Dobrý den,
poslední dobou trpím stále častěji depresemi. Důvodem je to, že mám pocit, že pro nikoho nebudu dost dobrá. Že jsem k ničemu, nic neumím, nic si nezasloužím. Že by světu bylo líp beze mě.
Jsem nechtěné dítě. Matka mi už odmala vyjmenovávala, čeho všeho se kvůli mně musela vzdát. Otce několik let trpěla jen kvůli mně, pak se rozvedli a od té doby střídá partnery jako na běžícím páse.
Odmala také poslouchám, že bych mohla být hezčí, chytřejší, líp se učit, míň mluvit, víc poslouchat… Všechno, co jsem kdy udělala, bylo nějakým způsobem špatně. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá, ačkoliv před ostatními se stále vychloubala, jaké má dobře vychované dítě.
Když jsem byla mladší, jakž takž jsem s tím dokázala bojovat, ale teď je mi 25 a opravdu si připadám, že nic nedokážu. Přítele nemám, dobrou práci taky ne, kamarádů jen poskrovnu. Už se jen utápím v depresích. Jak by mě mohl někdo chtít, když mě nechtěla ani má vlastní matka?
Chci se ale aspoň pokusit něco změnit. Co můžu dělat? Jak bojovat proti depresi?
Iva
Názor odborníka
Milá Ivo,
jedna z posledních vět vašeho dopisu pro mne byla při přemýšlení o tom, jak vám budu odpovídat, důležitá. Píšete „chci se alespoň pokusit něco změnit“. Cítím v této větě jakousi skepsi. Jako byste si moc šancí nedávala. Asi si říkáte, že to kvůli matce se nemáte v životě dobře. Neříkám, že na tom něco není, nicméně si myslím, že by nebylo dobré se uzavírat do přesvědčení „kdyby byla matka jiná (lepší), byla bych šťastnější“. Tento postoj by vás mohl uzamknout do minulosti. Nevím, kdo to kdy napsal, ale vybavila se mi myšlenka, že nejtěžší je pro nás vzdát se toho, co jsme nikdy nedostali.
Píšete, že jste nechtěné dítě, matka vám říkala, že se kvůli vám obětovala, nebyla spokojená s tím, jaká jste. Některé matky to opravdu dělají (důvody, proč to dělají, nechme stranou). Strefují se svým dětem do jejich slabých míst. Umí to lépe než kdokoli jiný a tím v dítěti vyvolávají kdykoli a za cokoli pocity viny. Ta vaše tak zdá se činila od vašeho narození a dál, jak jste rostla. Není divu, že o sobě pochybujete a nemáte ze života radost.
Mou přirozenou tendencí by bylo vám dodávat naději a povzbuzovat vás. Možná už to někdo z vašeho okolí zkoušel dělat. To ale nestačí. Pokud můžete, dopřejte si prosím psychoterapii. Můj dopis je tedy spíše motivací k vaší vlastní psychoterapeutické práci. Napíši vám jen to, na co si třeba můžete přijít. Bude to pár řádků teoretických úvah, které vám bohužel nyní nepomohou. Vy potřebuje prožitek. Přesto vám napíši, co mě při čtení vašeho dopisu napadalo.
Depresivní pocity, o kterých píšete, jsou tak trochu jako dětský pláč, který vyjadřuje touhu po kontaktu s druhým a přijetí. Domnívám se, že toto potřebujete v první řadě. Zažít, že vás někdo přijímá, je to bezpečné a přináší to dobré pocity. To další a důležité bude hledat svou vlastní životní cestu.
Z dopisu není zcela zřejmé, jak uvažujete. Jediné, co se dá vytušit, je, že se na vaši matku zlobíte. Nevím, jestli si v sobě pocit hněvu a to, jak vás v životě ovlivňuje a jak s ním případně nakládáte, uvědomujete. V terapii byste si mohla přijít na to, že je možná spojený se zklamáním, že se třeba bojíte blízkosti druhých či máte nějaké obavy z jejich možného zranění. Někdy se lidé s podobnými prožitky ze strachu z okolí brání určitou odtažitostí, která jim slouží jako obrana. Stáhnou se ale se vším, i s pociťovanou sympatií a láskou. Je možné, že nějaké takové prožitky u sebe znáte.
Dítě, které nezažilo jemu adekvátní péči, se cítí provinile. Říká si: „jsem asi nějak špatná, určitě nějak můžu za to, že se ke mně matka chová špatně, že mě kritizuje a něco vyčítá“. Pocity viny, které cítí, jsou velmi nepříjemné. Aby mohlo nějak žít, tyto pocity systematicky vytěsňuje a překonává v sobě zklamání. Určitým způsobem se ale situaci přizpůsobí. Můžete se zamyslet nad tím, jakým způsobem jste se naučila vnímat a zvládat život kolem sebe, abyste přežila. Jakým způsobem vás „vnitřní řeč“ (matky/okolí) ovlivňovala, stále ovlivňuje? Jaké různé, ale i pozitivní emoce vůči matce cítíte? Jak vypadala a vypadá vaše komunikace s matkou nyní? Co otec? To vše jsou otázky, které mne napadají.
Obecně je depresivní prožívání spojené s neschopností si dopřát radost. Sám sebe člověk neustále trestá, neboť ho ovládá pocit viny (když bude takový, jaký je, když bude projevovat svoje potřeby a touhy, nebude hoden lásky). Je občas zaplaven pocity strachu, opuštění, nejistoty a studu, které vytvářejí negativní přesvědčení o sobě i o okolí. Toto nepříjemné zaplavení zvládá už jen tak, že se propadá do deprese. Už nemá energii. Deprese je v takovou chvíli velmi účinným přizpůsobením. Člověk s depresí není jen smutný, ale celé jeho tělo se přepne do „šetřícího režimu“, aby se v kontaktu s okolím už nemusel tolik snažit. Deprese mu to umožní.
Ivo, domnívám se, že deprese může být vaše šance. Nevědomí vám dává signál k tomu, že jste připravená jít k sobě. Myslím si, že nyní nepotřebujete něco ve smyslu pozitivního myšlení do budoucnosti, ale potřebujete ošetřit vaše vnitřní dítě. Chce to čas. Jít pomalu, aby se staré vzorce znovu nevracely. Terapeut vás nebude zachraňovat. Bude tam s vámi. Pomůže vám v sobě rozpoznat pocity a najít si svá vlastní řešení na své vlastní problémy. Pomůže vám pomalu v sobě najít energii, abyste si vytvořila jinou, ale svou vlastní cestu. Cílem terapie nebude cítit se šťastná, ale být ráda, jaká jste a že jste tady. Už nebudete muset se životem tolik bojovat a snažit se.
Kamila Thiele
