Máme za sebou rok a půl globální pandemie, spoustu týdnů v lockdownu, život v zákazech a omezeních a z toho plynoucí epidemii duševních problémů. A teď, když je konečně k dispozici tolik vysněná a očekávaná vakcína a máme šanci na jakýs takýs návrat do normálu, se najednou i dřív natěšení, pospolití a odhodlaní lidi nechtějí nechat očkovat. Proč? To všichni uvěřili konspiračním teoriím o tom, že nás chtějí očipovat mocní tohoto světa? Není to tak jednoduché.
Všimla jsem si toho sama na sobě. Že jsem naštvaná na lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat. Že mám hlavu plnou myšlenek jako: A jak to teda chtějí řešit jinak? Připadá jim lepší, ať všichni navždy sedíme na zadku doma? Nebo to fakt chtějí nechat volně šířit, ať slabší lidi a smolaři umřou nebo mají následky? Anebo opravdu tolik lidí po té době nevěří, že ta nemoc existuje?
A taky jsem si všímala, že mám tendenci všechny tyhle lidi házet do jednoho pytle. Do pytle nezodpovědných lidí, kteří mají minimálně špatné informace a v horším případě věří pitomostem. Jenomže v tom stejném pytli se najednou ocitnul třeba taky můj brácha. Nebo širší rodina.
A já jsem si musela přiznat, že se mi děje něco, co znám z psychologických teorií – dělím lidi na „my“ a „oni“, přičemž „oni“ vypadají všichni strašně podobně. Psychologicky se tomu říká out‑group homogeneity effect a znamená to, že lidé, kteří patří do jiné sociální skupiny, než je ta naše, se nám zdají vzájemně podobnější, než ve skutečnosti jsou. Romové. Asiati. Voliči Miloše Zemana. Odpůrci očkování proti koronaviru – nebo jeho příznivci.
Tento jev popisuje mimo jiné i sociolog Daniel Prokop (spoluautor známého výzkumu Rozděleni svobodou) ve své knize Slepé skvrny, a to právě na voličích Miloše Zemana – zatímco jeho nevoliči je vnímají jako víceméně sourodou masu pro ně nepochopitelných lidí, ve skutečnosti pouze 10 % z nich se Zemanem ve všem souhlasí.
Náhodou hned druhý den na mě vyskočila informace, že postoje české veřejnosti k pandemii a očkování a specificky pak k očkování dětí právě teď zkoumá tým pod vedením psycholožky Zuzany Masopustové z katedry psychologie Fakulty sociálních studií, a to s podobnou úvahou: společnost se jistě nedělí na odmítače a podporovače očkování, ale spektrum názorů a zkušeností je mnohem pestřejší. Do výzkumu postojů k epidemii a k povinnému i nepovinnému očkování dětí se můžete zapojit i vy.
O co těm lidem jde?
Když jsem si uvědomila, co se děje, začala jsem s lidmi, kteří se nechtějí očkovat, víc mluvit, víc se ptát a víc se snažit jim opravdu rozumět. V portfoliu důvodů k tomu se neočkovat totiž logicky nejvíc pozornosti (a sdílení, naštvaných emotikonů a výsměchu) strhávají ty nejbizarnější informace a obavy z oblasti konspiračních teorií – třeba že vás při očkování, stejně jako při testech, očipují a budou ovládat, že být v přítomnosti očkovaných lidí je nebezpečné, že vás očkování zmagnetizuje, zbaví plodnosti, nebo naopak že děti očkovaných lidí budou mutanti a ne‑lidi, přičemž to celé je pokus o vytvoření nové rasy (ano, i takové teorie jsou).
Pro svou bizarnost se tyto důvody dobře šíří komunitou podporovatelů očkování a vzniká tak mylný dojem, že tohle je ono, že tomuhle tedy nejspíš věří všichni „antivaxeři“. Podobně nesprávný je ostatně také dojem, že kdo odmítá očkování, odmítá zákonitě také roušky. Tyto dvě skupiny lidí se sice prolínají, ale ten překryv zdaleka není stoprocentní.
Někteří lidé opravdu věří dezinformacím a konspiračním teoriím o tom, že vakcína je nástroj k ovládnutí lidstva. Dlužno říct, že ani tyto názory se nevytvořily z čisté vody. Žijeme v době postfaktické, emočně nabité zprávy se šíří mnohem snáz než ty pravdivé, které jsou zpravidla nesenzační a podstatně nudnější. Dezinformační média už roky vytváří hromadu obsahu a teď už jen sklízí plody své práce. (Proto když si sami nejste jistí, a stát se to snadno může, ověřte si zprávu například na Manipulátoři.cz.)
Pak je tu maskovaná úzkost. Jak víme, ráda se lepí na cokoliv, co se dá dát do slov nebo na co se dá ukázat prstem. Před rokem se ti úzkostnější z nás mohli bát koronaviru, zamykat se doma, drhnout si ruce a nákup nechávat dva dny v předsíni, než na něm pomřou viry. Teď se strach mohl přesunout na očkování. Ale ve skutečnosti jde pořád primárně o úzkost, změnil se jen její nosič.
Jiné lidi vláda v minulém roce spoustukrát zklamala a zradila, lockdown jim přinesl existenční i duševní potíže a čemukoliv shora už prostě po všech těch mnohdy zmatečných a málo logických příkazech a zákazech nevěří. Někteří (neopodstatněně) kvůli rozhodnutí vlády nemohli být u narození svého dítěte. Jiní přišli o práci nebo o firmu.
Jsme nastavení radši umřít než si nechat vzít svobodu, a tak když teď můžou lidi udělat rozhodnutí sami za sebe, udělají pravý opak toho, co se po nich chce. I když v tomto případě třeba nešťastně.
Ty vůbec nejčastější důvody k obavám z očkování jsou ale nakonec dost prozaické a neskandální:
- Vakcína byla vyvinutá rychle. Co když ji dost neotestovali?
- Co když budu mít závažné vedlejší účinky? A třeba s nimi budu muset jít do práce?
- Co když má vakcína nějaké dlouhodobé vedlejší účinky, o kterých se zatím neví a nemůže vědět, protože se projeví až za patnáct let?
- Mám různé chronické choroby, je rozumné zatěžovat tělo očkováním?
- Jsem mladý a zdravý, proč se očkovat? Proč očkovat svoje děti?
Toto všechno jsou validní nejistoty, na které mají lidi právo, a je správné tyto otázky pokládat. Jistěže i na tyto obavy se dá z většiny rozumně odpovědět. Rizika covidu pohledem do statistik významně převažují rizika očkování, a to i u nemocných lidí nebo u dětí. Dlouhodobé vedlejší účinky jsou u vakcín obecně velmi vzácné. A nakonec i vakcína na covid je ve skutečnosti asi třicet let stará a známá, covid na ni jen nově „naroubovali“.
Jenomže v halasném výsměchu a opovržení tyhle informace zaniknou. Krom toho, jakýkoliv tlak vyvolává protitlak. Čím víc budou lidé k očkování nuceni, čím víc je budeme házet do jednoho pytle s konspirátory a ezoteriky, čím míň s nimi budeme rozumně mluvit, tím míň se jim do toho nejspíš bude chtít – a nemůžeme se tomu divit.
Mějme tedy na paměti, že lidé s jiným názorem, než máme my sami, si jsou mnohem méně podobní, než se nám zdá. Platí to i opačně. Pokud jste sami proti očkování, myslete na to, že nejsou všichni jeho zastánci vyděšení lidé bez názoru, kteří nekriticky přijímají rozhodnutí vlády v důvěře, že je ochrání před tím strašným koronavirem.
Co potřebujeme z obou stran je spolu prostě mluvit a snažit se druhou stranu pochopit. Ať máme šanci, musí to být dialog rozumný a bez urážek.
