odemčené

Potrhaná láska

Začala jsem milovat jednoho a nepřestala milovat druhého. Tak jsem si uvědomila lásku k sobě.

14:23

Byli jsme spolu dlouho. Přes dvacet let společného života. Syn. Zázemí. Dům. Kariéra. Pes. Každodennost. Můj Muž a já. Na „my“ už nebyl čas, nebyla energie, ale především… nebyl zájem. Říkala jsem mu, pojď se mnou na koncert. A on mi řekl: „Běž s Lenkou.“ Tak jsem šla s Lenkou. Tam někde si mne vyhlídl on. Vlk.

Když stojíme před oltářem a jsme tak krásně naivně mladí, slib, který se po nás chce – v dobrém i zlém – nám přijde tak samozřejmý. A pak život jde, někdy i běží a vůbec nejhorší je, když se zastaví… a my ztratíme vizi. Pro vizionáře bolestné zjištění. Kam směřujeme? Najednou nevíme. Protože už máme vybudováno. A to, co nemáme, s tím druhým vybudovat „stejně nejde“, říkáme si.

Když jsme se s Mužem míjeli v tématech, ve chvílích doma, v plánech i radostech, ptávala jsem se po naší Lásce. Kam se poděla? Byla tak jasná, tak živá přece… Je tu ještě s námi? Schovává se pod postelí nebo si dala šlofíka? Nebo nám fakt někam odešla?

Mívala jsem pocit, že můj Muž mne nevidí. A bylo mi jasné, že za to můžeme oba dva. Akorát jsem nevěděla, jak vlastně. A byly věci, za které jsem vinila svého Muže. Nejvíce to, že se mnou neusíná, i když se mnou spí.

Nebezpečná jízda

Jednoho Nového roku ráno jsem se probudila a problesklo mi hlavou, že vůbec nežiju svůj život. Že malování, v němž mi bylo vždy tak krásně, jsem zapíchla spolu s narozením syna. Že poté, co o víkendu udělám všechny úkoly v domácnosti plus nějakou radost dobrým obědem, nemám už energii cosi tvořit. Že jsem sebe celou dala na oltář rodiny a práce a že cosi ve mně, tak neužitečné a zdánlivě nepotřebné, je zahrabané kdesi vespod. A to nepragmatické volalo a já ho chtěla zase slyšet.

Ale slyšela jsem toho mnohem víc. Třeba to, že mám ideální věk na „všecko“. Syn dospělý, já profesně už „vystajlovaná“, okna v baráku už taky vyměněná. A všude plno dějících se věcí. Koncerty, filmy, cestování… konečně můžeme, bomba. Tak pojďme, říkala jsem Muži.

A i když jsme někdy šli, nemělo to tu šťávu. Byla tam únava společných let a chyběla tomu… no, ano! Vášeň. Po více než dvaceti letech společného žití jsme se neproháněli sicilským pobřežím žlutým Lamborghini a s větrem ve vlasech. Namísto toho jsme se v Itálii u turniketů s mýtným zhádali jak psi, abych poté uraženě práskla dveřmi našeho čtyři roky starého Passata.

Vášeň… tu jsem silně cítila, když mne vábil Vlk. Uměl zahrát přesně na ty struny, které ve mně „čekaly“, až se budou moci rozeznít. A pak mi docvaklo, že nejen vášeň je to, co mne tak vzalo za srdce. Že je to i zájem. Zájem o to, zda jsem dobře dojela nebo jaký jsem měla den. A tak i přes své velkolepé prohlášení mám to pod kontrolou, jsem se zamilovala jedna báseň.

Pamatuji si, jak jednou, když jsem mu vyťukávala do mobilu zprávu s osmi srdíčky, s pohledem na manžela, který mne snad už ani „neviděl“, mi problesklo hlavou: Co to děláš? Z toho bude průser. Ale vzápětí se přihlásilo pragmatické: Jenže… nespadne‑li do našeho manželství bomba, nic se nezmění.

A nasedla jsem do červeného Ferrari. Byla to báječná, nebezpečná a rychlá jízda. Byli jsme oba zamilovaní, nic nebylo nemožné, letěla jsem galaxií a možná ještě dál. A tak do mého manželství spadla bomba.

Spousta lidí si myslí, že je to jednoduché. Miluješ ho? Pak není co řešit, běž za láskou. Ale tak to vždy nefunguje. Některým z nás. Tím, že jsem začala milovat jednoho, jsem nepřestala milovat druhého. Láska nemá jen jednu danou formu, kterou jedeme přes kopírák. Ano, nikdy jsem nepřestala mít ráda svého manžela. I přes LSD tekoucí k Vlkovi. A začalo peklo. Peklo uvnitř mne samé. S kým teda?

Zpráva ze Samoty

Po několika rozhovorech s mužem, po výstupech hodných akorát tak výměny manželek, o nichž byste kdysi s jistotou řekli tohle my nikdy…, po toxickém napětí, v němž jsme se oba snažili jít si naproti tak moc, že se ta snaha nedala vydržet, a nakonec i po mých opakovaných rozchodech s Vlkem jsem do toho řízla. Pronajala jsem si byt a odloučila se. Nakonec od obou mužů. A hledala. Především samu sebe.

V tichu pronajatého bytu jsem měla možnost nechat pracovat pocity a situace, které bych jinak nemohla zažít. Třeba jak je smutné usínat sama. Že svůj vyšpulený zadeček mohu opřít akorát tak o noční stolek. Že vařit pro jednoho vlastně ani neumím. Že prát pračku naplněnou do jedné třetiny je zhýralost Evropanky.

Že cestou z práce koukám do oken, kde svítí světýlka rodin, a píchá mne u srdce. Že při nákupu kouknu do svého vozíku a vidím tam akorát zdravou výživu v malých baleních – kde jsou telecí párečky pro „mé chlapy“? Že mi, snílkovi bez špetky pragmatismu, zoufale chybí o své blízké pečovat.

Že návštěvy syna jsou pořád jen návštěvami, protože spát jede domů. A já ho nepřemlouvám, protože dobře vím, že doma se přece spí nejlíp. Že když se někdo ptá, kdy jsem se vrátila domů, zásadně říkám vrátila jsem se do bytu. Že jsou chvíle, kdy zoufale šňupu do vršku parfému, který jsem manželovi „tajně“ šlohla.

Že jsem žena bez domova. I přesto, že mě blízká duše větou doma je tam, kde jsi ty podržela nad vodou. A že mi domov nesmírně chybí. Vzdálila jsem se od všeho, co jsme spolu tvořili… můj Muž a já.

Jiné uvědomění přišlo s tím, že Láska hory nepřenáší. Že nelze stále létat Vesmírem, byť v červeném Ferrari. Že jsou vztahy, v nichž běžný život není možný, neboť jsou nádherné pouze svou svátečností. Když to pochopíte, tak poté, co zastavíte krvácení srdce z přijetí této pravdy, se začnete rozcházet, až se jednou… rozejdete. A poděkujete za nádherný příběh. Díky, Vlku.

Další kapitola

Zatímco já se vyrovnávala se svou samotou, odloučením od Muže, rozchodem s Vlkem, stýskáním po každodennosti se synem a steskem po domovu, ale také s novou formou svobody, můj Muž odložil, jak je teď moderní říkat, aspoň zčásti svoje ego.

V našem odloučení akceptoval vzájemné dohody, snažil se hledat informace, které by mu pomohly vše pochopit, pomohl mi se vším, s čím jsem potřebovala, a chtěl mě někdy vidět. Změnil si pozici v práci tak, aby měl více prostoru pro svůj soukromý život. Konečně si pořídil basovou kytaru, o které deset let jenom mluvil, a jeho večery u televize vystřídaly ty tvůrčí. Viděla jsem, jak můj muž na sobě pracuje. A jak se mi to líbí!

Zjistila jsem, že jsem takový hybrid. Velká potřeba osobní svobody a jisté nezávislosti, současně však párová hráčka. Nikoli solitér bez závazků, ale nezávislý partner. Že mne to táhne upéct bublaninu i na úkor další kapitoly v báječné knize. Ale! Jen jedné kapitoly; tu další už chystání večeře neobětuji.

Každopádně jsem zjistila, jak to mám. Takže vím, že chci dělat radost, a vůbec ne jen sobě. A potřebuji vidět, co tvořím. A vím, že tvořit jen pro sebe je pro mne málo, zoufale málo. A přišlo silné uvědomění, jak moc mám ráda sebe.

Když jsem se po jednom srdceryvném pláči, zachycujícím mé přeplněné emoce, koukala na sebe do zrcadla, pohladila jsem se a řekla si upřímně a s láskou: „Mám tě ráda a moc. A děkuji ti.“ A cítila jsem, že spolu, tedy se mnou, zvládneme cokoli. Viděla samu sebe teď i za pár let. Naplnění, které může přijít, když mu otevřu branku. A pocítila jsem, jak moc znamená dovolit si dát šanci. Sobě. A tím čemukoli.

Co se změnilo? Opustili jsme, oba, svou komfortní zónu. Tenhle počin změnil všechno. Ano, nechovala jsem se fér, když jsem tajně objímala svého Vlka. Ani můj Muž se nechoval správně, když mne nechal sledovat. Vylítli jsme z našich pohodlných křesílek silou uragánu. A fičeli dál.

Při rozbíjení toho všeho, co jsme roky s láskou budovali, jsme si však nepřestali vážit toho druhého. Neodmítli jsme lásku, i když byla potrhaná. Nešli jsme až na samotný spodek žumpy, i když jsme se v ní vymáchali docela dost. I přes ujeté emoce jsme se neponižovali do mrtě. Objímali se a plakali pod nánosem pravdivých přiznání, která bolela jako čert.

Když mne stěhoval do mé Samoty, srdce ho bolelo, a přesto se mnou ležel v mé nové posteli, abychom „ještě chvíli byli spolu“. Ale pak musel odejít, protože déle jsme spolu být neuměli. Naše láska i přes své trhliny a mutace mně ani mému Muži ze srdce zcela neodešla. Nebyla pod postelí ani si nedala šlofíka. Byla stále přítomna, a přitom vypadala různě. I jako otázka Ty už mě nemáš ráda? anebo sdělení Nedokážu teď vedle tebe žít.

Tuhle zprávu píšu ze své Samoty v pronajatém bytě, který mi už také přirostl k srdci. Stal se útočištěm mé lásky ke mně samé v době, která neměla řešení. Umožňuje mi v tichu hledat a nacházet svůj vnitřní hlas.

Nedívám se do budoucna s otázkou Co když? Dobře vím, že nelze mít všechno, ale že najít si to své zásadní je maximální. Dopřávám si to hledání a děkuji za to své odvaze, požehnání syna a také síle mého Muže. A v neposlední řadě těm, kteří jsou mi blízko.

Bylo by úplně super, kdyby tento článek končil nějakým završením. Jako že už vím. Nebo aspoň, že sice nevím, ale už vím, co udělat. Články většinou tak končívají, protože mají úvod, pak vrcholí a v závěru je úlevné odfrknutí. Tento tak neskončí. Nebyl by mou současnou pravdivou zprávou ze Samoty.

Má zpráva není happyendem, že „už jsem to našla“. Houby našla. Onen podezřelý aha efekt moc nečekám. Nemám žádnou jistotu o správnosti svých dalších kroků, ať už budou jakékoli. Změna probíhá v tom, že jistotu už nehledám, a přesto chci risknout svou šanci. A věřit, že ji zvládnu. Ať už bude vypadat jakkoli.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Pokračování: Co se do srdce vejde

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Články k poslechu

Kdy končí terapie

Osobní vývoj se odehrává ve spirále, hotovo nemáme nikdy. Úloha průvodce je omezená.

13 min

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

17. 4. 2020

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.