V době předinternetové jsme zpravidla prokrastinovali pleněním ledničky. V současnosti spíše mlsáme levný dopamin na sítích. Sice se po něm netloustne, ale má řadu nebezpečných rizik. Digitální psychologie nabízí cestu k vědomé konzumaci online obsahu.

„Dnes jsem byla na internetu jen dvě hodiny,“ řekla mi kamarádka s viditelnou hrdostí. Znělo to jako úspěch, a přitom jde o číslo, které ještě před deseti lety bylo považováno za alarmující. Průměrný člověk v současnosti tráví dvě až tři hodiny denně aktivní konzumací digitálního obsahu a další dvě až tři hodiny je připraven reagovat na každé pípnutí. Není výjimkou vzít telefon do ruky třeba stokrát denně.

Co to dělá s mozkem? Výzkumy u dospělých i dětí ukazují, že dlouhodobá expozice rychlým obsahem může vést k řídnutí mozkové kůry – zejména v oblastech zodpovědných za pozornost, soustředění a emoční regulaci. Jako bychom mozek učili, že nic nestojí za delší pozornost než třicet vteřin. A mozek se učí rychle.

Sedíme u počítače, pracujeme na důležitém úkolu a najednou si všimneme notifikace. Jen se rychle podívám, řekneme si. Dvacet minut rejdíme bezcílně po internetu a po návratu k rozdělané práci marně vzpomínáme, kde jsme vlastně přestali. To nejsou jen ztracené minuty. Jsou to takzvané resumption errors – chyby při navazování. Po každém přerušení činnosti mozku trvá průměrně 23 minut, než se plně vrátí k původní činnosti. A s každým přerušením stoupá pravděpodobnost chyb.

Zajímavé je, že pouhá přítomnost telefonu poblíž – i když je vypnutý, obrácený displejem dolů – snižuje kognitivní kapacitu. Jako by část pozornosti byla neustále v pohotovosti, připravena reagovat.

Cukrová dieta pro mozek

Krátká videa, nekonečné feedy, lajky, notifikace… Všechny tyto drobné interakce spouštějí malé dávky dopaminu, hormonu odměny. Je to jako krmit mozek neustálým přísunem malých sladkostí namísto výživného jídla. Čím více konzumujeme, tím více toužíme, ale tím méně uspokojení další dávka přináší.

Při sledování krátkých videí se mozek adaptuje na rychlý přísun stimulace. Postupně ztrácíme schopnost soustředit se na pomalejší, komplexnější a hlubší obsah, jako je kniha, dlouhý rozhovor nebo ticho přírody.

Někdy můžeme mít pocit, že se v nás přou dvě bytosti: ta, která touží po klidu a soustředění, a ta, která automaticky sahá po telefonu při každém náznaku nudy. Která z nich nakonec zvítězí, záleží na tom, kterou z nich každý den krmíme. Neuroplasticita naštěstí funguje i v opačném směru – mozek se dokáže znovu naučit hlubokému soustředění, ale vyžaduje to vědomé úsilí a trpělivost.

Příslušnost a emoční nepohodlí

Jsme tvorové společenští, vždycky jsme byli. Pradávný strach z odmítnutí a touha po přijetí jsou stále zakódovány hluboko v mozku. Sociální média tuto potřebu dokonale využívají. Každým kliknutím se zařadíme do určité skupiny a vysíláme signál: „Patřím k vám.“ Algoritmy nás stále přesněji třídí do skupin podle našich zájmů, hodnot, přesvědčení.

Tak vznikají takzvané digitální kmeny. Vytvářejí se kolem nás bubliny, v nichž vidíme především obsah rezonující s našimi názory. Ztrácíme páku pro kritické myšlení, jelikož stále méně potkáváme pestrou názorovou diverzitu. Například – čím více videí o ADHD uvidíme, tím více se jako ADHD budeme cítit. Kruh sebenaplňujících se proroctví se uzavírá. Cítit, že někam patříme, že jsme pochopeni, je příjemné. Ale za jakou cenu?

Navíc často saháme po telefonu ve chvílích emočního nepohodlí, když se cítíme osamělí, nervózní nebo se nudíme. Digitální obsah se stal nástrojem pro regulaci emocí. Problém je, že neřeší jejich příčinu, pouze je dočasně překrývá. Jenže každý takový manévr oslabuje naši schopnost skutečně regulovat emoce: nechat se jimi vést k poznání vlastních potřeb a rozhodovat za sebe. Ne prostřednictvím automatismů, které v nás spouštějí reklamy a některé zpravodajské kanály.

Většina reklam má za cíl vyvolat pocit, že nejsme dost nebo nemáme něčeho dost. A že bychom měli nakoupit, abychom se cítili líp. Dovolíme jim to? Nebo chceme zpátky moc rozhodovat o sobě? Bez schopnosti emoční seberegulace jsme totiž snadno ovladatelní.

Mohlo by vás zajímat

Jak ustát kritiku

Když vás někdo kritizuje, je přirozené cítit ohrožení. Ničemu to ale nepomáhá.

Přečíst článek

Přitažlivá negativita a příběhy

Negativní informace přitahují pozornost mnohem silněji než pozitivní. Evolučně to dává smysl – přehlédneme‑li něco dobrého, možná přijdeme o příležitost. Pokud přehlédneme hrozbu, můžeme zemřít.

Je už dávno známé, že algoritmy sociálních médií a zpravodajských webů tento princip dokonale využívají. Čím více času strávíme konzumací obsahu, tím více reklam vidíme a tím více tvůrci vydělají. A co je lepší způsob, jak udržet naši pozornost, než hrát na evolučně zakódovanou tendenci reagovat na hrozby? Proto vidíme více negativních zpráv, děsivých titulků a polarizujícího obsahu. Ne proto, že by svět byl nutně horší, ale prostě a jednoduše proto, že negativita se lépe prodává.

Kromě toho lidský mozek miluje příběhy. Dávají chaotickému světu smysl, vytvářejí řád v náhodě. Proto máme tendenci zjednodušovat problémy na lineární narativy s jasnými hrdiny a padouchy. Média a sociální sítě tento princip opět dokonale využívají. Nabízejí jednoduché příběhy místo komplexní reality. Ve zjednodušeném světě má každý problém jasnou příčinu a řešení.

Tento jev se nazývá „iluze porozumění“ – máme tendenci si myslet, že složitým tématům rozumíme. Média a sociální sítě nám poskytují zjednodušené narativy a jasné kauzální řetězce tam, kde ve skutečnosti existuje složitá síť vzájemných vlivů. Výzkumy ale ukazují, že když jsou lidé požádáni, aby vysvětlili, jak přesně funguje politika, kterou vehementně podporují nebo odmítají, jejich názory se stávají umírněnějšími a méně polarizovanými.

Politické, ekonomické a sociální otázky jsou totiž nesmírně složité systémy s mnoha vzájemně propojenými proměnnými. Proto je jednou z nejdůležitějších dovedností v digitálním věku schopnost přijmout nejistotu a komplexitu, aniž bychom upadli do přílišného zjednodušování, a posilovat kritické myšlení.

My versus oni

Politické debaty jsou strukturovány jako epizody dramatického seriálu. Není to náhoda. Média formátují politiku jako zábavu, protože to zvyšuje sledovanost. A my se chováme jako diváci sportovního zápasu rozdělení do fanouškovských táborů. Fandění se stává součástí naší identity podobně jako u sportu. Jenže když se stáváme „fanoušky“ určitého politika nebo strany, začínáme vnímat politiku jako zápas, který je třeba vyhrát, ne jako složitý proces správy společných věcí.

Necháváme se prostřednictvím emocí ovládat přicházejícími informacemi, stejně jako u reklamy. Ztrácíme schopnost svobodného rozhodování. Digitální prostředí roku 2025 prohlubuje polarizaci jako nikdy předtím. „My“ versus „oni“ není jen rozdíl v názorech, ale stává se fundamentálním rozdělením do vzájemně nepřátelských táborů. Psychologové nazývají tento jev „efektivní polarizací“ – nejde jen o to, že nesouhlasíme s druhými, ale aktivně je nemáme rádi, považujeme je za méně inteligentní, méně informované, nebo dokonce morálně vadné. Ne‑přátelské.

To vytváří bludný kruh: čím méně komunikujeme s lidmi s odlišnými názory, tím více se prohlubuje naše přesvědčení, že jsou fundamentálně jiní než my. Aktivně hledáme rozdíly, ačkoliv s největší pravděpodobností máme pořád společného více, než si myslíme. A ve vědomí společenské jednoty, nikoliv odlišnosti, nejsme tak snadno ovladatelní. Vystoupit z binárního myšlení vyžaduje odvahu zaujmout třetí pozici – ne „my“ nebo „oni“, ale pozici zvídavého pozorovatele, který se snaží porozumět oběma stranám bez okamžitého soudu.

Pomalost jako luxus

Naše mozkové struktury se vyvíjejí na základě podnětů, kterým jsme vystaveni. V době, kdy průměrná délka virálního videa klesla na patnáct sekund, se začíná objevovat protiproud: slow content. Musíme si ho ale volit a mozek na něj přeučovat vědomě.

Dlouhé dokumentární filmy a podcasty, obsáhlé články – formáty, které vyžadují soustředění a čas, se stávají novým luxusem. Některé platformy začaly vědomě pracovat s formáty podporujícími hlubší, pomalejší a vědomější konzumaci obsahu.

Není to jen otázka délky, ale i záměru a pozornosti. Takzvaný „pomalý obsah“ není určen k rozptýlení, ale k ponoru. Hluboké soustředění je jako okno do jiného světa, který jsme někdy mezi roky 2010 a 2020 začali ztrácet.

Emoce v digitálním věku

Zatímco my se učíme, jak udržet pozornost a nenechat se rozptylovat, cílem tvůrců obsahu je brát a udržet naši pozornost za každou cenu. Je to jako závod ve zbrojení. Pozorujme tedy, co nám bere nejvíc pozornosti. Jaké formáty, témata, emoce…? Kdy máme tendenci ztratit se v digitálním obsahu na delší dobu, než jsme původně zamýšleli? Porozumění těmto mechanismům je prvním krokem k tomu, abychom se stali odolnějšími vůči manipulaci.

Učme se rozlišit mezi obsahem, který v nás vyvolává silné emoce proto, že je skutečně důležitý, a obsahem navrženým tak, aby emoce vyvolával záměrně za účelem udržení naší pozornosti. Ptejme se, kdo vytvořil obsah, který konzumujeme. Jakou má motivaci? Jaký zájem sleduje tím, že upoutává naši pozornost? První a nejdůležitější krok k vědomějšímu vztahu s digitálním obsahem je jednoduchý, ale ne snadný: odstup. Začíná uvědoměním, kdy automaticky saháme po telefonu. Jaký pocit tomu předchází? Nuda? Úzkost? Osamělost?

Metakognitivní uvědomění, tedy schopnost pozorovat vlastní myšlenkové procesy, je jako sval, který lze trénovat. Začněme tím, že si několikrát denně položíme otázku: „Proč teď dělám to, co dělám? Slouží mi to, nebo jsem ve vleku návyku?“ Postupně se tato otázka stane přirozenou součástí našeho dne a začneme rozpoznávat vzorce svého digitálního chování. Když se cítíme rozrušení po přečtení zprávy nebo zhlédnutí videa, ptejme se: „Jakou emoci právě cítím? K jaké akci mě tato emoce vede?“

Často zjistíme, že nás digitální obsah uvrhl do reaktivního stavu, v němž máme tendenci jednat impulzivně – sdílet článek bez ověření faktů, napsat komentář v hněvu nebo pokračovat ve scrollování a doplňovat vlnu vzrušení dalším přísunem hormonů, i když nás to vyčerpává. Vědomá konzumace obsahu není luxus, který si můžeme dovolit, až když máme více času. Je to nutnost pro zachování naší autenticity, kritického myšlení a duševního zdraví v době informačního přetlaku. Pauza mezi podnětem a reakcí je prostorem, kde se rodí naše svoboda.