Pro vaše blízké: Dárkové předplatné
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč miminka pláčou?

Množství pláče u kojenců nelze ani zdaleka vysvětlit hladem, zimou či jiným momentálním nepohodlím.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

17. 9. 2014

Možná vám tahle otázka zní banálně, pro mě to ale byla vážně záhada. „Během prvních tří měsíců propláčou děti v západní kultuře bez zjevného důvodu průměrně dvě hodiny denně,“ píše Aletha Solterová v knize Moudrost raného dětství. Spoustu rodičů přitom neutišitelný pláč jejich miminka trápí, a někdy je přivede až ke zhroucení.

Přemýšlela jsem nad tím už jako dítě, když jsem na ulici míjela kočárek s řvoucím nemluvnětem. Proč ho maminka neutiší? V době studia na Přírodovědecké fakultě se přidaly další, evolučně-etologické a zoologicko-srovnávací otázky: žádné jiné savčí mládě totiž nebrečí (či nevydává jiný srovnatelný zvuk – kvičení, mňoukání atd.) tak často a tak dlouho, jako mládě člověka.

Brečící dítě sice zřejmě získá nějakou tu rodičovskou péči navíc, zároveň však na sebe upozorňuje nepřátele a predátory. A proč je vlastně třeba lidské matky takto volat, když matky opičí se zdají být plně angažované a starostlivě pečující i bez toho? Kdy a proč se v průběhu evoluce člověka tento rys chování vyvinul?

V průběhu studia psychologie jsem se dočetla, že miminka v naší (západní) kultuře pláčou víc než miminka všech jiných zkoumaných kultur. Nový otazník. A další se přidávaly posléze, s mateřstvím kamarádek a s narozením mých vlastních dětí. Zároveň se mi však rébus zvaný pláč začal postupně skládat.

Bolavá bříška? Rostoucí zoubky?

Začnu obecně přijímanou psychologickou teorií, jež dobře vystihuje část pravdy: Miminka pláčou/křičí, protože je něco trápí – mají hlad, je jim zima nebo horko, vnímají nedostatek nebo naopak nadbytek podnětů. Potřebují vyměšovat nebo vyměnit plínku. Často prostě potřebují být v kontaktu, ideálně se svou maminkou.

Jenže vcelku často vidíme nakrmená, vyspaná a přebalená miminka, jak křičí a křičí a utěšit se je nedaří ani v mámině náruči. Většina rodičů hledá v těchto případech vysvětlení v různých těžko dokazatelných bolestech:

  • „Zase ho trápí bříško.“
  • „To budou zoubky.“

Pro bolesti bříška u miminek se dokonce vžil speciální termín: kolika. Příčinou je prý nezralost trávicího systému, který si na mléko teprve zvyká.

Hmatatelná, fyzická příčina nám pomáhá, abychom nespokojenost dítěte lépe snášeli. Jako když se ženě nechce do sexu, a vymluví se na bolest hlavy.

Jenže: existenci kolik se nepodařilo prokázat, a navíc je otázka, proč by mělo mateřské mléko působit dětem obtíže, když mláďatům jiných savců zjevně obtíže nečiní. (Obvyklé zdůvodnění zní, že se lidé rodí předčasně. Ani to ovšem není pravda – o tom ale zase jindy.)

Též rostoucí zuby bolí spíše výjimečně. Alespoň mé děti s nimi problém neměly, jen byly v daném období zvýšeně žužlavé a kousavé. U sebe samotné si pak dobře pamatuji na růst trvalých zubů, a ani tam bolest nebyla.

Ne že by miminko bříško nebo zoubky nikdy nebolely. Když si dá kojící maminka novorozeněte tlačenku s cibulí, miminku z toho dobře nebude. A pokud se klubou čtyři stoličky naráz, může být dítě vskutku den dva plačtivější. Domnívám se však, že obecně jsou tyto důvody přeceňovány, říkají více o nás než o našich dětech. Hmatatelná, fyzická příčina nám pomáhá, abychom nespokojenost dítěte lépe snášeli. Jako když se ženě nechce do sexu, a vymluví se na bolest hlavy.

Další možné příčiny pláče

Vedle dosud zmíněných, obecně přijímaných příčin kojeneckého pláče podle mě existují ještě další:

Bezpečnější svět

Na první pohled to zní jako postavené na hlavu: proč by měly děti více plakat v bezpečí? To spíš naopak, ne? Z evolučně-etologického hlediska si však právě v bezpečnějším světě může dítě dovolit přivolávat rodiče a získávat jeho pozornost hlasitými projevy. Jen tam, kde nehrozí, že spolu s rodičem přiláká i šelmu či nepřítele.

Hektická doba

Irena si stěžuje: „S Kristýnkou je to snad čím dál horší, hlavně večer, to pláče v kuse třeba dvě hodiny. Štve mě to, protože bychom chtěli znovu začít žít trochu společenským způsobem. Jenže když vám dítě od osmi do deseti řve, těžko si pozvete návštěvu. A o tom, že bychom někam šli, se nám může jen zdát.“

Irena je přitom aktivní maminka: „Každý den s Kristýnkou někam vyrážíme, já bych nedokázala sedět doma. Ráno na nákupy, odpoledne za kamarádkami. Je to vcelku náročné, protože jsme se odstěhovali mimo Prahu, a tak pořád jezdíme. Když mám mezitím uvařit a postarat se o domácnost, jsem v jednom kalupu.“

Často pozoruji, že miminka pláčou, když bylo kolem nich příliš rušno. Jedná se o rys naší kultury a doby: místo aby matky s miminky trávily první týdny v klidu a ústraní, hrnou se návštěvy už do porodnice. A jakmile se ocitneme doma, chceme toho spoustu zvládat, stíhat dítě i domácnost, společenské kontakty a nějakou tu práci. Oběhat, co je potřeba. Zejména malá miminka potom často pláčou z přetažení, z nadbytku podnětů. Typicky ve večerních hodinách.

Technická civilizace

Halka přichází zničená, prý poslední pokus, než se „nechá hospitalizovat“. „Stejně nejsem schopná postarat se o dítě,“ vzlykne. Má pětitýdenního syna, „krásnej kluk, ale šíííleně uřvanej, pořád brečí.“ Těhotenství probíhalo normálně, na dítě se těšili. Halčiny potíže se datují prakticky přesně od porodu.

Doteď neví, co se vlastně stalo, ale „nějak se to celé sesypalo“. Syn byl velký, tlačila dlouho, byla zničená. „Křičeli na mě, ať tlačím, nebo se udusí. Ale já už prostě nemohla.“ Nastřihnutá na obou stranách, a stejně to skončilo kleštěmi. Syn byl promodralý, odnesli ho do inkubátoru. Halka přirovnává svůj porod ke znásilnění: Ponížená, rozbolavělá, osamělá, zoufalá.

Když matka utrpěla při porodu trauma, případně prožívá poporodní depresi, týká se to i zdraví dítěte. Psychické a fyzické je v člověku neoddělitelné stejně jako matka a novorozeně.

„Vím, že bych se z toho všeho měla sebrat, abych mohla o dítě dobře pečovat. Ale jsem zničená, a syn mi v tom vůbec nepomáhá. Je to dráždivé, nespavé, neklidné dítě. Buď spí, nebo křičí. Anebo aspoň vypadá nespokojeně. Mám stavy, že bych prostě nejradši vyskočila z okna.“

Dříve lidé brali život víc prostě tak, jak šel. Dnes se snažíme mít dění pod kontrolou. V těhotenství se stresujeme, aby bylo vše v pořádku; chodíme na ultrazvuky, odběry a testy. Porody jsou málokdy přirozené, většina matek zažila alespoň nějaké lékařské intervence. Výsledkem je fyzicky zdravé dítě, o psychiku se však lékaři téměř nezajímají.

Jenže: když matka utrpěla při porodu trauma, případně prožívá poporodní depresi, týká se to i zdraví dítěte. Psychické a fyzické je v člověku neoddělitelné stejně jako matka a novorozeně. Co se týká matky, týká se i dítěte, a naopak.

Aletha Solterová ve své knize dokládá řadou výzkumů, že se miminka pláčem často zbavují stresu z postnatálních, perinatálních a dokonce ještě prenatálních traumat. Ukázalo se například, že více pláčou miminka, jejichž matky zažívaly v těhotenství úzkost, dlouhodobý stres nebo depresi, miminka, která prodělala těžký porod, a ta, která byla po porodu od matky oddělena.

Halce pomohlo, když si uvědomila, že syn trpí porodním traumatem stejně jako ona. Že „znásilnění“, které popisuje, zažili společně. Že jeho vztek a pláč je jejím vztekem a jejím pláčem.

Halka se přestala na syna pro jeho pláč zlobit, přestala se snažit, aby „proboha nebrečel“. „Brečíme teď spolu,“ říká. „Když syn křičí, a je přitom najedený, přebalený a všecko, prostě si ho vezmu k sobě a buď se taky rozbrečím, nebo říkám něco jako: Chápu tě, vím, čím sis prošel. Taky jsem naštvaná a smutná… A víte co? Je nám pak oběma líp. Už se na mě i usmál,“ popisuje a v očích se jí opět lesknou slzy – tentokrát ovšem slzy dojetí a radosti.

Odkládací kultura

Krátce po porodu bývá miminko podrobeno řadě úkonů a vyšetření. A často je pak umístěno alespoň na první noc do inkubátoru, „aby se prohřálo a maminka vyspala“. Tím ale zpravidla oddělování dítěte a matky nekončí, doma v něm pokračujeme. Oproti přírodním národům svá miminka často odkládáme. Zatímco matky sběračky své dítě přes den nosí a v noci spí na dosah, my máme kočárky a dětské pokojíčky.

Nedostatkem fyzického kontaktu děti strádají, a navíc: potřebují-li rodiče přivolat, se vzrůstající vzdáleností stoupá i počet nutných decibelů. Má-li miminko hlad, dává to nejprve najevo svými pohyby, případně jemně zakňourá. Vzdálená matka však nereaguje, a dítěti nezbývá než přidat na hlasitosti.

Nemusí to tak být

Využívejte celý web.

Předplatné

I v naší kultuře se vyskytují miminka, která téměř nepláčou. Jedno takové má moje kamarádka, pohodářka Zuzka. Navštívila jsem ji letos v srpnu, když byla doma asi týden z porodnice.

Zkoušíme malého Péťu šátkovat a já obdivuji pohodové miminko. Péťa je celou dobu bdělý a aktivní: sleduje, co se děje, žužlá si ručičku, kojí se, nechává se zašátkovat. „Brečí vůbec někdy?“ zajímám se. „A víš, že vlastně ne?“ odpovídá Zuzka, a pak se smíchem dodává: „Ale neboj, umí to! Jednou nám to ukázal.“

Diskuse 0