Z rodiny žijeme už jen my dva s bratrem. Jeden s druhým, bez rodin. Vlastní rodiny nikdy ani neexistovaly. On je vážně nemocný, navíc jakoby rezignoval na život, takže obstarání domácnosti je na mně. Uznávám, že nejsem dokonalý: někdy jsem unavený, jindy přepracovaný a jindy mi schází jen třeba milé slovo.
Jenže jakákoliv vzájemnost či blízkost se jaksi z našeho soužití vytratila. Nezřídka při snaze o navázání kontaktu bratr odchází z místnosti, občas zažívám i přímé obvinění z toho, jak špatná situace je. Když se opije (cca třikrát do roka), hrozí vážné zhoršení jeho nemoci, z čehož nakonec také obviní mě.
Snažím se nic nevyčítat, jenže to nestačí. Snad bych měl být více bratrem, mít ještě víc rád; docela mě zaujal článek Andrey Platznerové Neumím mít rád. Jenže i já mám své slabé chvíle a snad smím i chybovat a snad si mohu přát, aby i mé chyby byly zapomínány. Co a jak mohu udělat lépe?
Aleš, 46 let
Názor odborníka
Milý Aleši,
několikrát jsem si přečetla vaše slova a opakovaně jsem se přistihla, že bych vám nejraději „jen“ poskytla to „milé slovo“, které vám schází, a ujistila vás, že smíte chybovat, že vaše chyby mohou a mají být zapomínány, pokud vůbec je proč zapomínat a odpouštět, pokud nejste jen vy sám sobě příliš přísným kritikem.
Je samozřejmě také možné – a to je druhý pól spektra, reálný život bývá někde mezi –, že je to naopak, že dobře víte, proč píšete, co píšete (resp. co spíš nepíšete, byl jste ve svém opisu neobvykle stručný). Je možné, že jste složitý člověk, s kterým je těžké vyjít, který ublížil, ubližuje, je možné, že jsou důvody, proč jste se s bratrem odcizili, důvody, proč jste si zůstali – nezůstali jen vy dva.
Mít někoho, kdo se zajímá
Ale to nemohu vědět. Vlastně o vás – kromě odkazu k osamělosti a pochybnostem, zda umíte mít rád, ať už to ve vašem pojetí znamená cokoli – víme jen, kolik vám je let, že nemáte ženu a děti (záměrně? rád? nerad?) a že máte nemocného bratra. (Psychicky? Fyzicky nemocného? Dlouhodobě? Těžce? Znamená to pro vás něco kromě nutnosti obstarat domácnost? Emočně?) Vlastně o sobě a svých vztazích a pocitech možná říkáte nejvíc tím, že téměř nic neříkáte.
Třeba je to nedůvěrou, zcela pochopitelnou. Třeba je to ohleduplností k bratrovi: nechcete psát víc, než je nutné, „za jeho zády“. Nejspíš se vám také nepíše přirozeně o sobě, své minulosti, svých pocitech, touhách, nadějích a beznadějích… A možná máte sklon ke strohosti a racionalitě, jen občas přijde chvilka, kdy zachybí vřelost a blízkost… (Píšete, že blízkost vymizela – a já bych se vás, kdybyste seděl naproti mně, ptala, zda kdy byla a jak vypadala.)
Vše to si mohu jen představovat a domýšlet. A tak si říkám, zda to takhle nějak nefunguje i mezi vámi a bratrem, mezi vámi a dalšími lidmi. Stroze, neživě, opatrně a nedůvěřivě, mechanicky a přitom nejasně. Možná si s bratrem neumíte povídat, možná jeden z vás nebo oba nemáte přirozenou empatii, která radí, co kdy říct a udělat, aby se člověk s druhým necítil sám.
Kdybyste svá slova nenapsal, ale řekl mi je, sedě v křesle naproti mně, nevyčítala bych vám, jak nedostatečně jste vykreslil situaci, ani nic jiného. Ptala bych se. Se zájmem o vás a s nadějí, že dělám, co mohu, pro dobrou věc. A říkám si, že v tomto okamžiku, neznajíc vás a váš příběh, je to nejvíc, co mohu navrhnout: nevyčítejte (si), zajímejte se. A neztrácejte naději. A mějte někoho, kdo se upřímně zajímá o vás, pokud to jen trochu jde. Třeba to pro začátek bude psychoterapeut – a to není vůbec špatný začátek.
AP
