Řídíme se řadou pověr, které jsou na první pohled absurdní. Říkáme „Pozdrav pánbů!“, když někdo kýchne, ačkoli nevíme proč. Podle jedné teorie to nařídil papež Řehoř I. Veliký, v rámci boje s morovou epidemií v šestém století po Kristu.

Pověrami prosluli zejména sportovci. Bývají dokonce součástí jejich medailónků na fanouškovských stránkách. Některé jsou přitom pěkně bizarní. Argentinský fotbalový brankář Sergio Goycochea měl ve zvyku před penaltou pomočit branku.

Podle jeho vlastního vyjádření pověra vznikla při zápasu s Jugoslávií na mistrovství světa v roce 1990. Chtělo se mu na záchod, jenže podle pravidel nesměl do konce zápasu opustit hřiště. Vyřešil proto potřebu na místě.

Když došlo na penalty, Argentina zvítězila. Goycochea proto postup zopakoval před penaltovým rozstřelem s Itálií. Kouzlo znovu zabralo. Od té doby začal dnes už šestačtyřicetiletý gólman močit na branku před penaltami pokaždé.

V roce 1986 vyhrála světový pohár Argentina. Mnoho lidí věří, že na vítězství mělo podíl rozhodnutí trenéra Carlose Bilarda. Bilard zakázal hráčům svého týmu jíst kuře, jelikož nosí smůlu.

Tenistka Serena Williamsová se snaží vázat tkaničky před každým zápasem stejně, stejně dlouho se i sprchovat a nosit celý turnaj pořád stejné ponožky.

Svět sportu je prostředí, které vede ke zrodu pověr častěji než například svět profesionálních matematiků. Odlišuje se nějak od ostatních lidských činností? Z pohledu věd o chování přispívá ke vzniku pověr malá předvídatelnost výsledků. Lidská mysl má sklon hledat kolem sebe vztahy příčina–důsledek. Pokud neexistují, vytvoří si je sama.

Podivný tanec holubů

Harvardský profesor psychologie Burrhus Frederic Skinner proslul geniálně jednoduchým experimentálním zařízením: takzvaným skinnerovým boxem. Byla to krabice, do které vědec umístil zvíře. Obvykle mělo za úkol naučit se určitou sekvenci úkonů, po kterých mu vypadlo něco k snědku.

V jednom z nejslavnějších pokusů Skinnera zajímalo, co se stane, pokud bude zvířatům zařízení dávkovat jídlo v pravidelných intervalech bez jakýchkoli spouštěcích podnětů. K pokusům si vybral holuby. Ptáci nemohli padání jídla nijak ovlivnit.

Přesto se snažili – a brzo si osvojili několik pověr, které měly potravu přivolat. Jeden ukazoval zobákem do rohu boxu. Druhý se točil v podivném tanci proti směru hodinových ručiček. Třetí se kýval ze strany na stranu, čtvrtý zvedal pomyslné břemeno.

Pověrčiví lidé měli větší sklon k depresím a k všeobecné úzkosti. Vykazovali silnější tendenci ke kompulzivnímu chování a měli větší sklon k obsesím.

Souvislost s psychickými onemocněními

Italové pod vedením Claudia Sicy zkoumali, jaký mají pověry vztah k psychickým poruchám, zejména k poruše obsedantně kompulzivní (OCD). Obsese je nutkavá nepříjemná myšlenka. Pacienti s OCD si mohou například myslet, že pokud nevykonají nějakou činnost, oni sami nebo někdo z jejich blízkých zemřou. Proto takovou činnost vykonávají, často mnohokrát za sebou (kompulze), jinak pociťují nesnesitelnou úzkost.

Sica a jeho kolegové dali studentům vyplnit dotazníky, které se používají k měření obsedantně kompulzivních sklonů a dalších psychických problémů, zároveň s dotazníkem, který zjišťoval jejich pověrčivost. Pověrčiví studenti měli větší sklon k depresím a k všeobecné úzkosti. Vykazovali silnější tendenci ke kompulzivnímu chování a měli větší sklon k obsesím.

Pověry se rodí, pokud člověk cítí, že nemá kontrolu nad vlastním životem. Snaží se ji získat, a chová se přitom podobně, jako holubi ve Skinnerově pokusu.

Postkomunistické země – ráj okultismu

Australský vědec Beno Torgler zkoumal víru v pověry v sedmnácti státech včetně České republiky a Slovenska. Pokusil se zjistit, co pověrčivost ovlivňuje. Méně pověrčiví byli muži než ženy, a také vzdělaní a starší lidé.

Na horoskopy se nejvíc věřilo v Litvě. Slovensko skončilo jako druhé, Česká republika šestá, poslední byli Nizozemci.

Podobně dopadla víra v talismany nosící štěstí a nejrůznější věštce. Postkomunistické země byly pověrčivější než ostatní státy. Souvisí to asi se vztahem komunismu k náboženství. Pověry náboženství konkurují. Čím víc se v dané zemi chodilo do kostela, tím méně její občané věřili okultismu. Otázkou ovšem je, jestli by nebylo vhodnější považovat náboženství též za pověru.

Zdroje:

• Hájek, T. (2006). Kauzalita, pověry a medicína. Vesmír, 85, 230–234.
• Sicaa, C., Novarab,C. & Sanavio, E. (2002). Culture and psychopathology: superstition and obsessive–compulsive cognitions and symptoms in a non‑clinical Italian sample. Personality and Individual Differences, 32, 1001–1012.
• Togler, B. (2007). Determinants of superstition. Journal of Socio‑Economics, 36, 713–733.