K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč lžeme sami sobě

Dokážeme být čestní a důvěryhodní alespoň při pohledu do zrcadla?

Lenka Poncarová

24. 1. 2013

Ze seriálu: Fejeton Lenky P.

Každý den dáváme první pomoc své psychice. Ovazujeme její rány a pohmožděniny. Zakrýváme je sami před sebou.

Každý z nás zná okřídlené rčení: Zachovat si tvář. I když popravdě řečeno spíš z historických románů nebo knížek o rudých bratřích, prohánějících se na neosedlaných mustanzích prérií než z dnešního reálného světa kolem nás.

Doba šlechetného Vinnetoua už dávno minula a jak by řekli cynikové, i Karel May decentně obcházel nepřikrášlenou pravdu o tom, že indiáni byli sice schopni hrdinského chování, na druhé straně skalpovali nepřátele ve velkém a přivazovali je ke kůlu. Zkrátka měli jiná měřítka hodnot.

Jak je to se zachováním tváře dnes? Tenhle terminus technicus si vykládáme jako schopnost člověka stát za svým slovem, nelhat, být statečný, pevný ve svých stanoviscích, jednat s vědomím zodpovědnosti za své činy. Zodpovědnost také aktivně nést, nevymlouvat se a neuhýbat, když nás dostihnou důsledky našeho jednání.

Z hlediska zodpovědnosti totiž není rozhodující, jestli jsme konali v dobré nebo pomýlené víře, ale jak naše rozhodnutí dopadlo.

Abychom unesli důsledky svých činů, vypouštíme kouřové clony směrem dovnitř. Abychom se neviděli jasně a zřetelně.

Zachovat si tvář museli kdysi i samurajové: dobrovolně se odsuzovali k harakiri, pokud podle svého názoru selhali ve své roli. Samozřejmě, jsou to extrémní postoje, tak jako dřív byly extrémní doby.

Dneska mnozí lidé snesou bez mrknutí oka i veřejnou hanbu takového kalibru, že se o tom našim předkům ani nezdálo. Je spíš výjimkou, když se člověk zabývá tím, co si o jeho jednání řeknou ostatní lidé, a deptá se. Co hůř, měřítka přijatelného chování a hanby se nebezpečně posunula.

Všichni si ale myslíme, že zachovat si tvář je třeba jen směrem k vnějšímu světu.

Tvář v zrcadle

Málokdo si přizná, že tuhle činnost provádíme aktivně dnes a denně směrem ke svému nitru. Je to jako s příslovečnou špičkou ledovce, čnící nad hladinu oceánu. Hluboko pod vodní hladinou jsou i skryté části, stejně tak jako naše psychika má svá tajná zákoutí a třinácté komnaty.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Psychologie má pro to hezké termíny – jako třeba obrana ega. Přeložme si to do běžné řeči.

Každý z nás něco podobného provádí dnes a denně. Dává první pomoc své psychice, ovazuje její rány, pohmožděniny a hlavně – zakrývá je sám před sebou. Zkouší si najít přijatelné zdůvodnění pro své chování. Někdo jde v racionalizaci tak daleko, že si ani v koutku duše nepřipustí, jaká je skutečnost nebo jeho skutečné motivy  jeho jednání vůči okolí.

Milenka ženatého muže si nasazuje růžové brýle při pohledu do vlastního nitra. Připadá si jako někdo, kdo pokládá oběť na oltář své lásky, jako nevinná trpitelka.

Malý příklad. Milenka ženatého muže. Banální příběh, jakých jsou tisíce. Ze zjednodušeného pohledu je ona chudák, protože ji ženatý muž obelhává. Už třetí rok jí tvrdí, že má nefunkční manželství, manželka je cuchta a je s ní jen kvůli dětem. Milenka ochotně věří, trpí a čeká.

Potud OK – všichni chápeme, kdo je bídák a kdo chudák. Kdo je zamilovaná oběť.

Ve skutečnosti je to ještě trochu jinak. Milenka si původně možná při hledání partnera na podvědomé úrovni vybrala ženatého muže, protože v něm viděla potenciál prověřeného a spolehlivého muže, který se stará o rodinu.

Bohužel ji tahle úvaha na podvědomé úrovni nedovedla k žádoucímu cíli, protože včas nezhodnotila, že ten muž lpí na své původní rodině i pohodlném životě. Pochopitelně tohle si nikdy vědomě nepřizná, na povrchu ji dělí od pravdy její zamilovanost.

Nenasazuje si růžové brýle směrem k vnějšímu světu, ale při pohledu do vlastního nitra. Připadá si jako někdo, kdo pokládá oběť na oltář své lásky, jako nevinná trpitelka. Ve skutečnosti se tak zbavuje odpovědnosti za svůj čin. To ne ona, to to milostné poblouznění, na které nemá vliv.

A podobné věci děláme všichni dnes a denně.

  • Abychom si zachovali pozitivní sebeobraz, ve skutečnosti si spíš lžeme do kapsy.
  • Abychom unesli důsledky svých činů, vypouštíme kouřové clony směrem dovnitř. Abychom se neviděli jasně a zřetelně.

Chceme, aby to bylo jako v pohádce o Sněhurce, kdy se zlá královna každé ráno dívala do zrcadla a to jí potvrzovalo, že je nej. Nejlepší, nejkrásnější, nejmladší. Ve skutečnosti by ten nezkreslený pohled do vlastního nitra byl někdy spíš pohled na obraz Doriana Graye.

A tak si radši racionalizujeme svá dřívější rozhodnutí, abychom nemuseli být k sobě krutě upřímní. Brání nám to sice v sebereflexi, na druhé straně nám to ale pomáhá přežít.

P.S.: Taky máte doma Sněhurčino zrcadlo?

Diskuse 0