Pojďte si povídat o vztahu duše a těla

Hippokrates vnímal člověka vcelku, dokonce ve vztahu k prostředí. Teprve Galenos, pod Platonovým vlivem, ho rozdělil na tělo a duši. Nabádal sice své žáky, aby dbali o obojí, ale to se časem zvrtlo, když se duše monopolně ujala církev.

Lékař jako opravář

Postgalileovské období je obdobím vzniku věd. Také medicíny, která si od těch dob říká vědecká. Smůla byla, že objekt střední velikosti, jenž byl předmětem jejího zájmu, byl obdařen nesmrtelnou duší, kterou církev nemínila pustit ze své správy. A tenkrát se ještě vesele upalovalo.

Medcínské vědě doporučil tedy filosof a matematik René Descartes, aby pojala člověka jako rozumný stroj. To byl tehdy terminus technicus, asi jako dnes je „virtuální realita“ – taky nikdo přesně neví, co všechno tam patří.

Nemoc pak Descartes definoval jako poruchu provozu rozumného stroje a doktora jako člověka, který tuto poruchu umí diagnostikovat a dle svých možností s ní něco dělat.

Duše s emocemi tak ostrouhala a zůstala stranou bádání vědecké medicíny, která vědecky bádá o tom, co ji zajímá, a ne o tom, co existuje.

Lékař nikdy nenahradí kněze, ale může začít nahlížet na emoce jako na reálné řídící systémy.

Člověk není rozumný stroj!

Dnes medicínský komplex zajímají hlavně prachy. Léčit nemoci pilulemi a pomocí technologie je výnosnější než léčit nemocné.

Psychosomatická medicína – neboli bio‑psycho‑sociální přístup – žádá, aby při studiu i praktických postupech týkajících se zdraví a nemoci byly vedle faktorů biologických zvažovány také faktory psychologické a sociální.

Lékař nikdy nenahradí kněze, jak se mylně domnívali ideologové Velké francouzské revoluce, ale může začít přihlížet k zásadním psychickým potřebám a vlivům, může začít nahlížet na emoce jako na reálné řídící systémy, ne jako na dva koně (Platón) nebo efemérního motýlka.

Přednáška Radkina Honzáka na téma psychosomatika se uskuteční ve čtvrtek 19. května v NoD Café, Dlouhá 33, Praha 1.