Často slyším dobře míněnou reflexi nějaké životní situace ve smyslu: „Ono mi to něco dalo. Posunulo mě to.“ Což je samozřejmě důležité. I ta nejhorší chvíle nám může dát mnoho pozitivního: poučíme se, naučíme se novou dovednost, zkušenost nás promění… Potud je vše v pořádku.

Často však zazní podobná věta nikoli jako zpětné bilancování nad těžkými etapami života, ale jako pomůcka, která by nám měla pomoci v našem rozhodování. „Zkusím třeba toto. Však ono mi to něco dá.“ A za toto „něco dá“ často považujeme pozitivní pocity, které v dané situaci občas zažijeme. Někdo hodnotí vlastní zaměstnání: „Nenaplňuje mě to. Ale na druhou stranu chvílemi mě to i baví. Nakonec mi to tak vlastně něco dává.“ A to je past.

I kdybychom se živili zametáním chodníků (nebo doplňte jakoukoli neoblíbenou činnost), nakonec s trochou sebezkoumání přijdeme na to, že nás to „občas baví“. Protože náš proud vědomí nám vždy přinese chvíle lepší a horší nálady. Zjistíme, že i zametání nám vlastně „něco dává“ – učíme se trpělivosti, pracovitosti, rutině. Třeba to jsou vlastnosti, které je pro nás důležité získat. Ale znamená to, že zametání chodníku je pro nás nejlepší možnou volbou? Absolutně ne.

„Něco mi to dalo“ je vlastnost naší duše, nikoli měřítko správnosti našeho rozhodnutí. Čím více svou osobnost rozvíjíme, tím lépe si dokáže ze všeho něco vzít – i těžké chvíle zpětně vnímáme jako obohacení. Můžeme být rádi, že jsme této schopnosti dosáhli. Také zážitek „občas mě to baví“ je vlastnost našeho vědomí. I v nejhorší představitelné situaci budou chvíle, kdy se budeme cítit trochu lépe a jindy trochu hůře. Obsahy vědomí se totiž mění. Vzhledem k naší volbě nemůže být ani jedno hodnotícím kritériem.

Rozhodování, nebo alibismus?

I pokud jsou mé volby fatálně špatné a vedou třeba k alkoholové závislosti nebo spáchání trestného činu, nakonec se i z těchto situací mohu nějak poučit. I kdybych třeba jen zjistil, že takto volit bylo špatné. Nebo si uvědomil, že si příště musím dát při vloupačce větší pozor, ať mě nechytí. Ale znamená to, že mé volby byly správné?

Argument „ono mi to něco dá“ (nebo „občas mě to baví“) se rád překlápí v alibismus. Je jen lépe znějící omluvou za to, že jsem neměl dost odvahy, byl jsem líný nebo nebyl vytrvalý. Nebudu obtížně analyzovat, co se pro mě hodí a která volba je lepší. Nebudu se vzdělávat, nebudu nic zkoušet a obtížně měnit. Zůstanu v této pro mě nevhodné situaci a budu si říkat: vždyť ono mi to i tak něco dá.

Dokonce se můžeme cítit pyšní, že neutíkáme a že „dokážeme vydržet“. A svou lenost nazveme odvahou nebo duchovní moudrostí, v jakési parodii na spiritualitu: Díky nesprávně pochopenému principu, že život vždy přinese nějaké obtíže. Proto vlastně mohu ty své neřešit – protože tak i tak stejně přijdou další. Ale spiritualita je přesný opak: Je to péče, nikoli lhostejnost. Je to zájem a otevřenost, nikoli strach a rigidita.

Vydržet a opouštět

Při pečlivějším pohledu bychom měli být schopni rozlišit, zda je naším úkolem skutečně ještě chvíli vydržet (a vidět, že a proč je vydržet důležité), nebo se jedná o neschopnost či nevůli ke změně situace, která nám neprospívá. A naopak: měli bychom být schopni rozpoznat, kdy naše „snaha po rychlé změně“ je útěk z obtížné situace, ve které bychom měli zůstat, protože vytrvat v ní je z nějakého důvodu podstatné.

Rozlišit tyto dva typy situací je klíčovým psychologickým úkolem. Moudra „ono mi to něco dá“ nebo „občas mě to baví“ nám ale nepomohou ani v jedné z nich. Protože nikdy nemáme jistotu – pokud se spolehneme jen na ně – že si jimi pouze neomlouváme naši špatnou volbu.

Umět se rozhodovat

Pokud zjistím, že mi zkušenost něco přinesla, můžu být hrdý, že dokážu nalézat smysl a poučit se. Ovšem není to kritérium, že jsem si zvolil dobře. O kvalitě našich voleb toto uvědomění nic neříká. Na to musíme myslet, když je chceme učinit.

V našich rozhodováních bychom se měli řídit úplně jinými měřítky. Například:

• Jak moc mi to dá? – Měli bychom se umět ptát nikoli jen na to, zda nechceme příliš moc, ale také zda nechceme příliš málo.
  
• Budu moci v dané alternativě realizovat svou osobnost, své já, svou individualitu, své hodnoty? Můžu využívat ty části své duše, které využívat potřebuji, abych byl spokojený a prospěšný?
  
• V jaké z nabízených možností mohu nejlépe dávat? – V jakémkoli smyslu toho slova: v práci, ve vztazích, v pomoci druhým. Tak, aby mi toto dávání nejlépe šlo, abych byl pro něj motivován, aby bylo v souladu s mými preferencemi, abych v něm viděl smysl a svůj nejlepší individuální přínos.
  
• V jaké volbě budu zažívat větší radost?
  
• Jak mohu jednotlivé volby prozkoumat a zjistit, jak se v nich budu cítit?
  

Jezuita Josef Maureder tato kritéria shrnuje jednoduchou, ale zásadní poučkou: „Vol si v životě takové cesty, na kterých dokážeš být více milujícím člověkem.“ Jistě nemá na mysli (pouze) erotickou nebo rodičovskou lásku. Hovoří o lásce v její hlubší podobě. Milovat znamená mít rád život; místo, na kterém se nacházím; své aktivity, role, činnosti, lidi okolo… i své neúspěchy s nimi spojené.

Milovat na této úrovni neznamená „mít vždy dobrý pocit“. Je to mnohem více. Všimněte si, milí čtenáři, že nás nenabádá vtěsnat se do nějaké situace (nebo okolím připravené role) a pak až v ní hledat štěstí. Radí nám přesný opak: vybírej si takové cesty, na kterých poznáváš, že dokážeš milovat více, nikoli méně.

Spokojit se s „málem“ je v takové volbě zásadní životní chybou, která se nám později může vymstít. Proto nemáme setrvat v kompromisech typu: „Zde přece dokážu mít také trochu rád. Něco mi to dá.“ Máme vždy hledat, kde můžeme „mít rádi“ lépe, hlouběji – jezuitská tradice používá pro toto rozlišování důležité latinské slovo magis – více.

Jak takovou cestu vybrat? Jedině tím, že ji okusím. Paradox životní volby (a jediný způsob, jak ji s jistotou provést) totiž je: Nejprve musím nějakou cestou jít, než se pro ni mohu zodpovědně rozhodnout. Mé rozhodování nikdy nemůže stát na jejím samotném začátku.

Ať už se naše tázání týkají stylu života, prostředí, partnerů, práce, povolání, životní filozofie – je potřeba učinit mnohem více, než mávnout nad svým rozhodováním příliš brzy rukou. Jistě, zpočátku musím prozkoumat všechny volby, učinit s nimi zkušenost a podívat se, kam mě posouvají a „co mi dávají“.

Ale později, když dojde na skutečné rozhodnutí, se nemohu odbýt větou: „Uvidím. Ono mě to stejně posune dál a vlastně mě to i chvílemi baví.“ To je jako říci si „voda teče a slunce svítí“. Zní to moudře, vystihuje to dokonce i realitu. Ale nijak nám to nepomůže a někdy dokonce uškodí.