Mám dlouholetou přítelkyni‑kamarádku, naše rodiny jsou spjaty mnohými výlety a společnými chvílemi. Nedávno mi došlo, asi po dvou vypjatých událostech, že mě využívá a že v její společnosti trávím více času, než je mi příjemné. Bohužel vztah nemůžu jen tak zpřetrhat, její syn je často u nás na návštěvě a rád je ve společnosti mých dětí, jsme trošku jako jeho druhá rodina.
Kamarádka byla vždy temperamentní, extrovertní, sobecká… ale po rozvodu její vlastnosti vyplavaly více na povrch. Vždy tvrdila, že je obchodnice a že si všechno koupí. Často po lidech žádá věci, které bychom si já ani nikdo z mých blízkých nedovolili žádat. Omluví to slovy však já jsem se jenom zeptala a nechci to zadarmo a můžeš přece odmítnout. Už několik lidí takhle urazila.
Také z ní cítím velkou neupřímnost, většina hovorů se točí kolem ní a syna, samochválou stráví přes 50 % hovoru. Ale nejde o samochválu jako takovou. Je normální, že si s kamarádkami pochválíme děti, když se něco povede, pochlubíme se, ale tak nějak jinak. U ní v tom vnímám prvek záludnosti, že tím chce mít převahu a chce mě tím naštvat.
Manžel mi říká, že to zbytečně řeším, ale já jakoby po tom všem, co jsme jako rodiny dohromady prožili, nemohu pochopit, že je taková – a možná sebe, že s se s ní ještě vídám.
Chtěla bych ji ale při tom neustálém vychvalování nějak zarazit, odzbrojit, anebo je problém u mě? Ale není mou přirozeností oplácet stejným a vracet to neustálým vychvalováním každé jedničky ve škole apod. Ať tak či tak, mám pocit, že její společnost mi nepřináší radost.
Emča, 39 let
Názor odborníka
Hezký den Emčo,
díky moc za dotaz. Myslím, že to, co píšete, se týká mnoha z nás. Jak se chovat a myslet ve vztahu, ve kterém se cítíme být ti „poškození“ chováním druhého, bývá nelehká otázka.
První slovo, které mne po přečtení vašeho dopisu napadlo, jsou hranice. V úvodu píšete, že vás kamarádka využívá. Představuji si, že je tím dost možná narušen váš osobní prostor a pocit svobody. Že kamarádka (ať už vědomě, nebo nevědomě) překračuje vaše osobní hranice. Tedy principy a pravidla, kterými se v životě řídíte a díky kterým se cítíte v bezpečí. Mimochodem právě na téma hranic můžete zde na Psychologii.cz v sekci Učebna najít vynikající a podnětný kurz od Honzy Vojtka.
Napadá mne otázka, zda měla kamarádka někdy šanci vaše hranice vidět a pocítit. Píšete, že se jedná o dlouholetý vztah. Dala jste jí někdy v minulosti najevo, že její požadavky vám jsou nepříjemné? Jak? Fungovalo to? Byla kamarádka ochotná k diskusi? To jsou otázky, které bych vám potřebovala položit.
Píšete o její sobeckosti a o tom, že často po lidech žádá věci, o které byste si vy žádat nedovolila. To je pro mne také místo k zastavení. Proč si to nedovolíte? Jakou hranici její požadavky ve vás narušují? Co se s vámi při jejím dotazu děje? A jakým způsobem jí dáváte najevo, že vám není příjemný?
Zastavit ten film
Osobní hranice jsou něco, co si jako lidé mezi sebou velmi často a úspěšně narušujeme. Důsledkem bývá vztek, úzkost, nenávist, obviňování nebo prostě jen pohoršení směrované k sobě nebo k dotyčnému. Problém je, že pokud se budeme zamotávat do hodnotících a moralizujících myšlenek (ať už směrem k sobě, nebo k druhému), začneme se v té pomyslné bažině bezpráví nořit hlouběji.
V okamžiku, kdy se zaměříme na chyby druhých, přeneseme svou pozornost mimo sebe a spolu s ní i možnost kontroly a schopnost něco změnit. Je to stejné, jako byste se dívala na film od vám dobře známého režiséra, který se vám zrovna nelíbí, a mluvením a přemýšlením o ději ho chtěla změnit. Nejprve se vám možná uleví, když nahlas vyjádříte svůj údiv – děj však poběží dál, ať už chápete „jak je tohle vůbec možné“, nebo ne.
I když není moje metafora úplně přesná (v interakci s kamarádkou můžete děj ovlivňovat), i tak mi pomůže lépe demonstrovat moji hlavní radu. Zaměřte se více na to, co můžete udělat pro sebe, než co můžete udělat „proti“ ní („chtěla bych ji při tom neustálém vychvalování nějak zarazit, odzbrojit“).
Ačkoliv chápu, jak vás po letech společných zážitků může její chování překvapovat či dokonce pohoršovat, stejně jako u sledování už zmíněného filmu jde o odraz vašeho prožívání. Informace o tom, kdo jste, čemu věříte, co potřebujete a co nesnášíte. Nevypovídá to nic o vhodnosti či nevhodnosti filmového děje. A i kdyby, pro váš život je mnohem důležitější vaše reakce na právě viděné, slyšené.
Využívejte celý web.
PředplatnéZaměřte se na pozorování a pochopení sebe sama. Přeneste pozornost z televizní obrazovky zpátky k sobě. Ve chvíli, kdy budete mít jasně pojmenované své hranice a zřetelně čitelné vnitřní signály informující o jejich překročení, snáze bude nacházet řešení. Rychleji se rozhodnete, zda film přepnete (ale někdy se podíváte na jiný z tvorby daného režiséra, který je více v souladu s vaším vnitřním nastavením), nebo zda si od tohoto režiséra dáte větší odstup, protože potřebujete „něco“ jiného.
Emčo, moc vám přeji, ať při svém hledání najdete pro vás správné řešení a s ním spojený vnitřní klid a jistotu.
