá dáma, a bylo mi zároveň taktně doporučeno zaměřit se spíše na psychologickou pomoc. Věřte mi, to ve dvaceti letech úplně slyšet nechcete.

Přišla na jednu stranu obrovská úleva, že jsem vlastně úplně fyzicky zdravá. Současně velká past, která mě táhla hlouběji a hlouběji, až k pocitům silného studu, beznadějného selhání a úplné neschopnosti. Ztratila jsem důvěru sama v sebe. Nevěřila jsem svému tělu a čekala, kdy mě zase podle zradí. Zacyklila jsem se tak se svými strachy v nekonečné smyčce, ze které dlouho nešlo vystoupit.

Jen ať to není vidět

Tenkrát jsem řešila především, aby to na mně nikdo nepoznal. Aby mě nikdo neodhalil. Aby nikdo nepoznal, jak jsem rozbitá. Aby mě nepřestali mít rádi, až se to provalí. Naučila jsem se různé taktiky a našla jsem spoustu berliček, které mi celá léta dobře sloužily. Sloužily ale jenom do té doby, než přišlo manželství a později naše děti. Z chorobných neopodstatněných strachů o vlastní život se rázem staly strachy o život mého muže a mých dětí.

Místo abych se s přibývajícím věkem posouvala k přijatelnějšímu prožívání úzkosti, opak byl realitou. V každé situaci, kterou jsem neměla pod kontrolou, se skrývala potencionální rozbuška pro odpálení další silné panické ataky. A zdaleka se nejednalo o události, které by vykazovaly jakékoli znaky nebezpečí. Ve valné většině případů šlo o běžné zážitky z rodinného života s malými dětmi.

Stačilo, když měl manžel malé zpoždění, dvakrát po sobě mi nezvedl telefon nebo vzal děti na procházku. Hlava mi v tu chvíli začala servírovat jednu hrůzostrašnou myšlenku za druhou, a tak místo odpočinku probíhal zase boj o holý život – jako vždy vykonstruovaný do posledního detailu mou vlastní myslí. Tak moc jsem se bála, že všechno tohle moje štěstí ztratím, že jsem ho úplně zapomínala prožívat. Místo toho jsem ulpívala na vymýšlení dalších a dalších dramatických konstruktů.

Znáte ten tísnivý pocit, když kolem vás projíždí houkající sanitka? Myslím, že je to nepříjemné každému člověku. Každému určitě alespoň na okamžik problikne hlavou myšlenka, co se asi stalo. Směsice zvědavosti, obav a vzrušení. Ne tak lidem s úzkostnou poruchou. Těm taková obyčejná projíždějící sanitka může skutečně pěkně zavařit. Věřte mi, vzpomínám dodnes na mnoho „mých“ sanitek.

Když jsem postupem času konečně uznala, že už jich bylo opravdu dost, byl to první krok začít s těmi nekontrolovatelnými stavy něco dělat. Dlouhá léta jsem pak tvrdě bojovala, přesvědčena o tom, že svoje bubáky porazím a vyhraju nad nimi. Že zmizí a já už se nebudu muset bát. Už si nikdy nebudu připadat jako blázen ani mít obavy, že mé stavy ohrozí moji schopnost postarat se o sebe a pečovat o děti.

Čekala jsem dlouho a byla jsem z toho urputného boje hodně unavená. Celá moje touha nechat své strachy zmizet, nebo je alespoň zahnat někam hodně daleko, přišla úplně vniveč. V lepších časech mi už bývalo i celkem fajn – byla jsem schopna si racionálně odargumentovat, že se mi přece vůbec nic neděje. V těch horších ale přicházely pořád ty známé, stejně silné beznadějně nelítostné útoky mé vlastní mysli.

Změna přístupu

Tak kdy se to změní? Vždyť už přece všechno vím. Vím, kde moje strachy vznikly, čeho se bojím, všechno to mám už dávno jasně pojmenované. Taky vím, že se nic z toho v této části života skutečně neděje, tak proč nevidím ani náznak pokroku a úlevy?

Víte, proč mi s nimi tenkrát vůbec nešlo pracovat? Řeknu vám to. Důvod je tak prostý, až mi z toho vždy, když tento princip vysvětluji, naskočí husí kůže. Nemohu totiž bojovat proti svým strachům – pokud to dělám, jako bych bojovala sama proti sobě.

Jak jsem psala, už mnoho let zpátky jsem si uvědomila, odkud moji bubáci pocházejí, čeho se tak bojí a také to, že jsou se mnou skoro celý život. Jsou tedy součástí mě samotné. I tato moje část mě zformovala do té osoby, kterou jsem dnes. A tak přece nemůžu bojovat a nepřijímat jednu svoji část jen proto, že se mi nelíbí.

Jako kdyby se mi nelíbil jeden z mých prstů na levé noze a já s ním chtěla bojovat a nepřijímat ho. To je přece směšné. Ale přesně těmito úvahami se můžeme dostat k vědomí, že už nemusíme se žádnou svojí částí bojovat. Že jedinou cestou, která může vést k dlouhodobým efektům v práci se strachy a úzkostmi, je cesta pochopení, přijetí a prohlubování soucitu k sobě samým.

A je to právě soucit, jenž je nejúčinnějším hybatelem v tomto soukolí. Protože soucit znamená v prvním kroku pochopit důvody, proč se mi mé prožitky dějí, porozumět svému příběhu. Pak přichází krok druhý, kde nám soucit umožňuje podat sám sobě pomocnou ruku: z pozice zdravého dospělého a nově s velikou laskavostí a trpělivostí.

A poté, co se vám soucitný postoj k sobě samým podaří dostat dostatečně pod kůži, si můžete pomaloučku vydechnout, zhluboka a s úlevou, protože už vás žádná úzkost neohrozí na životě. Ne proto, že by nepřišla. Ona přijde zcela určitě, objeví se a bude na vás zase zkoušet svoje protřelé taktiky, ale vybaveni přijetím už ji nebudete chtít nikam odhánět. Nebudete cítit nebezpečí. Jen si s ní chvíli pobudete, budete ji možná zvídavě pozorovat a pak jí s laskavostí přestanete věnovat pozornost.

Chápu, že pro ty, kdo jsou v zajetí svých strachů mnoho let a mají za sebou hodiny terapií nebo jiné léčby, mohou znít tyto řádky jako výsměch, nedůstojná bagatelizace. Není tomu tak. S velkým respektem vzhlížím k lidem, kteří se vydali na cestu terapie a rozhodli se vyhrát sami nad sebou. Vše, co tady píšu, je vlastně jen ukázkou kouzla sebepřijetí. Právě to může klidně být onou první vlaštovkou.

Maruška Hrubínová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.