Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Problém založených klíčů

Neschopnost nalézt doma klíče nebo mobil způsobuje chybná synchronizace mozku, zjistili vědci.

Radek John

Radek John

23. 2. 2012

Už jste někdy hledali věc, kterou jste před chvílí drželi v ruce a jež zčistajasna záhadně zmizela? Nejspíš ano. Stává se to miliardám lidí na celém světě. Přemýšleli jste už, jak dokážete něco tak rychle ztratit?

Neznám nikoho, komu by se to nestávalo. Může jít o knihu, kterou se chystáte vložit do tašky a odnést do knihovny. Peněženku, již nosíte v kapse, ale museli jste ji z nějakého důvodu vytáhnout a teď, těsně před odchodem, ji nemůžete najít. Klíče, které ukládáte jen na dvě nebo tři místa. Všechna jste prohlédli, a nikde nic. Přitom už musíte během dvou minut vyrazit, jinak vám ujede autobus a přijdete pozdě. Nejpodivnější na podobném zběsilém hledání je, že jste tu věc před chvílí měli před očima. Jak mohla tak rychle zmizet?

Najít ji by přece nemělo být těžké. Stačí systematicky prohledat všechna místa, kde by se mohla vyskytovat. V praxi to ale nefunguje. Skutečnost je ještě daleko horší. S největší pravděpodobností jste se na ztracený předmět v posledních několika minutách několikrát dívali, či ho dokonce našli, ale nepoznali a zase odložili.

Příčina jevu tkví ve vzájemném předbíhání dvou oddělených systémů v mozku. Tvrdí to trojice výzkumníků, Grayden Solman, Allan CheyneDaniel Smilek z Waterlooské univerzity v kanadské provincii Ontario.

Věci založené při odchodu z domu nejsou ztracené. Jenom je při mnohdy zběsilém hledání nevnímáme, ačkoliv je kolikrát máme před očima.

Podle studie, kterou zveřejnili v časopise Cognition, se hledání klíčů účastní dva na sobě nezávislé procesy. První je zodpovědný za zrakovou identifikaci předmětů a rozpoznávání, jestli se hledaná věc nachází v zorném poli. Druhý má na starost akční stránku věci – pobíhání po bytě, přehrabování v kapsách či nepořádku na stole a tak podobně. Identifikační systém je podle vědců pomalejší než motorický, což vede k už zmíněnému efektu „nerozpoznání“: I když předmět najdete, neuvědomíte si to a pátráte dál.

Hledej obrázek!

Kanadští vědci ke své teorii dospěli v sérii experimentů. Na začátku zkoumali způsob, jak lidé hledají jeden předmět v množství dalších, pomocí jednoduché počítačové hry.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Pokusné osoby, což byli jako obvykle studenti, viděly na monitoru hromadu čtverců s vepsanými grafickými symboly. Měly najít jeden, jenž nesl určitý obrazec. Čtverce byly naskládány přes sebe. Aby našly ten správný, musely je přemísťovat pomocí myši. Kupodivu se jim v deseti až dvaceti procentech případů stávalo, že už ho měly pod kursorem, ale zase ho pustily.

Výzkumníky neobvykle častá chyba zaujala a rozhodli se ji dál zkoumat. Napřed zkusili otestovat, jestli studenti nezapomínají, co hledají. Požádali je, aby si vedle hledání čtverců ještě zapamatovali několik obrázků. Ty měly zabrat místo v paměti a ztížit hledání. Jenže to se nestalo. Další možnost byla, že si účastníci pokusu obrazce dost neprohlížejí. Vědci proto hru upravili, aby se symbol zobrazil, jen když hráč přejede přes čtverec myší.

Počet chyb se ale opět nezměnil. Badatelé uspořádali ještě pár dalších pokusů, v nichž sledovali pohyby myši. Když pokusné osoby odhodily správný čtverec, tempo hledání se zpomalilo. Jako by část jejich mozku o chybě věděla a snažila se ji napravit.

Detailní rozpoznávání všech předmětů v prohledávané oblasti je pro mozek natolik náročné, že je výhodnější přejít do méně náročného, ale i méně účinného režimu.

Vědci použili i zařízení na sledování očních pohybů. Chtěli zjistit, jestli se chyby neobjevují, když se hráč dívá z nějakého blíže neurčeného důvodu jinam než na prohledávanou hromadu čtverců na monitoru. Nic takového se však nedělo. Problém tedy zřejmě vzniká na vyšší úrovni.

Šetření výpočetní kapacitou?

Ačkoliv důkazy pro teorii nesprávné synchronizace jsou spíš nepřímé, mohlo by na ní něco být. Existenci oddělených systémů k rozpoznávání předmětů a zacházení s nimi popisují i další výzkumníci. O důvodech, proč zpoždění existuje, se dá jen spekulovat. Mohlo by jít o technickou záležitost. Většina z nás by byla ráda, kdyby se počítač spustil hned, jak ho zapneme. Zřejmě to však není možné. I nejrychlejší počítače musí chvíli chroustat, než si k nim můžete sednout a začít na nich pracovat. Jinak to nejde. Mozek by mohl mít také svá omezení.

Využívejte celý web.

Předplatné

Snad jde o úsporné opatření. Mozek je neustále zavalen informacemi, jež musí zpracovávat. Detailní rozpoznávání všech předmětů v prohledávané oblasti je asi natolik náročné, že je výhodnější přejít do méně náročného, ale i méně účinného režimu. Ušetřená výpočetní kapacita se dá použít k řešení důležitějších problémů.

Ať už je to jakkoliv, klíče či peněženka založené při odchodu z domu nejsou ztracené. Jenom je při mnohdy zběsilém hledání nevnímáme, ačkoliv je kolikrát máme před očima. Nejlepší opatření proti tomu je zpomalit. To se ale často lépe řekne, než udělá. Proto je možná lepší požádat o jejich nalezení někoho, jehož mozek je toho ještě schopen.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0