Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Pravidlo sta procent

Není třeba hledat složité návody na život. Stačí důsledně uplatňovat jednoduchá pravidla.

K sebekoučování mne přivedla poměrně tvrdá zkušenost se systémem české i anglické zdravotní péče. Byla jsem propuštěna z (české) léčebny, normální, prohlášena za zdravou, celý život před sebou, a co teď? Proč jsem sáhla po časopisu s přílohou o koučování, jsem tehdy před deseti lety vlastně ani nevěděla.

Ale hledala jsem, víceméně podvědomě. Byla jsem na cestě do práce v zahraničí, před sebou dlouhé letní večery při hlídání sto padesáti dětí na letním jazykovém táboře. V onom magazínu jsem poprvé objevila něco a někoho, kdo mluvil o sebehodnotě, sebelásce a sebe‑vědomí, o ústředních hodnotách a o tom, jak žít v souladu s nimi.

O vytvoření vize pro svůj život, o nastavení cílů středně‑ i krátkodobých, které jsou s touto vizí v souladu, o strategickém plánování, činech, zvycích a síle plného soustředění (focus), ale i o intuici a žití v proudu, o plnění si snů a bytí nohama na zemi, v materii, zároveň.

Co mne však asi zaujalo nejvíc, bylo Pravidlo číslo jedna!

Pravidlo číslo jedna sebekoučování (a předpokládám, že – v konečném důsledku – i veškeré psychoterapie) je: Převzít stoprocentní zodpovědnost za svůj život.

Ano. Stoprocentní.

Ano. Za všechno.

Pokud mi není méně než osmnáct let, pak všechno, co se v mém životě děje, je nikoliv moje chyba (natožpak vina, jak to máme coby potomci křesťansky založených předků zhusta naloženo), ale zodpovědnost. To pravidlo mne víc než zaujalo – rozhodla jsem se to vzít za správný konec.

Začít se dá kdekoliv, začala jsem se tedy dívat, jak to mám. Zprvu jsem byla dost vyjevená až zděšená, ale v tomto sebe‑cvičení jsem pokračovala. Zní to prostě, ale není to až tak úplně jednoduché. Zato to rozhodně stojí za to.

Co všechno to obnáší?

Tak například, když dodržuji toto pravidlo (a zdaleka se mi to nedaří vždy), pak si přestávám stěžovat na problémy a začínám se orientovat na jejich řešení. Problémy a jejich řešení se stávají výzvami, jakousi seberozvojovou hrou. Ne, nepřeháním.

Z už zase je kuchyň plná nádobí se stane no, prostě je asi nejsnazší to umýt hned po jídle, a bude… vymalováno. (O malování mi ani nemluvte…) Ano, to je poněkud triviální příklad, ale ruku na srdce, kolik takových drobných vysávačů energie denně potkáváme? Dneska myju nádobí ráda, protože vím, že je to dobré… pro všechny zúčastněné.

Ve složitější situaci, například pokud v pracovním životě neustále narážím na to, že nestíhám či nejsem schopna dodržovat termíny, jsou dvě možnosti, jak se k tomu stavět.

Můžu hrát mrtvého brouka, i nadále nestíhat a vypracované projekty a úkoly odevzdávat po termínu, a v důsledku tím štvát všechny okolo a ztěžovat práci jim – nebo se můžu podívat na jádro pudla:

  • V čem je opravdu problém?
  • Jsem objektivně málo efektivní? A co je za tím?
  • Nebo je objem práce objektivně příliš vysoký a nároky na mě přehnané?

A pak se k tomu tak postavit, zodpovědně: podle toho, v čem je problém.

Pokud je to o nedostatečném sebevědomí, které mi brání věřit si a věci dělat hned a rozhodně, pak požádat o pomoc, nebo najít pro sebe techniky řízení času či takové, které mi pomohou lépe se rozhodovat, co je opravdu důležité (a nejen co „hoří“). A/nebo také promluvit si o situaci otevřeně s kolegy či nadřízeným.

Je docela dobře možné, že jde o kombinaci obojího. V každém případě jde o to k věci přistupovat tak, že situaci jste schopni (buďto s pomocí, nebo sami) řešit. Ano, je to selský rozum (common sense v angličtině), ten ale nebývá zas tak selský, tedy běžný.

Zodpovědnost vlastně vychází ze slova „odpověď“: jak odpovídáme na situace v našem životě. Tyto odpovědi se dají měnit, nejsou tesány do kamene.

Vím, že se můžu změnit, a změnu vítám. Nedržím se zuby nehty onoho taková já jsem, jiná už nebudu. To si dnes mohou dovolit možná tak… no, vlastně nevím, kdo.

Vyhledám možná průvodce v podobě moudré knihy či pomocníka v podobě kouče či terapeuta. Přestávám své výsledky a situace, v nichž se nacházím, svádět na druhé, či je z nich přímo vinit. Přestávám hrát roli oběti (třeba i skryté).

Závist jako kompas

Uvědomuju si, kde všude necháváme druhé překračovat své hranice. Hledám cesty, jak to změnit. Uvědomuju si, kde mi co uteklo, kde jsou energetické a jiné životní „leaks“, ony vysávače. Uvědomuju si, co vlastně potřebuju doopravdy a co chci. Začíná se probouzet intuice.

Uvědomuju si, že i závist je v tomto užitečným kompasem – co druhým závidím a proč, a co to znamená pro můj život? Pravidlo pěti proč mi v této archeologii závisti může pomoci. (Tedy, co závidím, a proč? A to závidím proč? A proč a proč a proč? Dokud nebudu na pomyslném dně, u kořene.)

Nastavuji si svůj život, nebo se o to alespoň snažím, tak, abych mohla toto pravidlo žít a mít svoje potřeby naplněné. A za svými sny nejen jít, ale také je žít tady a teď a užívat si to.

Zbavuju se toho, co mi neslouží – chuck it in a fuck it bucket. Nechám to jít. Často bývá způli vyhráno, když ve svém životě prostě jen odložím to, co již nepotřebuji. Na místo nefunkčních vzorců a vztahů mohou a přijdou nové, zdravější.

Zjednodušuji, zjednodušuji, zjednodušuji.

Odpouštím, ale nezapomínám. Začínám komunikovat příměji a jasně. S těmi, kterých se to týká.

Jednoduše, důsledně

Ve výsledku to má efekt osobního updatu. Něco jako vytvoření Já 2.0 programu. Říká se, že změna zvyku trvá minimálně 21 dní. Tak proč to nezkusit. Vzít stoprocentní zodpovědnost za svůj život na tři týdny a sledovat, co to se mnou dělá a udělá.

Pro začátek stačí si být tohoto pravidla stoprocentní zodpovědnosti vědom/a a sledovat, jak se v mém životě projevuje. Kde všude je porušuji a nechávám druhé rozhodovat za sebe, předávám svou osobní moc a sílu?

Využívejte celý web.

Předplatné

Tento jediný princip může změnit váš život. Můj změnil a mění. K lepšímu: můj život je čím dál tím víc opravdu můj, nikoliv jen výsledkem defaultního nastavení z dětství, výchovy. Neříkám, že to jde přímočaře a je to úplně snadné, ale… jsem za to ráda. Skoro mám teď chuť si vyrobit „stoprocentní“ prstýnek nebo nějaký jiný šperk, který bych nosila na sobě pro každodenní připomenutí i nadále.

P. S.: Nevím, zda budu někdy moci fungovat bez léků, nicméně přijímám zodpovědnost i za své nevědomí a jeho projevy. Není to moje chyba… je to moje… víme co.

Irena Ellis

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Mějte mě rádi

O přijetí si říkáme různě. Působíte odtažitě, nebo byste se pro druhé rozkrájeli?

12 min

Léčení narcismu

Nechtějte po narcisovi, aby naráz odložil vše, co mu pomáhá překonávat vnitřní bolest.

21 min

Jsme jedno

Přežití lidského druhu závisí na naší schopnosti rozšířit svou perspektivu.

20 min

Umění být nešťastný

Smutek musíte přijmout a čekat, až odezní. Naučte se být nešťastní konstruktivně.

9 min

Moje cesta z deprese

Deprese nepřijde jen tak. Čím pro ni nevědomky vytváříme podmínky?

8 min

Otevřít audio sekci