Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Pod nánosem traumatu

V terapii hledáme autentickou osobnost. Tu, kterou se někdejší dítě marně chtělo stát.

34:01
Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

26. 1. 2021

„To snad mám vinit samu sebe, že na mě máma pořád křičela, že mě mlátila a nakonec mě v patnácti vyhodila z domu?“ byla by se mne zeptala milá slečna kolem čtyřiceti, s níž si pravidelně povídáme, kdyby nevěděla, že nic takového netvrdím, že by mne říct jí něco takového nikdy nenapadlo. Nejen proto, že se snažím vždy říkat jen to, o čem věřím, že to tomu druhému pomůže anebo aspoň neublíží, ale hlavně proto, že si to jednoduše nemyslím. A říct něco takového by ublížilo. Říct někomu, že jeho dětská bolest nebyla selháním jeho rodičů, ale důsledkem jeho nedokonalosti, by bylo strašné – a nepravdivé. Každé ublížení dítěti je selháním pečující osoby a žádné dítě není dokonalé a ani takové nemá být. Všichni v rolích rodičů selháváme. Občas, často, trochu, hodně. Ale žádné ze spektra možných ublížení našim potomkům nebo svěřencům neopravňuje k přenesení viny na ně. A žádné chování dítěte, kterému bylo ublíženo, ono ublížení neomlouvá. Nemluvě o známém faktu, že děti ubližujících dospělých si své pocity viny vygenerují samy. Bohužel.

Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.

Otevřete si přístup k celému obsahu Psychologie.cz.
Je v něm víc, než si myslíte. Stejně jako ve vás.

Jsem předplatitel: přihlásit se

Co s předplatným získáte?

  • Přístup k tisícům článků
  • Audio verze článků
  • Autorské a tematické audiobooky
  • Videozáznamy přednášek a online kurzy
  • Poradnu vedenou odborníky
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.