K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Příběhy rozvíjejí mozek i duši

Čtení na monitoru nebo displeji prochází strukturami mozku jinak než čtení v knize.

Lukáš Šaněk

Lukáš Šaněk

5. 9. 2013

Ten věčný, místy až sisyfovský zápas o to, kdo z nás dvou zvítězí – na jedné straně já, unavený, víčka ztěžklá únavou, na druhé straně bojovník plný sil a elánu. Kolikrát jsem už řekl sám sobě, abych to vzdal a boj odložil na druhý den, ale moje zvědavost, můj chtíč mě vždycky ovládnou. Abych dočetl odstavec, abych dočetl stránku, abych dočetl kapitolu.

Jako dítě jsem dokázal strávit enormní množství času nad knihami. Ne vždycky se mi hodily ke studiu ve škole, ale každá jedna mi přinesla něco ze svého malého universa. Mohl jsem s nimi cestovat do vzdálených vesmírů, putovat s elfy a obry, objevovat skrytá místa nebo jen získávat podněty k zamyšlení.

Dnes ke knihám uléhám už jen sporadicky. Staly se mými průvodci na cestě k lepšímu vzdělání a ke sdílení moudrosti, ale málokdy podněcují moji vlastní fantazii při stavění mrakodrapů od základů, jen zřídka mi umožní přemýšlet nad tváří mého hrdiny. Málokdy teď zažívám ten zvláštní a smutný pocit, když se na konci knihy musím loučit se svými hrdiny, protože víc stránek tam už prostě není.

Číst, ne jen dekódovat

Příznivý význam čtení si uvědomuje asi každý rodič, ale konečně máme i výsledky výzkumného bádání. Psychologové Raymond MarYork University v Kanadě a Keith OatleyUniversity of Toronto přinesli výsledky studií z let 2006 a 2009. Zjistili, že lidé, kteří často čtou fiktivní příběhy, se zdají být lepšími v chápání druhých lidí, v empatii k nim a lépe se dokážou vžít do jejich pohledu na svět.

Hluboké čtení, které je ochráněno od rozptylování (třeba reklamou nebo odkazy v textu) a naladěno na jemné nuance jazyka, můžeme přirovnat ke stavu hypnotického transu.

Další studie z roku 2010 přesunula střed zájmu na období dětství a prokázala, že čím víc příběhů děti přečetly, tím pronikavější byla jejich schopnost přisuzovat druhým lidem nějaký mentální stav. Dětem se tedy díky čtení zlepšily mentální modely záměrů jiných lidí.

Nedávný výzkum odhalil, že „hluboké čtení“ (deep reading) – pomalé, pohlcující, bohaté na smyslové detaily a komplexní v emocích – je výrazně odlišný zážitek od pouhého dekódování slov, které nastává při běžném čtení například na internetu.

Studie se zabývaly tím, jaký vliv má na čtenáře literatura bohatá na krásný jazyk, literatura, která rozvíjí naši fantazii, literatura, která nás dojímá a podněcuje naše emoce, protože brnká na naše zkušenosti a prožitky. Co se tedy s námi při takovém čtení děje?

  • Při hlubokém čtení a ponoření se do příběhu náš mozek zpracovává na detaily bohatý jazyk plný narážek, odkazů a metafor.
  • Tvoří se přitom mentální reprezentace, které zpracovávají stejné oblasti v mozku jako v případě, že se jedná o scény z reálného života.
  • Dalším nástrojem literatury, jak cvičit mozek, jsou emocionální stavy a morální dilemata.

Pojďme se ztratit v knize

Victor Nell ve své knize Ztraceni v knihách přirovnává hluboké čtení, které je ochráněno od rozptylování (třeba reklamou nebo odkazy v textu) a naladěno na jemné nuance jazyka, ke stavu podobnému hypnotickému transu. Nell zjistil, že čtenáři, kteří si knihu užívají, paradoxně ve svém čtení zpomalí.

Pro mě osobně je to celkem jasná zpráva – vedle odborného textu je třeba najít si čas na to, abych zpomalil a pomalu i četl.

Kombinace rychlého dekódování slov a pomalého pokroku, beze spěchu, dává čtenářům čas nejen obohatit svůj svět novými „zážitky“, ale zároveň jim dává možnost reflexe čteného s vlastními vzpomínkami či názory. Dává jim tak prostor, kde se vytváří vztah s postavami knihy, s příběhy, které vypráví, ale i s osobou autora, který nám předává svoje názory.

Pokud jste se přistihli, že vás čtení z monitoru, displeje vašeho mobilu a/nebo tabletu tolik nebaví, není se čemu divit. Čtení z těchto přístrojů prochází jinými strukturami, než když čteme text na papíru. Byť činnost nazýváme stejným názvem, hluboké čtení a čtení řízené, informační na webu, jsou odlišné – jak ve zkušenostech, které produkují, tak v kapacitách, které vytvářejí. Další a další studie potvrzují, že on-line čtení může být méně poutavé, pohlcující a méně uspokojivé.

Národní nadace pro gramotnost ve Velké Británii vydala výsledky velké studie, které se zúčastnilo přes 34 tisíc dětí (od 8 do 16 let). Studie uvádí, že 39 % dětí a dospívajících alespoň jednou denně použije elektronické zařízení pro čtení, ale pouze 28 % čte informace z papíru. U jedinců, kteří čtou elektronicky, se vyskytuje třikrát menší pravděpodobnost, že jim bude čtení příjemné, a více než třetina z nich neměla oblíbenou žádnou knihu.

Naučit se číst je individuální a těžce odpracovaná dovednost. Pro čtení používáme struktury mozku, které by se jinak vyvinuly pro jiné účely.

Abychom pochopili, proč se zajímat o to, jak lidé čtou (spíš než o to, zda vůbec čtou), je dobré vědět něco o vývoji schopnosti číst. Jak říká Maryanne Vlk, ředitelka Centra pro čtení a zkoumání jazyka při Tufts University, lidé se se schopností číst nerodí. Na rozdíl od schopnosti porozumět mluvenému jazyku a reprodukovat ho, která se za normálních okolností vyvíjí zcela podle našeho genetického „programu“, naučit se číst je individuální a těžce odpracovaná dovednost.

Pro čtení tak používáme struktury mozku, které by se jinak vyvinuly pro jiné účely a – stejně jako u každé jiné struktury – jejichž schopnosti se zlepšují s tím, jak často a jak kvalitně je používáme. Čtení, které je ryze pragmatické a účelové, tak sice zapojuje stejné struktury, ale využívá je jiným způsobem. Jiná kvalita se poté projeví i v budoucnosti.

A vlastně ani tak nejde o to, jestli čteme na mobilu nebo čtečce (protože i v takových případech můžeme zažívat výše popsané), ale jakým způsobem k textu přistupujeme, jakou náladou se obklopíme a co uděláme proto, abychom se nenechali rušit (okolím nebo třeba odkazy v textu).

Využívejte celý web.

Předplatné

Pro mě osobně je to celkem jasná zpráva: vedle odborného textu je třeba najít si čas na to, abych zpomalil a pomalu i četl. Stejně tak jako jsem to dělal dřív – procestovat vzdálené vesmíry nebo se naopak vrátit zpět do historie. Prožívat nemyslitelné, navrhovat neviděné a žít nepoznané. Nedělám to totiž jen pro sebe, ale v důsledku i pro lidi ve svém okolí.

Literatura:
Mar, R. A., Oatley, K., Hirsh, J., dela Paz, J., & Peterson, J. B. (2006). Bookworms versus nerds: Exposure to fiction versus non-fiction, divergent associations with social ability, and the simulation of fictional social worlds. Journal Of Research In Personality, 40(5), 694–712. doi:10.1016/j.jrp.2005.08.002

Diskuse 0