Většina z nás se považuje za rozumné, čestné a schopné. Co ale uděláme, když se dopustíme něčeho nemorálního, hloupého nebo učiníme špatné rozhodnutí? Jak budeme řešit konflikt mezi tím, jak vnímáme sami sebe, a tím, co jsme právě udělali? Zvládneme na sebe vzít zodpovědnost, nebo se budeme vymlouvat, že všichni ostatní dělají totéž, a když se to vezme kolem a kolem, jen nám nepřál osud?

Těmito a dalšími otázkami se zabývá teorie kognitivní disonance Leona Festingera. Byla podložena mnoha studiemi a patří mezi nejzajímavější psychologické teorie vůbec. V jejím jádru leží rozpor mezi dvěma myšlenkami.

První se zpravidla týká nás samotných, ta druhá něčeho, co jsme udělali – například považuji se za čestného člověka a neodvádím daně z některých svých příjmů, což prototypu čestného člověka neodpovídá. To v nás vyvolává nepříjemný pocit, kterého se chceme zbavit. Máme tři možnosti.

1. Změníme své chování

To znamená, že v daňovém přiznání poctivě uvedeme všechny své příjmy a odteď budeme pečlivě odvádět daň z každé vydělané koruny. Rozpor zmizí, protože to, že se pokládáme za čestného člověka, je v souladu s přesným odvedením daní. Jenže to mnoho z nás neudělá.

2. Změníme jednu z myšlenek, které jsou v nesouladu

Můžeme si přiznat, že nejsme až tak čestní, jak jsme si mysleli. Jenže komu by se chtělo slevit ze svého blyštivého sebeobrazu? Někomu možná ano, spousta lidí by si ale ke změně vybrala jinou myšlenku. Celá disonance mezi daňovým únikem a naší ctí stojí na našem vnímání tohoto úniku.

Naskýtá se tedy možnost přestat o zatajení svých příjmů smýšlet jako o vážném podvodu a namísto toho si říci, že je to jen takové neškodné obohacení. Stačí dovedně obelhat sám sebe a rozpor zmizí. Hurá, kognitivní disonance je vyřešena.

3. Přidáme nějakou novou myšlenku neboli kognici

Musí to být taková kognice, která opět bude rušit nesoulad mezi jsem čestný člověk a zatajuji své příjmy. Tady se nám otevírá vydatné pole kreativity. Můžeme si kupříkladu říci, že každý kolem nás určitě nějakou tu korunu při daních ulije, není to tím pádem tak závažný přestupek.

Nebo začneme sami sebe přesvědčovat, že z ušetřených peněz koupíme synovi koloběžku – naše drobná neřest pomůže rodině, a tak by bylo vlastně sobecké to neudělat. Nebo si můžeme „uvědomit“, že tak drobný únik stát nepoškodí, nejedná se tedy o nic závažného. Aspoň nebudeme podporovat neúnosně přebujelý byrokratický aparát.

Kdo je větší hlupák

Působí kognitivní disonance na všechny lidi stejně? Nikoliv. Silnější pocit disonance například po spáchání něčeho hloupého zažívají lidé, kteří o sobě mají vysoké mínění. Je to proto, že hloupý čin je ve větším nesouladu s tím, jak sami sebe vnímají.

Představte si, že dva lidé zaplatí několik desítek tisíc korun za motorku z bazaru, u níž se zanedlouho ukáže, že je velice poruchová. První si zakládá na své schopnosti dělat rozumná rozhodnutí, je to pro něj důležitá součást jeho sebehodnoty. Druhý je smířený s tím, že občas šlápne vedle, a sám u sebe oceňuje jiné kvality než chytrost.

Pro druhého člověka bude snazší přijmout svůj omyl, zatímco první si své rozhodnutí potřebuje ospravedlnit. Například začne dávat nemalé částky do oprav a bude se chlubit, jaké na něj čekají vyhlídkové jízdy. Jízdu na motocyklu považuje za ten nejlepší způsob dopravy vůbec a doporučuje ho všem známým.

Podobně člověk, který považuje slušné jednání za slabost a zakládá si na své tvrdosti, nebude zažívat disonanci poté, co někoho urazí – jeho jednání bude zcela v souladu s jeho hodnotami a vnímáním sebe sama. Zatímco člověk, který si o sobě myslí, že je vlídný a přívětivý, zažije nepříjemný pocit, protože vědomí ublížil jsem druhému se dostane do kontrastu s jeho přesvědčením o sobě.

Kyselé hrozny a sladké citrony

Způsob, jakým se rozhodujeme, má vliv na naše názory a hodnoty. Již jsme si řekli, že pokud člověk využije příležitost k podvodu, pravděpodobně zmírní svůj postoj k takovému jednání, aby se ochránil před nepříjemným disonantním pocitem. Funguje to ale i obráceně.

Pokud by například student měl příležitost opsat několik otázek v důležitém testu, rozhodl se to neudělat a kvůli tomu musel opakovat zkoušku, pravděpodobně začne podvod u testu považovat za závažný přestupek, který by měl být přísně trestán. Zmírní tak nepříjemný pocit z rozporu mezi myšlenkami nevyužil jsem příležitost dopomoci si k lepší známce, jak hloupé! a udělám vše pro to, abych dosáhl svého cíle.

V jednom experimentu nechali Leon Festinger a James Carlsmith účastníky výzkumu plnit nezábavnou a nudnou úlohu. Poté je požádali, aby dalšímu účastníku studie řekli lež – měli tvrdit, že úloha byla zajímavá a zábavná. Některým účastníkům za to nabídli jeden dolar, jiným dvacet. Poté, co účastníci lež řekli, se jich výzkumníci zeptali, jak je úloha bavila doopravdy. Lidé, kteří dostali dvacet dolarů, hodnotili úlohu jako nudnější než lidé, kteří dostali pouze jediný dolar.

Čím je to způsobeno? Všichni pravděpodobně zažili nepříjemný pocit z toho, že lžou, a hledali pro svou lež nějaké ospravedlnění. Lidé, kteří dostali dvacet dolarů, mohli toto ospravedlnění nalézt ve vnějších podmínkách. Mohli si říci: „Lhal jsem, protože jsem za to dostal dobře zaplaceno.“ Ale lidé, kteří dostali pouhý jeden dolar, takový důvod neměli, a tak hledali ospravedlnění uvnitř. Aby se se svou lží vyrovnali, obelhali sami sebe a namluvili si, že úloha byla ve skutečnosti skoro tak zábavná, jako tvrdili.

Každodenní dilemata

Po každém větším rozhodnutí zažíváme disonanci, protože se jen málokdy stane, že by jedna z alternativ měla samá pozitiva a druhá samá negativa. Když už se po trýznivém rozhodování ve prospěch jedné alternativy rozhýbeme, zažijeme nepříjemný pocit pramenící z rozporu mezi myšlenkami záleží mi na dobrém rozhodnutí a vybral jsem si alternativu, která má své nevýhody.

Rozhodování o výběru zaměstnání, školy, nebo domácího spotřebiče – vždy čelíme negativnímu pocitu. Velmi rychle s ním ale dovedeme naložit. Jak? Začneme klást důraz na výhody námi zvolené alternativy a vzroste pro nás důležitost negativních aspektů té alternativy, kterou jsme nevybrali. Tato mentální práce je do velké míry nevědomá.

Krásně tuto skutečnost ilustruje experiment, v němž americký psycholog Jack Brehm účastnice požádal, aby ohodnotily atraktivitu domácích spotřebičů. Poté jim dal na výběr: Jeden ze dvou spotřebičů, které hodnotily jako přibližně stejně atraktivní, si mohou odnést domů.

Poté, co si vybraly, je Brehm požádal, aby znovu ohodnotily všechna zařízení. Zajímalo ho, jak budou hodnotit dva přístroje, které měly na výběr. Zjistil, že ženy oproti prvnímu kolu zvýšily hodnocení vybraného přístroje, zatímco u přístroje, který si nakonec nevybraly, hodnocení snížily.

Kognitivní disonance je past, které se můžeme účinně vyhnout už jen tím, že o ní budeme vědět. Pro nás lidi zkrátka platí, že jakmile uděláme něco nerozumného nebo nemorálního, nastoupí na scénu náš stroj na sebeospravedlňování. Když s tím budeme počítat, můžeme si například všimnout, že měníme svůj postoj k morálnímu tématu nebo podnikáme další kroky v našem chybném rozhodnutí s cílem obhájit si své jednání sami před sebou, a přestat s tím.

Odolnost vůči kognitivní disonanci spočívá v ochotě připustit si, že i když se považuji za čestného člověka, právě jsem úplně nedostál svým zásadám. Je to schopnost udržet v sobě obě myšlenky: jsem slušný člověk a občas nejednám podle svého nejlepšího přesvědčení.