„Prosím vás o radu, protože sama už si rady nevím,“ napsala nám do redakce čtenářka Lucie. „Je mi 29 let a před dvěma roky jsem se seznámila se svým nynějším partnerem, který je o deset let starší, jednou rozvedený a z předchozího vztahu má syna, kterému je osm let. Syna si bere každou středu, každý druhý víkend a v týdnu, kdy víkend nemá, se ke středě přidává i čtvrtek.“

Partner vyrůstal od devíti let jen s otcem, rodiče se o něj doslova přetahovali a popotahovali ho po soudech. Jeho tři sestry zůstaly s matkou. Život s pracujícím tatínkem zapříčinil to, že se partner cítil dost často sám (několikrát to ve slabé chvilce sám řekl a když to říkal, brečel) a dle mého názoru mu strašně chyběla matka a vůbec nějaký vzor fungování rodiny.

S předchozí ženou byl oddán. Tři roky se snažili o dítě, a když se jim to povedlo, v jeho třech letech se rozešli. Důvody znám jen z jeho strany, takže těžko říct, zda to je ten opravdový důvod. On říká, že manželka s dítětem nechtěla chodit k lékaři, že vyznává alternativní medicínu, ale to se mi zdá málo.

Prý ji nikdy nemiloval, ale zdála se mu vhodná jako matka. Mě si nevzal, náš syn se jmenuje po něm. Přítel nějak nedokáže pochopit, že mě trápí i to, že se nejmenuji stejně… Dnes už by prý musel vědět, že je to napořád, než se ožení, že musí mít jistotu. (Tu snad nikdy nikdo nemá, ne?)

Jsem těhotná

Když jsme se seznámili, zdálo se vše v pohodě. Bohužel jsme si povídali o svých minulých vztazích, což nám také moc neprospělo. On měl milenecký vztah s vdanou kolegyní z práce, která sama má dvě děti. Je to takový ten mrkací typ, jestli mi rozumíte. Ona se mu bez skrupulí pořád vnucovala (e‑maily, telefonáty), vše mi říkal, ale přesto mě bolelo, že ji nedokáže poslat k čertu. Jezdívala jsem k němu domů, on ke mně, rozuměli jsme si po všech stránkách. I s jeho synem.

Po roce známosti jsem neplánovaně otěhotněla. Jeho první reakce byla „to je v pr****“. Asi vám nemusím psát, jak mě to zabolelo. Jelikož jsem už byla na jednom potratu, postavila jsem ho před hotovou věc: můžu jít na potrat, ale pak už s ním nechci být, nebo si dítě necháme, sestěhujeme se a vytvoříme i s jeho prvním synem rodinu.

Když jsem partnerovi oznámila, že vím o jeho románku, naštval se, že mám na něj nasazené nějaké špehy, a šel do hospody.

Prosila jsem ho, ať se rozhodne pečlivě. Říkal, že se bojí toho, že nejsme sžití, a asi dva dny se rozmýšlel. Po dvou dnech souhlasil, ale dodnes má asi pocit, že jsem ho do toho rozhodnutí natlačila. Viděla jsem to všechno růžově, když se milujeme, tak to musíme zvládnout, i když spolu zatím ani nebydlíme.

Když jsem byla ve čtvrtém měsíci, dostala se mi do rukou e‑mailová komunikace s bývalou milenkou a to byla další rána pod pás. E‑mail byl psán přítelem asi měsíc po našem seznámení a stálo tam, že spolu stejně nemůžou být, že ji bude navždy milovat a že se mnou to není ono. Že chci slyšet ta hezká slovíčka, ale nejde mu to, když má v hlavě jen ji.

Podotýkám, že jsem nikde nešmejdila, ty e‑maily mi přinesla osoba, která zná dotyčnou i mě a jsem hluboce přesvědčena o tom, že to byl její (dnes uznávám, že zdařilý) pokus, jak nám to zkazit. Prostředník, kterému se pochlubila, mě chtěl asi v dobré víře varovat, ale už bylo pozdě.

Když jsem partnerovi oznámila, že to vím, naštval se, že mám na něj nasazené nějaké špehy, a šel do hospody. Já byla totálně na dně a nechápala jsem, proč jsem ještě já za tu špatnou. Čekala bych nějakou, i kdyby jen milosrdnou útěchu, uklidnění, pohlazení, dočkala jsem se naštvání a odpovědi, že to byl milosrdný e‑mail.

Nebýt těhotná, jsem dávno pryč. Nikdy jsem nechtěla děti, abych z nich nemusela dělat přesně takový „balíček“, jako je přítelův první syn. Řekla jsem si, to dám, já jsem silná, bylo to na začátku vztahu, bude to ok. Jenže nějak není.

Rodinná idyla se nekoná

Sestěhovali jsme se ke mně. Nejhezčí místnost v bytě se stala dětským pokojem pro přítelova prvního syna, snažila jsem se mu to maximálně udělat co nejpříjemnější. Krátce po stěhování jsme odjeli na týden na dovolenou. Přítel běhal neustále jen kolem dítěte, vařil, hrál si na maminku a mě si skoro nevšimnul.

Když tu jeho syn je, neustále se svým tátou obrací jen jeden na druhého, domlouvají si, co budou dělat, a já se buď mohu přidat, nebo mám smůlu.

Pořád jsem si říkala, to se mi zdá, bude líp. Jenže ono nebylo. Chápu, že byli zvyklí se nějak chovat, když bydleli sami, ale oni se tak chovali, i když jsem s nimi doma byla už i já. Když mi něco vadí (např. že svému synovi stele postel, uklízí po něm prázdný talíř od stolu nebo mu vyhrnuje u stolu rukávy, aby si je nenamočil do polévky), jsem označena za tu, co jí všechno vadí, co dělá ze všech blbostí problém. Je to jako – my to takhle máme, nech nám to, my taky neřešíme, co máš mít k snídani.

Když tu jeho syn je, neustále se svým tátou obrací jen jeden na druhého, domlouvají si, co budou dělat, a já se buď mohu přidat, nebo mám smůlu. Není tady žádné „dospělí a děti“, jsou tu oni dva a my dva. Po více než roce společného bydlení jsem docílila toho, že po sobě malej splachuje na WC a že nemáme na stole použité nádobí.

Neustále se cítím jako páté kolo u vozu, přítel se mylně domnívá, že jeho syna nemám ráda a že chci, aby se mu nevěnoval. Je přecitlivělý, podrážděný, nechová se přirozeně, pořád se bojí, čím mě zase naštve. Nerozumím tomu. Buď dělá, že mě nechápe, nebo už opravdu nevím, mluvím na něj česky.

Už třikrát se za posledního půl roku stěhoval a nakonec jsme si vždy řekli, že to zkusíme znovu. Syn se nám moc povedl, ten jediný mě drží nad vodou. Nicméně já jsem asi pro „tvrdší“ výchovu, chci, aby dítě bylo samostatné, to co zvládne, aby dělalo samo. A vše pro to hodlám dělat. Partner je s dětmi spíš kamarád a takový sluha pro všechno.

Moje a tvoje dítě

Výsledkem je to, že roční syn usíná po přečtené pohádce ve tmě a sám, ve své posteli, zatímco jeho první syn s lampičkou a notebookem s pohádkou – vedle postele. Ještě se na něj chodí několikrát dívat, poté co ho uloží. Občas mu ohřeje čaj nebo mu dá do postele jídlo (to už teď tedy také méně často, což považuji za svůj další malý úspěch).

Jsem přesvědčená o tom, že když je spokojena partnerka, jsou spokojeny i děti. A mnohem, mnohem více, než když se on svou opičí láskou snaží jen o to, aby byl spokojen jen jeho první syn.

Se mnou přítel moc nekomunikuje, ještě méně, když tu má svého prvního syna. Práce, které po něm chci, udělá. Jen ta citová stránka nějak zaostává a já už nevím, jak mu to říct. V posteli je vše ok, ale četnost se s hádkami samozřejmě snižuje. Strašně nechce, aby se jeho první syn cítil sám jako on, když byl malý. Nechápe, že ani jednoho nechci charakterově měnit, jen očekávám trochu ohleduplnosti k dalším členům domácnosti a partnerství mezi mužem a ženou, i když je tu jeho první syn.

On ze mě dělá sobecké dítě, říká, že u něj je dítě na prvním místě (to je snad u každého rodiče, včetně mě) a na to partnerství, že si musíme krást chvilky a že se mám radovat z maličkostí jako např. že je venku hezky. Jsem přesvědčená o tom, že když je spokojena partnerka, jsou spokojeny i děti. A mnohem, mnohem více, než když se on svou opičí láskou snaží jen o to, aby byl spokojen jen jeho první syn. To nedokáže nebo nechce pochopit a domnívá se, že to, co chci, je odsouvání dítěte na druhou kolej.

Když má být víkend ve čtyřech, chce plánovat, co podnikneme, když jsme tu tři, nic. Miminko jim slouží spíš jako hračka než jako plnohodnotný člen domácnosti se svými právy. Když mu např. čtu pohádku, jsou schopni se smát ve vedlejší místnosti na celé kolo. Přítel říká, že neustále hledám nějaké problémy, ale já nic nehledám, jen mě ničí a je pro mě nepochopitelné, jak se v určitých případech chovají. Tedy hlavně že to nevidí přítel a že nechápe, co mu říkám.

Uvědomuje si, že třeba usínání prvního syna není úplně v pořádku, ale řekne na to, že by to mohlo být horší, mohl by mít tiky nebo by se mohl počurávat, ještě je na tom vlastně dobře, když je na tom po rozvodu takhle a že z toho vyroste. Nezažila jsem, že by měl nějaké povinnosti, není schopen se sám zabavit, nezažila jsem, že by byl sám doma.

Přítel chodí na pivo, jen když jsme tu tři. Dát dítě na víkend k babičce je problém – proč by ho tam dával, když ho může mít u sebe, atd. Nechci to vzdávat, ale tohle se nedá dlouhodobě vydržet a těžko v tomto mohu vychovat druhé dítě k odlišnému stylu žití.

Lucie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz