Pocit sebeúcty a sebehodnoty si člověk nemůže vysloužit tím, že bude přijímán druhými, ale jen tím, že přijme sám sebe, říká v rozhovoru se šéfredaktorem Psychologie.cz Janem Majerem psychoterapeut Michal Mynář.
V posledních letech si uvědomuju zdroj některých mých neshod s okolím: rozhodí mě, když se mnou někdo není v souladu. Jsem na to citlivý, vycítím, když druhého něco žere, i když se snaží to nedávat najevo. Dřív jsem svůj „šestý smysl“ bral jako užitečný projev empatie, ale dnes se učím tohle napojení přerušit…
Myslím, že to znám moc dobře. Je to něco, s čím se alespoň v určité fázi pere každý pomahač, mě nevyjímaje. Problém ale není v empatii. Díky empatii dokážeme vytušit, jak se asi cítí druhý člověk. Jestli je v pohodě, nebo v nepohodě. Pokud zjistíme, že dotyčného něco užírá, není to samo o sobě ani dobré, ani špatné. Je to prostě takové, jaké to je. Pak jsou tu ale naše pocity. Konkrétně jde o pocity, které v nás vzbuzují pocity druhých.
Říkáš, že ses s tím potýkal taky. Co vidíš, když se ohlédneš?
U mě to dlouho byl především strach, jenž vyrůstal ze skutečnosti, že jsem si v době svého dospívání nebyl zrovna moc jistý sám sebou a svou hodnotou. A tuto nejistotu ohledně vlastní hodnoty jsem kompenzoval snahou být přínosný. Nepředpokládal jsem, že by si druzí mohli cenit mě, ale doufal jsem, že by si možná mohli cenit toho, co pro ně dělám. Přebíral jsem tak mimo jiné nevědomky zodpovědnost za to, jak se druzí cítí.
Jak si to vysvětluješ?
Mé uvažování se tehdy ubíralo tímto směrem: „Když někomu není dobře, měl bych mu pomoci, protože když mu nepomohu, nebudu užitečný a on se na mě vykašle.“ Cítíme‑li se ale zodpovědní za pocity druhých, zároveň to v nás nutně vzbudí pocit bezmoci, protože naše možnost ovlivnit pocity a postoje druhých jsou značně omezené. A bezmoc člověku na sebejistotě zrovna nepřidá – je to uzavřený kruh.
Kdy jsi ten kruh prolomil?
Když jsem se mnohem později začal víc zabývat pocity vlastními a méně pocity, postoji a názory těch druhých. Pocit sebeúcty a sebehodnoty si totiž člověk nemůže vysloužit tím, že bude přijímán druhými, ale jen tím, že přijme sám sebe. Přijmout sám sebe znamená přijmout a unést i svůj strach, či svou nejistotu. Cesta k přijetí začíná právě u snahy a touhy poznat a porozumět.
Jaká je tedy první pomoc? Jak se může takový pomahač správně zachovat třeba hned zítra, až pocítí potřebu být užitečný?
No ten můj proces uvědomování si oné nutkavé potřeby být užitečný a následně pochopení a zpracování příčiny, kterou byla má vlastní nejistota, se počítal na roky. Znamenalo to v prvé řadě si vůbec uvědomit, že je něco špatně. První varovný signál pro mě tehdy bylo zjištění, že přestože jsem se snažil být k lidem vstřícný, cítil jsem se často mizerně. Nespokojenost, která ve mně kvůli tomu postupně rostla, byla pak tím motorem, abych se situací začal zabývat. Odtud už pak vedla cesta ke zjištění, že se necítím dobře tehdy, když se mi nedaří dosáhnout spokojenosti druhých. Přes sérii dalších vhledů pak až k identifikaci skutečného „viníka“. Tedy k mému nízkému sebehodnocení. Do té doby jsem byl hlavně pozorovatelem. Teprve v tomto momentě jsem začal i konat a začal prozkoumávat své postoje k sobě, začal si všímat, odkud se vzaly. Uvědomil jsem si, že nemají žádný objektivní podklad, že jsou prostě jen převzatými tvrzeními, jimž jsem uvěřil.
Jaký byl další krok?
Začít nahrazovat ten komplex kritických přesvědčení něčím jiným – laskavým přístupem k sobě. V tom mi hodně pomohla jednak Mettá meditace, tedy meditace kultivující právě laskavost, a sebezkušenost v rámci mého psychoterapeutického výcviku. Rychlou pomoc neznám. Ale každému bych doporučil, aby si všímal situací, kdy se v souvislosti s pomocí druhým objevují pocity jako nechuť, napětí, hněv, nejistota… Naznačují, že něco není v pořádku.
Odkud se ten komplex kritických přesvědčení vzal? Daly by se dohledat a zobecnit nejčastější motivy, které k podobnému postižení vedou?
Důležitým společným faktorem bude nejspíš nedostatek sociálních dovedností a z nich vyplývající frustrace v oblasti sociálních potřeb – tedy potřeby lásky, přijetí, sounáležitosti, uznání či úcty. U mě ten komplex vzešel z neschopnosti zapadnout do kolektivu vrstevníků, mít v něm své místo, někam patřit. To se mi coby dítěti nadanému vysokou inteligencí, ale skrovnou dávkou sociálních dovedností nedařilo celé dětství a dospívání. K naplnění sociálních potřeb potřebujeme druhé. A potřebujeme si u nich umět získat respekt a pokud se nám to nedaří, tak užitečnost je jedním ze způsobů, jak si respekt kupovat. Ale za cenu upřednostňování potřeb druhých a z toho pramenící nespokojenosti v jiných sférách potřeb – především potřeby seberealizace.
Jakou roli v tom, jací jsme, hraje vliv okolí a jakou geny?
Naše geny určují, jakou základní výbavu do života dostaneme. Určují naše fyzické, mentální i emoční limity, naše nadání a talenty. Je to, jako by nám někdo na začátku života dal hudební nástroj – ten dostane housle, ten klavír, ten flétnu. Možnosti každého nástroje jsou jiné, ale mistrovsky se dá hrát na všechny. Když na to přijde, i na vozembouch. A tady je prostor pro naši svobodu a sebeutváření: učit se mistrovsky zvládat sám sebe. Bohužel, spousta lidí hledá a nachází v genech alibi pro rezignaci na vlastní zodpovědnost. „Já za to nemůžu, jsem prostě takový. To jsou geny.“ Ve skutečnosti tak ale často maskujeme, že se bojíme nebo se nám nechce nebo nevíme, jak situaci změnit. A nejčastěji všechno dohromady.
Máme šanci změnit i zásadní rysy, které jdou v rodině napříč generacemi?
Pokud nepatříme k malému procentu lidí se závažným genetickým defektem, geny nám dávají poměrně hodně prostoru k seberealizaci. Dříve než tedy mohou náš rozvoj zastavit genetické limity, zastaví nás většinou právě strach, nechuť či nevědomost. Tyto tři limitující faktory jsou pro utváření našich životů důležitější než geny. Naštěstí je v naší moci se s těmito limity poprat.
