Jeden z nejkrásnějších citátů, jaké jsem kdy četl, zní takto: „Zde je pilot lunárního modulu. Rád bych využil této příležitost a požádal každého, kdo poslouchá, ať je to kdokoli a kdekoli na světě, aby se na okamžik zastavil a rozjímal o událostech posledních několika hodin.“ Tyhle věty vyřkl Buzz Aldrin tři hodiny po přistání člověka na měsíci v roce 1969 a dal tak všem lidem vědět, že ve své práci našel smysl, který přesahuje jeho samotného a týká se celého lidstva.

Každý z nás hledá smysl. Každá lidská bytost chce po sobě něco zanechat, to je pradávná moudrost předků. Většina z nás se aspoň občas zamyslí nad smyslem života a významem svého přispění světu. Irvin Yalom mluví o kruzích na vodě: každý chce být jako kámen, který po vhození do vody vytváří kruhy. Ty se šíří vodní hladinou a případně interagují s kruhy jiných kamenů.

Každý z nás něco dělá – je jedno, co a jak a pro koho. Je jedno, jestli lyžuje nebo je na mateřské dovolené. Tak či onak spoluvytváří své okolí. A to taky v práci. A tam je často kámen úrazu. Mnohé lidi jejich práce nebaví a nevidí v ní smysl.

Smysl je jednou ze čtyř „základních záležitostí“ existencionálního dynamického konfliktu člověka dle Yalomovy psychologie. Dalšími jsou:

• Smrt: Vzniká uvědoměním si vlastní smrtelnosti.
• Svoboda: Existenciální svoboda vlastně znamená ztrátu všech mantinelů a pravidel. To je děsivé.
• Osamělost: Člověk je v konečném důsledku sám a je na světě jenom sám za sebe.

Smysl je v pořadí čtvrtý, neboť jaksi vyplývá z výše popsaných tří základních záležitostí – jestliže jsem sám, všechno můžu a jednou stejně umřu, nač vlastně žiji? Dát životu smysl je… možná práce na celý život.

Dejte své práci smysl

Co s tím, když ve své práci nevidíme smysl? Kromě samozřejmé rady „změňte zaměstnání“ jsou i jiné cesty, jak se cítit lépe. A sice dát své práci smysl. Nejen smysl soukromý, ale třeba i takový, který přesahuje každého jednotlivce.

Ne každý si může dovolit zaměstnání změnit – závisí to od jeho vnitřního nastavení a taky na vnější situaci. Alespoň v dané chvíli to často není možné. Někdy je potřeba vyčkat, až přijde vhodná doba (nábor nových zaměstnanců ve vysněné firmě, nedostatek znalostí, které je nutno doplnit studiem…).

Mnozí sice říkají, že změnit práci jde kdykoli a kdekoli, domnívám se však, že to není vždy reálné. Závisí to taky na tom, co chce člověk dělat a jestli je například možné začít v malém (třeba prodávat na blogu drobné šperky), nebo jestli chce člověk pracovat pro velikou společnost a vysněné místo je právě obsazeno.

Jsme části velikého celku. A každá z částí má smysl. V rámci toho celku se můžeme angažovat. Angažovanost je dle existencialistů nejlepší lék proti ztrátě smyslu.

Práce může mít, jak už jsem předeslal, smysl ryze osobní, subjektivní. Třeba dostatek peněz nebo trocha pozornosti od publika, případně rovnou velkou slávu. To je v naprostém pořádku. V pořádku je každý možný přístup, neboť máme svou svobodu. Dokonce i dělat nepříjemnou práci s vědomím, že to jednou skončí a my práci změníme, je v pořádku.

Nejsou to však jediné možné přístupy. Je taky možné se odosobnit a vnímat svou práci v kontextu. Kantovsky se zeptat: „Co by bylo, kdyby všichni dělali svou práci nezodpovědně?“ Nebo přesněji: „Co se stane, když svou práci vykonám?“

Riziko galaktické perspektivy

Někdy je „pohled shora“ rizikový. Člověku se může zdát, že smysl nemá nic. Každý čin se může jevit příliš malý na to, aby mu byla věnována pozornost. A lepší to zdánlivě není ani s námi samými – může se zdát, že ani náš život je bezvýznamný, neboť taky jednou skončí.

Třeba si ale takovouto introspekcí uvědomíme, že to, co děláme, zase není jenom tak. Že i když jsme nahraditelní, dáváme do práce svou jedinečnou osobnost. Domyšleno do důsledků to může vypadat třeba takhle: jestliže zákazníka naštvu a on jede autem, přispívám tak k možné dopravní nehodě – pod vlivem stresu se jich děje více. Jestli se na něj ale usměju, zlepší se mu nálada a třeba bude vlídný k dětem doma. Jsme části velikého celku. A každá z částí má smysl.

V rámci toho celku se můžeme angažovat. Angažovanost je dle existencialistů nejlepší lék proti ztrátě smyslu. Pomáhá překonat pocit, že z galaktické perspektivy nic smysl nemá. Má, protože i když je galaktická perspektiva fascinující schopností člověka, jsme neustále v oné galaxii.

A jestli najdeme to, co můžeme vykonat pro sebe a pro jiné ve své práci, byť by byla považována okolím za méněcennou (Nikola Tesla kopal příkopy), můžeme její smysl najít. A i když nepůjde o skok pro lidstvo, můžeme za sebe a za všechny udělat malý krůček.