Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč duše potřebuje smutek

Člověk nemůže být jen veselý a šťastný. Bylo by to nepřirozené a nezdravé.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

4. 7. 2011

Pozitivní emoce motivují a odměňují, ale negativní jsou stejně důležité: jsou našimi směrovkami na cestě životem, jsou semafory na našich životních křižovatkách.

Říkal mi nedávno soused odnaproti, že prý v knihkupectví natrefil na mou sbírku básniček. A že si ji tedy v rámci dobrých sousedských vztahů koupil. A že prý jsem to napsala hezky, to ano, ale že je zbytečně moc těch básniček o nehezkých věcech. A to že on nerad, on se všemu nepříjemnému vyhýbá a špatné pocity si raději vůbec nepřipouští.

Dál jsme to nerozváděli. Zůstali jsme u konstatování, že to máme každý jinak. Všichni nemusíme s našimi dušemi (nebo mozky, chcete-li) zacházet stejně. Někdo nechává své pocity volně plynout a někdo se některým z nich brání nebo je odmítá. Každý máme svůj způsob, jak se vypořádávat se vzestupy a pády, které s sebou život přináší.

Paleta emocí

Odžili jsme si ve své kůži už nejeden pátek, víme, co nám dělá dobře a co ne, co ještě zvládneme a co už ne, a druzí ať nám do toho laskavě nemluví. Natož v sobotu ráno u stánku se zeleninou.

Ano, každý to máme trochu jinak. Co člověk, to jedinečný život a jedinečný způsob potýkání se se životními událostmi. Někdo nahlas pláče. Někdo slzy polyká, aby je jiní neviděli. A někoho ani nenapadne, že by nějaké slzy vůbec mohl mít. Někdo se při potížích vzteká a jiný se stahuje do kouta, pln pocitů beznaděje a zmaru. Jeden bojuje s úzkostí, druhý se smutkem, třetí je střídá a u čtvrtého se smutnění s úzkostmi mísí do jediného tíživého životního pocitu. 

Někdo po celý svůj život neustále s něčím zápasí a o něco usiluje, každou chvíli se pere s nepřízní osudu, a někdo celá léta neví, co to jsou problémy, než se mu jednoho dne nečekaně zhroutí svět. Stačí se na zalidněné ulici rozhlédnout kolem sebe – v obličejích lidí najdete celou pestrobarevnou emoční paletu.

Potkáte zajisté i lidi, které nikdy neopouští úsměv. Mají se skvěle, nikdy nepláčou, neznají bolest, strach, úzkost, obavy ani beznaděj. Já v přítomnosti takovýchto chodících reklam na neutuchající bezoblačné štěstí vždycky automaticky zbystřím pozornost – nejspíš se mi těžko věří čemukoli dokonalému.

Ale dobře, uznávám, je to má skepse, co mi brání uvěřit obličejům jak z hollywoodských plakátů. Připouštím, že mohou existovat lidé, jejichž trvalý úsměv je pravý a přirozený. Není dán tím, že neukazují nebo si nepřipouštějí špatné pocity. Oni ty špatné pocity nikdy neměli. Jednoduše nikdy neměli důvod plakat, být smutní, úzkostní nebo bezradní. I takoví šťastlivci jistě jsou. Já jsem však dosud nikoho takového nepotkala.

Radost a smutek jako směrovky na cestě životem

Nejspíš tušíte, kam mířím. Ano, jednoduše nevěřím, že člověk může být jen veselý a šťastný. A nejen to. Dokonce věřím, že být jen šťastný, spokojený a radostný by bylo nepřirozené a nezdravé. Že potřebujeme celou škálu emocí. Že i negativní emoce mají smysl, jinak by nebyly přestály tisíciletí evoluce.

Být pozitivní, šťastný a optimistický je výborné a obohacující, ale tak jako ve všem, i v emocích musí existovat rovnováha. Stejně obohacující jako libé pocity jsou i pocity nelibé. Protože jsou pro naši duši jednou ventilem, jindy impulsem pro zastavení a zamyšlení.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Pozitivní emoce motivují a odměňují, ale negativní jsou stejně důležité: jsou našimi směrovkami na cestě životem, jsou semafory na našich životních křižovatkách, prostředky, kterými nás naše duše naviguje a motivuje ke změně a k růstu.

Možná nebudete souhlasit. Zažili jste dech beroucí paniku, víte, co je srdce drásající smutek, a nevidíte v nich nic přínosného. Dali byste cokoli za jistotu, že už nikdy nebudete mít důvod bát se nebo plakat. Klidně byste přijali věčný úsměv z hollywoodského plakátu a je vám ukradené, co si z něj kdo bude vyvozovat.

Věřím vám to. Naprosto. Některé pocity jsou k neunesení.  Některé paralyzují. Hryžou. Dráždí. Zneschopňují. Izolují. Píchají u srdce. Tlačí v žaludku. Jako obruč svírají hlavu. Obírají o schopnost rozumně myslet. Berou chuť žít. Bolí.

Naučte se truchlit

Ale pokud netrpíme vážnější nemocí, pokud jsme majiteli jinak vyrovnané a přizpůsobivé osobnosti, není proč se nepříjemných pocitů bát. Pokud uneseme úspěch, téměř jistě uneseme i neúspěch. Pokud naše psychika zvládne radost, zvládne, i když jinak a bolestivěji, i žal a úzkost. Ne okamžitě a na povel, možná s pomocí někoho, o koho se můžeme opřít, ale zvládne.

Vytěsňování, odkládání špatných pocitů nám do budoucna uškodí víc než přirozené truchlení či noc probděná v obavách o budoucnost. Pokud strach nevpustíme dveřmi, vleze k nám v noci oknem. Pokud smutku nenecháme prostor v našem sluníčkovém obličeji, jejž nastavujeme druhým, schová se do stínu a ukáže se, jakmile osamíme v přítmí.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mimochodem, zkusili jste někdy, když vám bylo ouvej, udělat přesný opak toho, co vám radil strach? Zkusili jste se neleknout samoty, připustit si obávané pocity a říct si: „Sem s vámi, smutky a úzkosti, i vy ke mně patříte, i vy máte právo na existenci! Ani trochu se vás nebojím!“

Vyzkoušejte na sobě

Udělejte si jednou prostor pro smutnění, buďte připraveni věnovat mu tolik času, kolik bude potřeba. Buďte bez sebelítosti v opravdovém kontaktu se svým smutkem, pozorujte ho, poznávejte ho jako část svého já. Možná budete překvapení, jak rychle pocity odplývají, když se nesnažíme zavírat je do tajných skříněk ani je všelijak odsunovat, uhýbat jim nebo je přehlížet. Přeji hodně štěstí a duševní rovnováhy.

Diskuse 0