„Včera mi zaměstnavatel oznámil, že na konci dubna přijdu o práci,“ napsala nám do redakce čtenářka Irena. „Necítím strach, spíš nejistotu. Dělám v online marketingu a vlastně jsem poslední týden měla pocit, že moje práce nemá absolutně žádný význam vzhledem k tomu, co se děje venku, ve společnosti. Měla jsem chuť zaklapnout počítač, přestat se schovávat a vyrazit do ulic. Být potřebná a pomáhat těm, kdo to doopravdy potřebují, ne se schovávat za obrazovku a vyhodnocovat míru dosahu FB příspěvků… Budu se poohlížet po nové práci. Nedokážu teď vyhodnotit, zda někde někdo bude někoho nabírat. Kamarádky chodí po pohovorech a dostávají nejisté odpovědi. Jsou oblasti práce, kterým se stále daří a dařit bude – jako marketing některých produktů. Já si ale náhle kladu otázku, zda tím směrem vážně jít. Zda to má smysl. A zmítá se ve mně potřeba mít se dobře, být v bezpečí a být finančně dobře zajištěná versus moje lačnost po morální zodpovědnosti a vědomí, že tady teď nejde jenom o mě, ale že mě tam venku třeba potřebují nějací lidé více než v kanclu, za monitorem mého noťasu. Je to jakési podivné morální dilema.“
Dobrý den, Ireno. Jak správně vnímáte, za této nejisté situace je těžké odhadnout, kdo a jak moc bude moci z nastalé situace profitovat natolik, aby mohl nabírat nové zaměstnance. Asi nejsem sama, kdo je přesvědčený, že se pracovní trh velmi výrazně promění, a to způsobem, který je teď dost těžko předvídatelný. Takže asi tušíte, že otázky, které si bude třeba položit, souvisejí primárně s vámi a už méně s vaší stávající či budoucí pracovní pozicí. Samozřejmě vám ani já, ani nikdo jiný neumí a nemůže říct, co přesně máte udělat. Ale vnímám ve vašem dotazu několik aspektů, na které bych se ráda zaměřila hlouběji, a možná někde v tom naleznete ukazatele pro svoji další cestu.
Píšete o pomoci. Já bych k tomu ještě dodala, že možná hledáte zároveň i činnost, která je užitečná a skutečná. Prizmatem dnešní situace se velmi zostřilo vnímání toho, co je potřeba: s ohledem na krizi se vracíme k těm nejzákladnějším věcem, jako je bezpečí, jídlo nebo zdraví (na pořadí nesejde). To má ale svoji odvrácenou stránku v tom, že i ty ostatní věci máme v krizi tendenci posuzovat dost černobíle a nezamyslíme se hlouběji nad tím, co to vlastně představuje pro nás a jaké jsou naše vlastní motivace a projekce. A u toho bych se teď ráda na chvíli zastavila a vyzvala vás (a kohokoliv dalšího, kdo řeší podobné věci) k přemýšlení o tom, co vlastně obnáší aktivita, která je pomocná, užitečná a skutečná.
Chci pomáhat!
Mám za to, že pokud jste v situaci, kdy si můžete dovolit zůstat nějaký čas bez příjmu nebo ho mít snížený, tak někde „přiložit ruku k dílu“ by pro vás mohlo být řešením toho přechodového stavu. Krize je vždy bod zlomu a měli bychom na to takto reagovat – status quo je neudržitelný, jinak by nebyl vyústil v krizi.
Když přijdete o práci (ve smyslu životního směřování, nejen přechod od jednoho zaměstnavatele k jinému), je to dost podobné, jako když přijdete o partnera. Jednak musíte řešit, co dál, ale hlavně potřebujete jistý čas, abyste se mohla usebrat, vyhodnotit situaci a nasměrovat dál.
V takovou chvíli skutečně pomůže, když se přeorientujeme z řešení potřeb vlastních na potřeby někoho jiného. Rozšíří to perspektivu, vykročíme ze své komfortní zóny a získáme zkušenosti, které by se nám za jiných okolností vyhnuly. Ale je potřeba myslet na to, že abych mohla skutečně pomáhat, musím mít z čeho brát. Nezištná pomoc je v pořádku – pomoc, která vás uvrhne do ještě větších problémů (takže budete za chvíli sama nějakou potřebovat), už nikoliv.
Je skutečně nutné dobře vyhodnotit, kde mám přebytky, které mohu poskytnout ostatním. Materiální i nemateriální. Ve většině „primitivních“ společenství platí, že je‑li šaman sám nemocný nebo jinak oslabený, stáhne se z veřejného života, nepraktikuje a v ústraní nabírá síly zpět. Oslabený by totiž více uškodil, než pomohl.
Řešit své vlastní oslabení pomocí druhým nepovažuji za šťastné už proto, že tím pádem beru ostatní trochu jako rukojmí a čekám, že se jejich prostřednictvím vyřeší mé vlastní problémy. Jde tím pádem v první řadě o mě, a ne o ty druhé. A to pak není pomoc. Ale nemám‑li kapacitu na pomoc, mohu dělat spoustu dalších věcí.
Být užitečný
Seneca říká na adresu užitečnosti zajímavou věc: Co je dobré, jest i užitečné, ale co je užitečné, není již tím i dobré, protože některé nezbytné věci jsou zcela obyčejné. Nezní to zrovna lichotivě, ale já mám ráda tu poslední část. Že některé nezbytné věci jsou zcela obyčejné. Ono to totiž platí i naopak: některé úplně obyčejné věci jsou velmi nezbytné. Často na to zapomínáme.
Věnovat úsilí a energii svým nejbližším je stejně nezbytné jako pomoc někde venku. Postarat se o vlastní babičku je naprosto stejně chvályhodné jako jít pomáhat do domova seniorů. Navíc má babička možná kamarádku, která taky něco potřebuje. Energie investovaná na té nejlokálnější úrovni, kterou je vlastní rodina nebo nejbližší okolí, se nikdy neztratí.
Ano, je to velmi obyčejné a nemá to ten nádech dobra jako pomoc někomu cizímu. Ale vrací nás to ke kořenům, k sobě samému a pomáhá nám to lépe vidět, kdo jsme. Pomoc „venku“ nás odpoutá od našich problémů a přesměruje naše vnímání za hranice našeho malého osobního vesmíru. Tato obyčejná užitečnost má opačný efekt: vede nás spíše dovnitř. Zeptejte se sama sebe, co potřebujete více.
Skutečná práce
Existuje vynikající vystoupení Jiřího Charváta s názvem Vaše práce je vymyšlená. Pokud ho neznáte, tak vřele doporučuji. A asi už z názvu cítíte, kam tím mířím. V online marketingu jsem se chvíli pohybovala, nechci se nikoho dotknout, ale ta vymyšlenost z některých jeho aspektů přímo čiší. V době, kdy „nejde o život“, se tím člověk až tak nezabývá, ale na pandemií vyostřeném pozadí neskutečnost virtuálna občas dost bolestně vyvstává.
Ekonom Tomáš Sedláček už delší dobu opakuje, že se přesouváme stále více do virtuálního prostoru, a v kontextu pandemie to vnímá spíše pozitivně: svět zůstává propojen, přestože fyzické spojení je dočasně znemožněno. Za sebe mám momentálně pocit, že je to jen jedna strana mince. Že ta skutečná práce je najednou důležitější než dřív.
Je to pěkně vidět na případu roušek. Virtuálně a globálně vidíme, co je třeba a kde, a mělo by tím pádem být snadné zabezpečit, aby jich bylo všude dost. Ale nakonec je musejí ušít skuteční lidé v tom místě, kde jsou potřeba. Stejně jako nikdo z nás neexistuje jen jako čisté vědomí a stále zde je ta občas obtěžující přítomnost fyzického (a skutečného) těla, tak nejsme schopni přesunout svůj život do virtuální reality. Fyzický a virtuální prožitek je něco diametrálně odlišného.
Tím nechci virtuálno zatracovat, ale myslím si, že jeho potenciál využijeme plně až ve chvíli, kdy jím nebudeme nahrazovat věci, které jinde než v offline světě proběhnout nemohou a při kterých se dostáváme do skutečného (a tím pádem často i bolestného) kontaktu s druhou stranou.
Tři zásadní otázky
Tolik ke kontextu a teď praktičtěji. Hledáte‑li nový směr, je vhodné položit si tři zásadní otázky. Co umím? Co mi dává smysl? Co dokážu zpeněžit? Otázka „Co mě baví“ tam není zcela záměrně a dále vysvětlím, proč ji nepovažuji za relevantní.
1. Co umíte?
Předpokládám, že to, co jste dělala dosud, ale to teď ponechme stranou. Když jsem se při pohovorech ptala kandidátů, co umějí nejlíp, málokdo mi byl schopný odpovědět. Nezajímalo mě, co studovali a co dělali doposud, to jsem si přečetla v jejich životopisu. Chtěla jsem vědět, v čem jsou dobří, co je jejich silná stránka, i kdyby to mělo být sudoku. Bohužel mám pocit, že se již od základní školy tak moc soustředíme na to, abychom zlepšili to, v čem dobří nejsme, že zapomeneme, co bylo to, co nám skutečně šlo.
Existuje zkratka, jak se toho dobrat rychleji než usilovným sebezpytováním. Vyjděte z toho, co po vás vaše okolí nejčastěji chce, co od vás potřebují vaši přátelé a s čím za vámi chodí. Napoví vám to jak obsahově, tak formálně. Chodí se poradit o něčem konkrétním? Chodí si pro pomoc? Pro podporu? Na kafe, které děláte nejlíp v širokém okolí? Často nám to, co umíme nejlíp, připadá příliš obyčejné, než aby to mohlo být zajímavé.
2. Co vám dává smysl?
Kvůli čemu ráno vstáváte? Co pohání váš svět? To, co vám dává smysl, je při práci daleko důležitější, než to, co vás baví. Smysluplná práce je o dost trvalejší záležitost než práce zábavná. Navíc vám vztahování se ke smyslu dává sílu překonat i nějaké dílčí nepohodlí. Zábavu opustíte, jakmile zábavná být přestane, což bývá docela brzy. Tím nijak nezpochybňuji, že práce může být jak zábavná, tak smysluplná, nicméně pokud bych měla vybrat jen jedno z toho, zábava to nebude.
Jak poznat, jestli to je to pravé? Tak se zamyslete: Co byste dělala, pokud by všechny vaše životní potřeby byly uspokojené? Kdybyste nemusela vydělávat a byla omezena skutečně jen tím, co máte chuť dělat, a ničím jiným? A zkuste na to přijít co nejkonkrétněji, skutečně si takový život vizualizujte do značných podrobností.
Ty detaily jsou důležité. Protože vágní představa typu chtěla bych někomu pomáhat nebo dělat něco pro přírodu vás nikam neposune. Při vymýšlení detailů musíte sahat daleko hlouběji, musíte kombinovat a vytvářet nové věci, a když u toho budete pozorovat, jak se vám to líbí, jestli je to skutečně to pravé, nebo se někde zaseknete a už ta představa nebude tak příjemná, pak vás to velmi dobře nasměruje k tomu, kudy se ubírat dál.
3. Co zvládnete zpeněžit?
Není to tak banální otázka. Dejme tomu, že skvěle zpíváte a opravdu tím žijete. Dává vám to smysl. Skvělé – a umíte to prodat? Dokážete zpívat před jakýmkoliv publikem? Víte alespoň přibližně, kde by o vaše vystoupení byl zájem? No, mnoho z toho se dá naučit za pochodu, ale není to dobrý nápad ve chvíli, kdy máte už tři měsíce nezaplacený nájem. Přes všechny hluboké řeči jsou peníze velkou motivací pro to, proč většina z nás pracuje.
Nemusíte si vybírat práci podle výše mzdy, ale měla byste mít jasno, že to, co chcete dělat, vám je schopný a ochotný někdo zaplatit. Že pro vás je místo na trhu. A že si to místo budete umět najít a uhájit. Je to klíčové při rozhodování, jestli chcete hledat práci jako zaměstnanec, být na volné noze či dokonce začít sama podnikat. I v případě, že budete dělat pokaždé tu stejnou práci, to budou diametrálně odlišné situace a ne každý je tak variabilní, aby dokázal zvládat nebo střídat všechny tři polohy.
Obávám se, že jsem nabídla daleko víc dalších otázek než odpovědí. Ale mám pocit, že jestli někdy bylo možné dávat na podobné otázky jednoznačné odpovědi (a já o tom pochybuji), tak teď to rozhodně možné není.
Nikdo nevíme, jak se budou věci vyvíjet. A to, co nám pomůže nejvíc, bude naše vnitřní stabilita a schopnost najít si v jakékoliv situaci své místo, protože vím, co od sebe můžu a nemůžu čekat. Co můžu nabídnout a co ustojím. Pak nemusím řešit dilema, jestli volit poslání, nebo peníze. Za jistých okolností lze obojí skloubit. Doufám, že vás k tomu některé odpovědi na výše položené otázky dovedou.
