Velmi často se setkávám s různými tvrzeními na téma úspěch. Může být nějaký návod pravdivý a platný sám o sobě? Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že ano. Že všichni máme stejné možnosti, a pokud se budeme držet osvědčeného postupu, uspějeme. A nezáleží na tom, kolik nám je let nebo jaká je naše životní situace. Ostatně, řada úspěšných lidí to tvrdí.

S některými takovými tvrzeními se ztotožňuji více, s některými méně. Přivedlo mě to k úvaze a vlastně i k trochu kritickému pohledu na ta moudra, která sama zastávám. Během své niterné inventury jsem vybrala několik tvrzení a pravidel, kterým jsem věřila, v průběhu let je zavrhla a dnes se k nim znovu vracím.

„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy“

Dvojsečnost tohoto tvrzení snad nejlépe vystihne má vzpomínka na dobu, kdy jsem působila ve finanční branži. Už od puberty jsem tušila, že existuje něco jako smysl života. Že existuje úspěch a že by nebylo fér, kdyby závisel na náhodě.

A ať už okolo finanční sféry panuje jakékoliv obecné mínění, pro mne to bylo první hmatatelné setkání s návodem, „jak na to“. Poprvé mi někdo řekl: „Dokážeš všechno, co budeš chtít.“ Plánování, vize, cíle (zapsané!). Individuální konzultace, motivační odměny, společné akce, podpora a pomoc.

Všechno mi to dávalo smysl. Je to přece tak logické! Vydefinovat cíl – ať vím, kam jdu. Vytyčit trasu – ať vím, kudy. Vzdělávat se a makat – ať zvládnu překážky. Být týmový hráč – ať na to nejsem sama.

Okamžiky nejistoty a zaváhání zaručeně zahnala motivační řeč nadřízeného na téma: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy.“ No přece nebudu slaboch, co se vymlouvá! Vždyť mám plán, který v praxi ostatních funguje (prý). Pokud nedosáhnu cíle, je to má vina. Selhala jsem.

Navzdory této (pro mě v té době neprůstřelné) logice a původní euforii, že teď už vím, jak na to, jsem často cítila prázdno, které střídal strach a nervozita. Po čase také úzkost, slzy a téměř i neschopnost ráno vstát z postele. Výsledky se sice dostavovaly, peníze na účet chodily, chvála od nadřízených taky často přišla – někdy i s motivační odměnou a slovy: „Vidíš, jak jsi úspěšná?“

Co na to říct? Všichni to vidí, jen já ne. To asi bude chyba ve mně. A protože mi bylo čím dál hůř, svěřila jsem se nadřízeným, že nejsem šťastná. „To je jednoduché,“ řekli mi, „musíš si stanovit priority a hodnoty a dát jim v každodenním životě dostatek místa.“ Wow. To zní taky rozumně.

„No jo, ale když já…“ chtěla jsem vysvětlit, že mám spoustu protichůdných pocitů. „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy,“ slyšela jsem znovu. A zase to byla pravda. Jen pro mého šéfa znamenala něco jiného než pro mě. Pro něj byly mé pocity a touhy výmluva. Pro mne byl odchod způsob, jak se posunout.

Po několika letech jsem se už jako koučka objevila v několika dalších firmách a pracovala s prodejci a obchodníky. A od všech jsem slýchala podobné věty jako ve své původní vzpomínce. A stále mi dávaly smysl. A zdálo se, že většině zaměstnaných obchodníků také. Jenže i když jeli všichni podle podobného a praxí ověřeného prodejního schématu, některým šla práce snadno a někteří doslova trpěli.

Hodnoty, SMART, GROW a ostatní

Na konzultacích se často setkávám s lidmi, kteří by rádi navýšili svoje pracovní výsledky. Takoví lidé mají velmi často jasný cíl a během deseti minut mi vysvětlí, jak k němu dojít a proč to bude fungovat. No jo, ale proč tedy přišli za mnou?

Svými slovy bych tu nejčastější odpověď popsala takto: „Přišel jsem za vámi proto, že chce být efektivnější a úspěšnější.“ Na otázku, jak ta efektivita a úspěch v jejich očích vypadá, si také velmi často poslechnu řadu moudrých (a tím myslím opravdu moudrých a užitečných) principů z knih doprovázených přáním: „Chci rychleji dosahovat svých cílů. Jsou samozřejmě SMART. Jen potřebuji zlepšit svůj time‑management. A taky zefektivnit delegování úkolů“ apod.

Nezřídka zaslechnu tvrzení: „Je možné dosáhnout všeho, jen člověk musí chtít. A já chci.“ Mnohdy se mi ale zdá, že to je spíš než touha po spokojenosti, honba za úspěchem. Za rychlým, atraktivním úspěchem, jehož důležitou součástí je možnost chlubit se a dávat se za příklad ostatním.

Zalít a zamíchat

Co mají všechny ty příklady podle mne společné? Jsou to návody na úspěch, šířené a předávané nejen ve firmách, ale i knihami, médii a vlastně i lidmi mezi sebou doslova jako instantní polévka. Stačí vzít, zalít vodou, zamíchat a tři minuty nechat stát. Hotovo. Výsledek zaručen. Rychle a prakticky. A hlavně, všechno ověřeno praxí.

Ano. Je to tak. A já považuji tyhle návody, tvrzení a principy, které představují, za nesmírně cenné! Dávají nám možnost začít. Něčeho se chytit, od něčeho se odrazit.

A podle mého jsou vysoce funkční: SMART, GROW, Paretovo pravidlo, principy plánování, strukturované prodejní rozhovory, tréninky argumentace… Ale není v jejich silách ve své podstatě počítat s individuálními odlišnostmi a preferencemi každého jedince.

A tak s nimi sice svého cíle dosáhneme (najdeme ten způsob místo výmluvy), ale pokud jsme jen dodrželi návod bez dalších hlubších úvah na téma jak se cítím, co potřebuji, co mě naplňuje a kam chci patřit, můžeme dostat výsledek, který nám nebude chutnat.

Problém přitom není v samotném tvrzení/polévce, ale ve způsobu použití. Nemůžeme čekat, že instantní polotovar nasytí krom žaludku i naše chutě vždy a za všech okolností.