Větší frustraci jsem ještě nikdy necítila. Konečně mám nakročeno k dlouho odkládané životní změně a místo úlevy cítím jen další stres: nevím, jak začít milovat sama sebe a proč by to mělo být důležité. Ačkoli dle dostupných návodů sebeláskuji už měsíce, na mém prožitku klidu a osobní spokojenosti to nepřidalo zhola nic. Co tedy vlastně je ta sebeláska? Jen nějaký důmyslný trik? Co nám má přinést? A proč je kolem ní takový humbuk?
Moje první setkání s tímto fenoménem proběhlo před lety v knihkupectví, kde na mě mezi mnoha jinými seberozvojovými tituly vyskočila i jakási učebnice sebelásky. Poté mě postupně začaly pronásledovat i tipy z různých článků v barevných časopisech – jeden popisoval, jak zažít sebelásku ještě dnes, druhý uváděl deset kroků, jak se do sebe zamilovat jednou provždy.
Přidaly se také nabídky na meditaci a na nákup různých předmětů pro rituály sebelásky. V téhle fázi jsem téma ještě brala spíš vlažně. Vrchol přišel, když mi moje velmi blízká přítelkyně na rodinné oslavě řekla: „Tak už čtrnáct dnů zkouším tu sebelásku a cítím se opravdu skvěle.“ A právě tenkrát jsem se rozhodla sebelásku začít brát jako další nevyhnutelný milník svého rozvoje.
Slovo sebeláska mi totiž do té chvíle připadalo, především díky sociálním sítím, silně nadužívané. Brala jsem ji spíš jako další virální marketingový tahák, jak zvýšit sledovanost různých ezo projektů a propagátorů, než jako důsledek hlubokého sebepoznání a přirozený vedlejší produkt na cestě k sebepřijetí, jak jsem pojem vnitřně vnímala já.
Nicméně mě sebeláska přitahovala: toužila jsem to vyzkoušet, zamilovat se do sebe, zažít tu největší změnu ve svém životě, jak zněl příslib z mnoha stran. Tolik návodů, tolik technik, tolik úspěšných sebemilujících. Lákala mě hlavně slibovaná instantnost.
Jsem krásná a mám se ráda
Tak jsem tedy také začala praktikovat sebelásku. Přesně podle všech těch doporučení. V jednu chvíli jsem dokonce byla skutečně přesvědčena, že když si budu do zrcadla pravidelně nahá říkat, jak nádherná jsem, jak upřímně se miluji a jakou hojnost v životě mám, bude to stačit. Zkrátka bude. Musí.
A tak jsem si to často říkala, také jsem často sama sebe objímala a do toho zapáleně četla všechny ty afirmace na růžových kartičkách s mandalami a peříčky. A samozřejmě také hodně meditovala se svým vnitřním dítětem, snažila se nebrat si mínění druhých osobně a především objevit v sobě vnitřní bohyni.
Dělala jsem to pořád. Zase a znovu dokola. A pořád nic. Žádná změna k lepšímu životnímu pocitu, k té vytoužené životní spokojenosti se nekonala. V uspokojování základních potřeb jsem nadále sama sebe nechávala až na krásném posledním místě a pak byla vytrvale smutná, že si mě nikdo z mých blízkých neváží a nechce pro mě z lásky nic udělat.
Pořád jsem měla nutkavou tendenci všem znovu dokazovat, jak všechno zvládnu na jedničku sama, bez pomoci, a možná přidám i něco navíc. Jen aby mě pro mou pracovitost a neutuchající motivaci milovali a přijímali dál.
Také jsem i přes hluboké vyčerpání dál pomáhala v různých charitativních projektech. Jen si představte obrázek superženy: se čtyřmi dětmi, třetinovým pracovním úvazkem, vyšperkovanou domácností. Vaří teplé večeře a má ještě spoustu volného času na shánění sponzorů a pořádání beneficí pro různé hospice a nadační fondy. A přitom vůbec netuší, že koná ze svého hlubokého nedostatku.
Také jsem nikdy nikoho, kdo potřeboval pomoci, nedokázala odmítnout. I když jsem si plně uvědomovala, že bych pomoc nejvíc potřebovala sama. Kdykoli si moje tělo v té době řeklo o pozornost, zahnala jsem ho sebeláskujícími větičkami zase na pár týdnů do ticha a předstírala jsem sama před sebou, že moje bolest byla jen výjimečnou epizodou. Ach.
Ano, mám se ráda. Konečně!
Když tento výčet své sebeláskující cesty dnes po sobě čtu, cítím jen hluboký soucit. Soucit se svým tehdejším já, s jeho nevědomostí a naivitou. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale definitivní uvědomění, že tohle všechno vlastně vůbec dělat nechci, že to nejsem skutečná já, ale pouze moje po lásce a přijetí toužící zraněná část, mě dojalo. Ostatně jako mnoho dalších objevených formujících skutečností vlastního života.
Najednou mi jde sebe sama dávat na první místo a vůbec ne s pohrdavým zadostiučiněním, nýbrž ve velké laskavosti. Najednou také jde nechat si ve všem, na co nestačím, pomoci a necítit u toho neschopnost. Najednou nemusím za každou cenu celému světu dokazovat, jak schopná jsem.
Mohu s laskavostí a soucitem odmítnout a neohrožuje to můj pocit bezpečí. A také moje tělo si po tolika hluchých desetiletích oddychlo, že už se zase slyšíme a umíme být ve spojení.
Sebeláska zkrátka nejde uměle naučit u zrcadla. Není to jakási část, která vás zachrání a přinese vám pocit spokojenosti. Skutečná sebeláska vzniká z hlubokého poznání sebe sama, tedy z pozornosti zaměřené dovnitř. Je také pouze jedním z kroků v postupném, mnohem obsáhlejším procesu sebeuvědomění.
A ten potřebuje svůj čas. Nemůže být diktován zvnějšku jako předepsaná instantní procedura. Vyvíjí se tím, jak se nám daří pochopit hloubku našeho vlastního příběhu, který nás zformoval do takové podoby, jakou právě jsme. Dejte si proto prosím tolik času, kolik potřebujete, a nespokojte se jen s povrchní variantou sebelásky, která nás jako jednoduché řešení problému může velmi přitahovat.
Maruška Hrubínová, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
