Uvízne ve vás nepravdivá věta a dál působí. Vytváří asociace, pocity, myšlenky. A nakonec činy. Je téměř nemožné se jí bránit. Pokud pochopíme, jak drby vznikají a proč se šíří, můžeme si na ně dát pozor.

Za poslední dobu jsem potkal velké množství nových lidí. A s novými známostmi přicházejí i nové historky. Většinou negativní, mírně pikantní. Zkrátka drby, znáte to. Takové ty nakažlivé, co vám zůstanou v podvědomí.

A tak se stalo, že jsem měl být seznámen s jistou skupinou kolegů. Ale ještě předtím jsem si vyslechl pár příběhů o jejich nepřátelskosti. O zlomyslnosti, které se mám vyvarovat. Nehodlal jsem takovým řečem věnovat větší pozornost.

No, uznávám, že se z těch řečí na mě něco nalepilo. Ovlivnily mě. Když jsme se potkali, byl jsem podezřívavý, odtažitý a měl jsem se na pozoru. A přestože dnes už vím, že se dané klepy nezakládaly na pravdě, negativní nastavení ve mně přetrvává. Neumím se toho zbavit. Nezačali jsme dobře.

Skutečnost je nudná

To je ta prazvláštní realita lidského myšlení. Uvízne ve vás nepravdivá věta a dál působí. Vytváří asociace, pocity, myšlenky. A nakonec činy. Je téměř nemožné se jí bránit.

Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů, jak takové řeči dokážou pozměnit realitu, je epidemie poškozených předních skel v Seattlu, o níž píší ve své knize Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth, and Happiness Richard Thaler a Cass Sunstein. O co šlo?

Na jaře roku 1954 zpozorovali lidé na západě Ameriky na čelních sklech svých aut malé dírky. Policie intenzivně pátrala po údajných vandalech. Nálezy se neustále množily v dalších oblastech. Potom vlna zasáhla Seattle.

Mezi údajnými příčinami záhadných dírek nechyběly kosmické paprsky, speciální armádní vysílače, pohyb magnetických desek země.

Zde „nákaza“ nabyla epidemických rozměrů. V dubnu byly ve městě tři tisíce nahlášených případů a šířily se různé spekulace. Mezi údajnými příčinami záhadných dírek nechyběly kosmické paprsky, speciální armádní vysílače, pohyb magnetických desek země. Místní starosta dal nakonec zřídit pro výzkum tohoto fenoménu speciální vědeckou komisi. Její závěry?

Škoda byla výsledkem normálních každodenních dopravních podmínek. Byl to prostě důsledek malých objektů narážejících do předního skla. Když vyjdete ven a pořádně si prohlédnete svoje auto, je pravděpodobné, že takové vady krásy najdete i vy.

Případ japonského špióna

Jak podobné historky fungují se pokusil zjistit americký psycholog Gordon Allport v knize Psychology of Rumor (1951). V ní popsal případ jistého čínského učitele na dovolené v Americe.

Tento cizinec se v jednom malém americkém městečku zeptal kolemjdoucího na cestu k nejbližšímu kopci. A z této nevinné otázky rychle vznikl lidový výklad místních obyvatel. Neznámý měl být japonský špión, který z kopce mapuje region.

Aby se tato informace mohla dále šířit, musela být podle Allporta upravená třemi způsoby.

• Oploštení: všechny nápovědy důležité pro pochopení skutečného významu byly odstraněny. Bylo zapomenuto slušné a otevřené chování návštěvníka.
• Vyostření: ostatní detaily byly v lidovém podány vyhrocenější a přehnanější než realita. Kniha se stala kamerou. Nevinná otázka špionáží.
• Přizpůsobení: Čínský učitel na výletě? Příliš nudné a nesrozumitelné pro prostou veřejnost v roce 1945. Co takhle japonský agent na tajné misi?

Prevence vtíravých myšlenek

Jak tedy takovému magickému, okřesanému, nabroušenému příběhu, který se nám zavrtá do čela jako červík, čelit?

Nebojte se. Nechci vám říkat, že nemáte šířit řeči. Nebo že je škodlivé je poslouchat. Že je nebezpečné se zapojovat do sáhodlouhých zábavných diskusí o známých svých známých.

Jsme lidé. Je to pro nás přirozené. Moderní výzkumy dokonce naznačují, že se podobným způsobem přenáší i mnoho užitečného:

• utužují se vztahy,
• předávají skupinové normy,
• získávají poznatky o lidech.

Drby jsou zkrátka přirozená aktivita každé sociální skupiny.

Jedno preventivní opatření ale udělat můžeme. Pomohlo by i mně v situaci ze začátku článku. Ověřit si zdroje. Ptát se co nejdřív, ještě předtím, než nám červík vleze do hlavy, po původu informace. Po motivaci jejího šiřitele.

Podobné otázky nám mohou ušetřit spoustu investované energie. Ale třeba i zachránit potenciální kamarádství.

Jaký nejfantastičtější drb o vaší osobě se k vám donesl? Co měl společného s realitou?

Zdroje:
Allport, Gordon; Joseph Postman (1951). Psychology of Rumor. Russell and Russell. pp. 75.
Thaler, Richard H.; Sunstein, Cass R. (2008). Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth, and Happiness. Yale University Press.