Už dlouho přemýšlím nad jedním opakujícím se problémem. Ať už s někým zabíjím nudu nebo mi možná na něm i trochu záleží, prostě osobám, se kterými jsem v kontaktu, často dělám to, že i když sama nemám čas anebo vím, že dotyčné osoby nemají čas, tak si ho na nich vynucuji tím, že navrhnu třeba schůzku nebo jen ať se mi věnují, byť jen psaním. I když předem vím, že odmítnou (často i s vysvětlením, že opravdu teď nemohou), a to asi jen z důvodu, abych mohla být naštvaná. Přitom opravdu o tom, že nemohou, vím předem (a sama třeba ten čas nemám, jen čekám na tu jejich odpověď s odmítnutím).
Nechápu, proč to dělám. Nechci se cítit odmítnutá. Nebo chci? Ale proč? Vše mi komplikuje, když mi to nevyjde a náhodou si ten čas udělat chtějí. To pak hledám výmluvy, jak z toho ven. Napadá vás, čím to může být? Chci se stále cítit špatně?
Oli, 28 let
Názor odborníka
Dobrý den, Oli,
děkuji za zajímavý dotaz. Vynechám z odpovědi, že byste třeba byla jen zlostný člověk, který si hledá záminku, jak být na druhé naštvaný. I když i to může být jedním z důvodů, že chcete ventilovat svoji zlost.
Z dotazu jsem pochopila, že od svých kamarádů či známých chcete, aby se vám věnovali, když víte, že zrovna nemohou. To je jedna část vašeho počínání. Tím by to ale mohlo skončit.
Druhá část však je, jakým způsobem na to reagujete. Tedy že to nepřijmete klidně jako fakt, ale jste naštvaná, případně když si čas udělají, vymlouváte se, místo abyste radostně jejich nabídku přijala.
Z toho tedy vyvozuji následující možnosti, proč to děláte:
- Testujete hranice druhých, ráda je narušujete, zkoušíte, jak jste pro druhé důležitá, ale o skutečný reciproční vztah vám nejde. Chcete se jen ujistit, že kvůli vám někdo přehodnotí plány, že je ve vaší moci mít jeho pozornost.
- Další možností je, že si chcete připomínat určitý zážitek z minulosti s tím, že se jednou onen zážitek změní, vy se nebudete cítit odmítnutá ani po odmítnutí, že se něco uvnitř vás zahojí a tím ona nutkavá potřeba to zkoušet zmizí.
- Další možností je, že vám chybí pozornost, blízkost druhých a vy se ji snažíte získávat způsobem, který není příliš funkční. Možná jste opravdu více odmítaná jako člověk a zpětně si to racionalizujete. Snaha o kontakt ve chvíli, kdy o dotyčném víte, že je zaneprázdněný, vám dává možnost to očekávat, nebýt tolik zklamaná, a tak se jich zásadně ptáte, když víte, že to tak nejspíš dopadne (kdyby vás odmítli ve chvíli, kdy víte, že čas mají, budete se cítit méněcenně).
- A ještě jedna možnost je, že prostě jednáte egocentricky a jste například zvyklá, že doma bylo vše podle vás, tedy by to tak mělo být běžně, jenže se setkáváte s odmítáním.
Určitě existují i další možnosti, proč se takto chováte. Odpověď na svůj dotaz máte sama, jen bude nutné se odvážit ji skutečně najít a být k sobě upřímná. Při hledání odpovědi si zkuste položit následující otázky:
- Jak jsem to měla s pozorností a hranicemi ve své rodině? Byla jsem středem pozornosti, nebo naopak spíše přehlížená?
- Respektuji své hranice a hranice druhých? Co to pro mě znamená?
- Jsem schopná akceptovat odmítnutí a nebrat si je jako vlastní zklamání, nedostatečnost?
- V čem spočívá moje hodnota? Co druhým nabízím a jak přistupuji sama k sobě?
Přeji, ať své odpovědi najdete a jste s nimi spokojena.
Radka G.
