„To snad mám vinit samu sebe, že na mě máma pořád křičela, že mě mlátila a nakonec mě v patnácti vyhodila z domu?“ byla by se mne zeptala milá slečna kolem čtyřiceti, s níž si pravidelně povídáme, kdyby nevěděla, že nic takového netvrdím, že by mne říct jí něco takového nikdy nenapadlo. Nejen proto, že se snažím vždy říkat jen to, o čem věřím, že to tomu druhému pomůže anebo aspoň neublíží, ale hlavně proto, že si to jednoduše nemyslím. A říct něco takového by ublížilo. Říct někomu, že jeho dětská bolest nebyla selháním jeho rodičů, ale důsledkem jeho nedokonalosti, by bylo strašné – a nepravdivé. Každé ublížení dítěti je selháním pečující osoby a žádné dítě není dokonalé a ani takové nemá být. Všichni v rolích rodičů selháváme. Občas, často, trochu, hodně. Ale žádné ze spektra možných ublížení našim potomkům nebo svěřencům neopravňuje k přenesení viny na ně. A žádné chování dítěte, kterému bylo ublíženo, ono ublížení neomlouvá. Nemluvě o známém faktu, že děti ubližujících dospělých si své pocity viny vygenerují samy. Bohužel.