Má‑li být péče o dítě s psychickými problémy účinná, měl by na ní participovat pedagog, psycholog, pedopsychiatr a také rodič dítěte. Každý z nich má svou exkluzivní a nezastupitelnou roli. A právě role rodičovská mě poslední dobou zajímá víc než kdy jindy. Rezonuje ve mně, přitahuje mou pozornost, mnohdy vzbuzuje širokou škálu emocí a vede k motivaci napsat tento článek. Jeho poselstvím je povzbudit rodiče k tomu, ať výše uvedenou odbornou pomoc (cítí‑li potřebu, ale i pouze nejistotu) pro své dítě hledají a hlavně včas. Ať se nenechají odradit faktem, že zejména v dnešní – covidové a postcovidové – době je situace obzvlášť nepříznivá, čekací doby u dětských psychologů či psychoterapeutů pracujících s dětmi dlouhé. Ať úsilí najít pomoc pro své dítě nevzdají a řešení situace zbytečně neodkládají.

Více než třicet let pracuji na škole při psychiatrické nemocnici. Věnuji se dětem a dospívajícím ve věku od 7 do 18 let, jejichž psychické potíže jsou závažné natolik, že vyžadují hospitalizaci. S rodiči, kteří se dlouho správnému – rozuměj: pro dítě prospěšnému – postupu vyhýbají, se setkávám nejen tady, ale také ve své soukromé ambulanci, a není jich málo.

Nazvala jsem si je Rodiče dlouho přešlapující na místě. Tato speciální a ne vzácná kategorie rodičů tak dlouho odkládá řešení poruch chování svého potomka, až je pozdě. Jsem si vědoma síly slova pozdě a zároveň i toho, že existuje rčení: „Nikdy není pozdě.“

Rodiči přešlapujícími na místě mám na mysli ty, kteří už od raného věku svého dítěte tuší, že něco není v pořádku, a sami si nalhávají, že to tak není. V lepším případě hledají odpovědi na své otázky u různých odborníků z řad pediatrie, psychologie, pedopsychiatrie, neurologie.

Přestože se tito odborníci shodnou a doporučí, jak je vhodné postupovat, rodiče jejich rady jednoduše neakceptují, zejména jedná‑li se o radikálnější krok, jako je například umístění dítěte do specializovaného zařízení.

Mnohdy takto uplyne několik let a dítěti se včas nedostane náležité odborné péče. Ta většinou přichází až v čase, kdy jsou rodiče zcela bezradní. Vybavují se mi příběhy váhajících rodičů, kteří nechali situaci eskalovat až do bodu, kdy je dítě fyzicky napadlo, jiné plánovalo jejich vraždu nebo další vytáhlo na matku nůž.

Kam až to necháte zajít?

Na místě přešlapující jsou též rodiče, kteří dlouho bagatelizují nebezpečné varovné signály v chování svých dětí: noční toulání se, hrubé nadávky na jejich adresu, vyhrožování, příležitostný kopanec nebo žduchanec, domácí krádeže, podvodné manipulace s jejich platebními kartami, surové zacházení se sourozenci, podvody s hrami na počítači… Na jejich obhajobu od rodičů slýchám, že jsou v pubertě, že to je dnes taková doba a podobně.

Nejde jen o poruchy chování, ale i jiné psychické problémy. Setkávám se s dlouhodobým trivializováním vážných úzkostí dětí, popřípadě přehlížením patologického chování – kompulzivního kontrolování, mytí… Přestože jim chování jejich potomka „trochu vrtá hlavou“ a něco si o problému přečetli na internetu, nechají své dítě několik hodin denně se mýt klidně rok i dva. Nechají se vyhostit z ložnice, protože pro jejich dítě je to „ten správný nekontaminovaný pokoj“, ve kterém chce spát, po příchodu z práce jsou ochotni se vysvléct na prahu a běžet do sprchy, aby jejich třináctiletý syn zase „nedělal cirkus kvůli bacilům“…

Nepřestává mě udivovat, proč mnohdy inteligentní a vzdělaní rodiče nechávají své dítě tak se trápit. A že to trápení je, o tom není pochyb. Úzkost je definována jako předtucha nebezpečí, předtucha nějaké hrozby. Dítě vlastně prožívá pocit ohrožení, i když reálně aktuálně žádné nebezpečí nehrozí. Úzkost někdy děti až fyzicky bolí – a to doslova. (Úzkost i deprese mohou být manifestovány jako bolest těla.)

Přešlapující rodiče také například dovolí, že jejich potomek celé týdny nechodí do školy. Dítě argumentuje tím, že se bojí, popřípadě že ho bolí hlava nebo břicho, a rodiče omluvenky píšou a píšou dokola. Na jedné straně ho litují, na druhé jsou nazlobení. Mnohdy prožívají emoční koktejl a k tomu nevědí, co mají dělat. Nemají to vůbec lehké. Často svádí s dítětem ráno boje, aby ho k odchodu do školy přiměli – prosí, brečí, křičí, vyhrožují, vydírají, pak bohužel rezignují a řešení situace se pohne až poté, co v rodině intervenuje pracovnice sociálně‑právní ochrany dětí.

Rodiče z této kategorie tolerují každodenní několikahodinové používání počítače nebo mobilu často i v noci. Popřípadě mnoho měsíců „nevidí“ hustě pořezané zápěstí nebo předloktí své dcery a „neslyší“ její opakované stesky, že se necítí dobře, že by chtěla zajít za psychologem. Jednoduše nezakročí. („Víte, já jsem to našim říkala už dávno, ať za někým se mnou zajdou,“ se slzami v očích mi nedávno ukazovala zraněné zápěstí čtrnáctiletá dívenka. „Ty myšlenky už nešlo vydržet, fakt…“)

Nezakročí ani v případě, že se syn nebo dcera setkává s nevhodnými kamarády a mají důvodné podezření (a někde hluboko v sobě vlastně jistotu), že jejich potomek užívá návykové látky. To se mnohdy brání slovy, že přece neporuší důvěru mezi sebou a dítětem tím, aby po něm chtěli vzorek moči. Vzpomínám si na situaci, kdy během mé konzultace s rodiči otec zavolal synovi a opatrně se ho zeptal: „Víš, jsem tady s paní terapeutkou a povídáme si, že by bylo fajn, kdybys dal vzorek moči, to je přece jedno, když říkáš, že jsi v pohodě, ne?“ Odpověď Běž do pr… a bouchnutí telefonem nešlo neslyšet. A tak rodiče čekali dál…

Co posilujeme, to přetrvává

Důvodů, proč „přešlapující“ rodiče nejednají dřív, je zřejmě celá řada. Například vyhýbání se řešení ve smyslu – když zavřu oči, problém neexistuje. Možná prožívají stud při představě, že by šli se svým dítětem k psychologovi nebo speciálnímu pedagogovi. Také mohou cítit obavy z výsledku, co by se tam dozvěděli.

Důvodem může být jejich velká nejistota, zda to, jak se jejich dítě chová, přece jen není normální. Pochybnosti o tom, jestli oni sami nepřehánějí a nejsou zbytečně přecitlivělí a „hysteričtí“, rozpaky z vlastních rodičovských kompetencí a podobně. Společným jmenovatelem všech je fakt, že je pro ně z různých důvodů těžké ten správný krok uskutečnit.

Kognitivně‑behaviorální terapie rozlišuje čtyři druhy učení. Jeden z nich je operantní podmiňování. Podle teorie operantního podmiňování, jejímž autorem je B. F. Skinner, je pravděpodobnost určitého chování určována jeho následky.

Když po určitém chování následuje odměna (zpevnění), tak se zvýší jeho pravděpodobnost, zatímco když následují nepříjemné následky, „trest“ (oslabení), bude se opakovat méně; trestem není míněn fyzický trest. Jde o takzvaný A‑B‑C model, kde A je podnět – B je reakce – C je následek.

Jestliže rodiče na nežádoucí chování svých dětí nereagují, tak ho vlastně posilují. Čím delší dobu bude tento proces trvat, tím pevněji se dané chování zafixuje a má tendence stát se trvalým vzorcem chování jedince.

Ráda bych proto rodiče, co váhají, inspirovala a pobídla ke konkrétní akci: nepřešlapovat, ale vykročit! Pokud jste již kompetentní odborníky navštívili, je vhodné začít s realizací příslušných doporučení – už.

V případě, že se nacházíte ve stadiu rodičovské nejistoty – též je dobré vykročit. Vykročit minimálně směrem k nejbližší pedagogicko‑psychologické poradně, kde lze problém prokonzultovat. Je‑li dítko už školou povinné, lze též například oslovit školní psycholožku či speciální pedagožku a poradit se.

Pokud máte zábrany opravdu velké, je možné vytočit číslo kterékoli linky důvěry a vaši situaci probrat. Linky důvěry jsou anonymní a pracovníkem můžete být nasměrováni k optimálnímu řešení.

A jak je to vlastně s úvodním radikálním výrokem: „pozdě“ a nadějeplným rčením nikdy není pozdě? Já jsem přesvědčena, že platí: Raději pozdě než vůbec.