Když jsem minulý týden vyzvedával syna ze školky, poprosil mě, jestli bych domluvil s jednou hezkou maminkou, že by si její Kubík šel po školce ještě pohrát k nám. Maminka souhlasila. „Tak jo, jestli to tatínkovi nebude vadit,“ usmála se na našeho synka. Ten se ujal komunikace: „Nebude mu to vadit, bude rád, protože neni zábavnej, tak k nám aspoň chodí na návštěvu kamarádi, abych se nenudil,“ zahlásil.
Když si pohráli a malého hosta vyzvedla stále ještě dobře pobavená maminka, nedalo mi to.
„Hele,“ udeřil jsem na kluka, „já nejsem zábavnej?“
„Ne, nejsi. Neumíš si pořádně hrát s legem, neumíš řikat vtipy.“
„Na hraní s legem máš bráchu a vtipy umim!“
„Tak nějakej řekni.“
„Jede trabant a na silnici leží hovínko…“
„Ten jsi mi řikal už stokrát. Jinej neznáš. A nevim, co je trabant.“
„Tak přijde chlap k doktorovi…“
„Jo, jo, s tou lžičkou, to je vlastně ten druhej, co umíš. Neni srandovní.“
Sakra. Přemýšlel jsem. Jak byly všechny ty fórky s Hurvínkem? Nic, nic, nic, prázdná hlava.
Umím vyprávět strašidelné pohádky, že se kluk bojí jít na záchod. Umím do nich vložit vtipné pasáže, že se málem počurá smíchy. Ale neumím vtipy. A syn právě přišel do věku, kdy jsou vtipy tvrdou měnou na klukovském trhu.
Nejde jen o mě, že ztrácím respekt, jde i o něho. Když bude znát dobré vtipy, bude ve školce šéf. Zvedne mu to sebevědomí, bude se líp cítit ve společnosti. Třeba se s ním celý život nepotáhne jeho vrozená plachost, jako se táhne se mnou. Když jsem viděl, jak se mu nedávno nechtělo „do chumlu“ na oslavě dětského dne, myslel jsem na vlastní tísně a nejistoty.
Když jsem dnes chtěl připojit pár odkazů na články o humoru, zjistil jsem, že tohle téma naši autoři z nějakého záhadného důvodu téměř důsledně ignorují. Diskuse jsou plné vtipných komentářů, některé články jsou zábavné, ale v rubrikách ani dole mezi klíčovými slovy „humor“ nebo „smích“ nenajdete. Přitom na webu o duši, vztazích, komunikaci a osobním rozvoji by tahle slova měla být viditelná na monitoru ze tří metrů!
A tak mě napadlo požádat čtenáře Psychologie.cz o pomoc. Pojďme dát hlavy dohromady a vytvořme pro začátek pod tímto článečkem databázi dobrých dětských vtipů. Zkusme o nich přemýšlet, co je na nich zábavného, v čem se liší od toho, co pobaví dospělé. Třeba nám to pomůže trochu hlouběji nakouknout do dětských duší i do našeho vlastního zapomenutého nitra.
Plody tohoto „crowdsourcingu“ pak můžeme užívat všichni. Ve školkách bude víc legrace a já se příště budu moci před Kubovou maminkou blejsknout nějakým tím Hurvínkem.
